sobota 31. prosince 2011

A je to zase tady...

...myslím tím konec roku, bilancování, co se povedlo, co ne, a tak mi dovolte, abych se o své pocity s Vámi podělil ještě dříve, než starému roku s definitivní platností zazvoní hrana.
  A začnu pěkně od konce.Včera jsme hráli na Švýcárně a bylo to veliké. Místo rolby nás vezli i s nástroji na sněžných skůtrech, a přátelé, přes Atlantik Jumbem dobrý, ale trochu nuda, zato tohle - nářez. No, přežili jsme, moc pěkně se tam o nás starali a byl to velmi příjemný večer. Troufnu si říci, že na Švýcárnu jsme si docela otevřeli dveře, ale ve finále to nezáleží až tak na nás, že.
  No a k tomu zbytku. Je jasné, že největší událostí byl výlet za oceán. To je bez debaty. Myslím, resp. jsem přesvědčen, že jsme si ostudu neudělali. Naše zážitky můžete sledovat téměř krok za krokem v našem vzpomínkovém seriálu na našich stránkách. Upřímně, myslel jsem, že to stihnu dopsat do konce roku, ale prostě to nešlo. Nicméně, nemusíte se bát, dopíšu to, už jen proto, že je velmi příjemné probírat se znovu všemi těmi vzpomínkami a zejména v tomto zimním čase si připomínat červen v Tennessee. S přáteli z USA jsme nadále v kontaktu, nakonec, můžete si přečíst i na našem fejs profilu, že si nás občas nalistují. Nicméně, bylo to pěkné, ale už je to za námi a nemůžeme se pořád ohlížet dozadu, byť je to ohlížení moc příjemné. I na našem území se nám pár věcí povedlo, zejména pak příchod nových posil - Pavel i Jíťa zatím celkem zapadli a jen potvrzují pravidlo, že u nás nemůže hrát nikdo normální. Co se flétny týče, zůstáváme i nadále v kontaktu s Peťkou (pusu:-)) a nejsou vyloučená ani společná hraní v roce příštím. Měli jsme několik podařených vystoupení, Vy, kdo nás sledujete, určitě víte z fotek, které Alča celkem pravidelně vyvěšuje. Povedlo se nám proniknout na Keltskou noc do Plumlova a vypadá to, že by to nemuselo být proniknutí jediné. Jako hosty si nás pozvali pořadatelé REGI banja, čehož si velmi vážíme, ale protože nám chybí soutěžní atmosféra a předstartovní nervozita, uvažujem opět i o soutěžní účasti. Festivalová účast byla vůbec letos dosti podařená. V Šumperku jsme měli tentokrát i vlastní pásmo, se kterým jsme byli velmi spokojeni, a já sám jsem si vyzkoušel naplno moderátorský chlebíček. Snad nebyl moc okoralý... Málem jsme si odvezli pohár z Kalfestu, ale co není, může být, a navíc nás letos příjemně překvapil zvuk. Jinak jsme až na výjimky bojovali letošní léto s nepřízní počasí, které nám asi ukázalo nejnesympatičtěší tvář na Keltských slavnostech. Na druhou stranu - to jsou Jeseníky... Celkově si myslím, že jsme festivalovou sezónu absolvovali se ctí.
  Rovněž máme za sebou tři koncerty s tanečníky a vypadá to, že se zrodil typ akce, která by mohla mít pokračování. Aspoň výhled na jaro tomu nasvědčuje.
  Přátelé, letošní sumary, to jsou spíše takové střípky, protože jsme hráli opravdu hodně a těžko vyjmenovávat každou akci. Vyloženě propadák jsme neměli, dokonce i v televizi jsme se mihli, byť ne jako hlavní hvězdy večera :-) Celkově se nám daří i s naším CD, o které je čas od času ještě stále zájem. Což znamená, že jsou tu stále ještě jedinci, kteří jej nemají, ty občany tímto napomínám... A jestli bude další? Jednou určitě.
   No a co příští rok? Asi zas budeme sem tam hrát, sledujte stránky a tak. Ne, něco už jsem naznačil, máme už nějaká pozvání, a to i velmi prestižní, rádi bychom opět zkusili Portu, ale z důvodů kolize termínů asi v Ostravě. Uvidíme, jak to dopadne se Zahradou, láká nás to, ale v tuto chvíli je to otevřené. No a rádi bychom vystrčili růžky i do Čech. O všem se Vás budeme snažit informovat s dostatečným předstihem, abyste si včas stihli zajistit, lístky, jízdenky, letenky...
  Dobrý rok to byl, miláčci. Největším vítězstvím pro nás je, že stále hrajeme, že nás to baví, že se máme rádi a hlavně, že máme takové příznivce, jakými jste bezpochyby Vy. Pokud nám zůstanete věrni i napřesrok, tak vítejte v klubu. Speciální poděkování míří k manželům Probynovým, k babičkám, které nám pomáhají s dětmami, no a za sebe i Alence, mimo jiné za vedení stránek. Je to někdy záhul, ale děláme to rádi.
  Tož se vrhněte do víru oslav, díky za letošek a těšíme se napřesrok.

                                                                      Daggy, Gaston, Jiřík, Jíťa, Alča, Janča, Alenka a Tom
                                                                                                        2011






neděle 11. prosince 2011

Tak jsem zase tady:-)

No jo, taky se mě po Vás stýskalo (i když mě se teda hlavně "stejskalo"), tak zas přijměte pár řádků, než přijde každoroční sebemrskačské zhodnocení sezóny.
  V minulém blogu jsem oznamoval, že nás čekají velké koncerty s tanečníky z T.S. Máta. No, přátelé, podařilo se. Ať už se Keltparáda konala v Oticích nebo v Litovli, slavili jsme úspěch a ne neskromně říkám, že zaslouženě. I když na společné zkoušky nebylo tolik času, kolik bychom si představovali, na výsledku bylo znát, že obě uskupení už mají nějakou úroveň a hned tak něco je nerozhodí.Samozřejmě, pořád je co zlepšovat, kór když máte za kapelníka nejmenovaného, Vy víte koho, ale byla to dobrá vystoupení. Rádi bychom v tom pokračovali i v příštím roce s tím, že by se program rozšířil i o další ukázky keltské kultury - např. mytologie, módní přehlídka a další. Uvidíme, třeba přijedeme i do Vašeho města, stačí, když odpovědní orgánové projeví zájem a odsypou z váčku.
  Zahráli jsme si v programu Vánočních trhů, a to konkrétně v Olomouci a v Opavě. Byli jsme na to zvědaví a nakonec se nám to z pohledu muzikantů moc líbilo. Jednak bylo skutečně vytápěné pódium - první řada se docela potila, a jednak atmosféra rozsvíceného večera a vstřícní diváci udělaly taky svoje. Měli jsme trochu obavu, jak se na ta náměstí dostaneme, zejména v Olomouci, ale nakonec to bylo bez problémů. Lidi nás přijali velmi dobře, tímto ještě jednou děkujem za skvělé publikum a nám se tím pádem hrálo taky moc příjemně. Počasí se zachovalo nesobecky, a tak máme z těchto hraní skutečně moc dobré pocity. Snad jsme někomu pomohli na chvilku se zklidnit v té hektické adventní atmosféře.
  Taky jsme si po čase zahráli v Raduni a moc nás potěšilo, že na nás lidi nezapomněli, a i když nebylo úplně narváno, skalní dorazili. Karlov se povedl tradičně, to je místo, které opravdu zraje a dají se tam čekat velké věci. Jediné, co bylo trošku hektické, tak to byl fakt, že jsme měli vlastně během jednoho týdne čtyři hraní, do toho jsem chodil do práce a Alča měla akce s gymnaziálním sborem. Ale zvládli jsme :-)
  Z veřejných hraní pro letošek je to vlastně všechno. Ještě nás čeká 30. prosince oblíbená Švýcárna (a méně oblíbená rolba), ale jinak už spíše relaxujem, neboť vlastní vánoční koncerty jsme vypustili - je toho stejně všude plno, a chystáme se na Vás na příští rok. Nicméně věřím, že se budem setkávat i tady na stránkách, protože projekt našeho amerického deníku pokračuje, Part 8 je na spadnutí a věřím, že ho dostanete plus mínus pod stromeček. Tak se těšte, ať to Ježíšek nezvrtá a nedonese ho někomu úplně jinému.
  Jsem moc rád, že jsem se zas po čase s Vámi všemi viděl, ať se Vám v tyto dny daří a moc se těším, až se zas někde potkáme na pódiu i pod ním.

                                                                        Váš liknavý psavec Tom Ticháček

neděle 6. listopadu 2011

O říjnových festivalech

Tak nám, děti, skončily kapelní prázdniny. Neboť nám bylo zahráti na Bluegrassových návratech, konkrétně jejich XV. ročníku. Festival pořádá tradičně Pavel Juřena a vlastně celý jeho Bluegrass Comeback. Letošní ročník byl věnován vynikajícímu staviteli hudebních nástrojů Pavlu Janiššovi, jehož doménou jsou samozřejmě především banja. Navíc Pavel sám přislíbil účast, a tak bylo možno čekat vzpomínání nejen na legendární Poděbradskou Oázu. Oslovené kapely pak musely splňovat jednu základní podmínku - a sice, mít v kapele Pavlův nástroj. A protože náš kapelník má ve své výbavě hned dva Pavlovy skvosty, byly jsme na akci přizváni i my, byť naše hudba má bluegrass jen jako jeden z výrazových prostředků a nikoliv cíl. No, snad se mezi modrotrávníky neztratíme:-)
V pátek jsme si střihli velmi pohodové hraní v Karlově, které jsme si fakt užili a navíc jsme se i rozehráli - Karlov se jako místo pro pravidelné pátky opravdu chytil, no a v sobotu jsme s krátkou zastávkou v Rýmařově, kde jsme v místní lidušce nahrávali nějaké základy pro tanečníky ,vyrazili směr Opava. Návraty se měly odehrávat v Minoritském klášteře, tedy na místě pro nás velmi příznivém, takže to byl další důvod na těšení. Po cestě jsme lehce poobědvali, protože kdoví, co nás tam čeká, že...Jako páni jsme pak vjeli do areálu kláštera, vyložili a vypadli jak cukráři:-), no prostě, byli jsme tady. A nestačili jsme se divit. Kapely měly opravdu VYNIKAJICÍ zázemí, s jakým jsme se asi ještě nesetkali. Přátelé, kam se hrabe catering při natáčení hollywoodských bijáků. Taky jsme to hned využili, bez ohledu na předchozí oběd, protože co kdyby řízky pak už nebyly??? (byly, přátelé).Co pak bylo poměrně nepříjemné překvapení, byla účast nebo spíš neúčast diváků. Byť respektuji to, že bylo skutečně nádherné počasí, které lákalo ven, přece jen tu byla možnost vidět kapely ze současné tuzemské špičky, včetně legendy Pavla Janišše viz. plakát, no a nám to teď taky docela jde. Později jsme se zejména od Alenky dozvěděli, že v Opavě byla vpodstatě nulová propagace, což Pavel Juřena odůvodňoval tím, že má s výlepem v tomto městě špatnou zkušenost, nevím, my máme zkušenost právě opačnou. Prostě lidí přišlo fakt málo, na druhou stranu, ti, co přišli, věděli, na co jdou a docela si to užívali.
V záplavě občerstvení jsme málem nestihli nastoupit. Ale vše jsme dohnali, dokonce zbyl čas i na lehké rozehrání a už jsme táhli na jeviště. Zvukař byl muž na svém místě, a tak prodleva před vystoupením nebyla velká. Dali jsme náš tradiční letošní festivalový set a docela nám to sedlo. Bylo to znát i na lidech, protože jsme je velmi brzy dostali na svou stranu a na potlesku to bylo cítit. Bez ohledu na tristní návštěvu jsme si to v tom komorním prostředí opravdu užili, bylo znát, že jsme si včera po pauze zahráli. Zbytek akce jsme pak strávili pendlováním mezi občerstvením a sálem, kde jsme si vychutnali vystoupení dalších kapel (u mě to vyhrál Blueland). Výborně připravená akce, škoda nulové propagace. Večer se pak odehrál jam, kde nás reprezentovali kapelník s Alenkou.
O čtrnáct dnů později jsme byli zvaní na Loštický dostavník. Pořadatelé zřejmě chtěli využít díry, která vznikla po dostavníku Mohelnickém - doufáme, že jen letos, a zvolili i podobný název, byť se jednalo o přehlídku spíše regionální. Akce se konala v areálu hotelu Střelnice, který se nachází nad Lošticemi. Problém byl v tom, že se mělo hrát venku. Přestože hotel má sál, hrálo se venku na kamionu. Daggy alespoň zajistil, že jsme nehráli až skoro poslední, ale teoreticky ještě za světla. Když jsme s Verunkou dorazili na místo, bylo ještě krásné podzimní odpoledne, ale sluníčko se rychle blížilo k vrcholkům stromů. Pro naši rodinu byl venkovní areál nakonec výhodou, protože malá si tam našla kamarády a strávila festival společnými hrami a byla velmi spokojená. Ne tak my. Nastupovali jsme vlastně už za soumraku, na korbu jsme se všichni nevešli, takže nahoře hrály holky, my jsme hráli zespoda. No, zvukař byl opět velmi kvalitní, byť na to byl sám, takže zvuk byl na úrovni, ale byla zima. Jíťa dojela nastydlá, takže byla tak, že to vypadalo, že z Loštic vyráží s Amundsenem rovnou na točnu, no a ani my jsme nebyli ze situace nijak odvázaní. Oblékli jsme se, jak to šlo, trochu nás zahřáli fanoušci, kterých se na nás sešlo nejvíce na celém festivalu a roztančili se vzdor páře, ucházející od úst, ale řekněme si otevřeně, měli jsme toho na konci setu docela dost. Ještě klobásu a honem domů, do tepla. Já tedy do práce, no. Po nás šly ještě čtyři kapely, ale nedovedu si představit, jak to odehrály, protože i diváci se víceméně vytratili po našem vystoupení (to se nechci chlubit, to je fakt).Takže resumé - nápad na regionální přehlídku dobrý, ale v říjnu přátelé uvnitř, uvnitř.
Naše další konání směřuje pak ke dvěma velkým koncertům v Oticích (19.11.) a v Litovli (3.12.), kde chceme zúročit naši spolupráci s tanečním souborem T.S. Máta a návštěvníci těchto koncertů se mají opět nač těšit. Do toho nějaké vánoční trhy, no koukněte do sekce koncerty a uvidíte. Ale hlavně PŘIJĎTE :-) Takže Kelt Grass Band žije a zatím nepřemýšlí o tom, že by končil. Kapelník je prý stále ve vývinu. Tak nám držte palce, ať přežijem jeho pubertu.

Váš Ticháček :-)

neděle 28. srpna 2011

Prohrávám...

  Prohrávám moji milí, věčný závod s časem.Vím, že čas měří každému stejně, to jen někteří z nás, kteří věří, že jej obelstí, si nabírají na několik životů. I já patřím do této skupiny a odnášíte to Vy, naši (moji) čtenáři. Myslel jsem bláhově, že budu stíhat psát bloggy, hamburgrový deník o cestě za oceán, hrát s KGB, chodit do práce a být s rodinou. CHA CHÁ! Dnes už vím, že to byl slušně řečeno omyl. Ale protože si to zasloužíte a mně se po bloggování stýská, tady je pár postřehů z prázdninové sezony.
  Začali jsme ji zrušeným vystoupením na Festivalu na Pomezí začátkem července, což bylo způsobeno další personální změnou v kapele.Vy, kteří jste nás viděli naživo, jste to už zaregistrovali, ale pro pořádek a pro všechny. Kvůli dlouhodobějším zdravotním potížím jsme se museli načas rozloučit s Peťkou Olajcovou. Tímto jí přejeme, aby se dala brzy do kupy a za sebe - Peti, polévku příště jen vsedě...:-). Na její místo byla inaugurována Jíťa Loutocká ze Šumvaldu, která s námi poprvé hrála na Drakově a v Litovli a skutečně ostrý test absolvovala na Keltské noci na Plumlově. Moc se těšíme, až na pódium přivedem dvě flétny a pak už se budem jmenovat První Keltský orchestr, tedy PKO. Pamětníci vědí.
  V novém obsazení jsme absolvovali celé prázdniny. V červenci byla pro nás stěžejní již zmíněná Keltská noc, kde jsme hráli premiérově a myslím, že ostudu jsme si neudělali. Všechno to sedlo, od počasí až po náladu, zvuk, prostě se to povedlo. Pokud nás pozvou i za rok, budem vědět, že jsme se líbili i pořadatelům. Ale i ostatní hraní jsme si užili a můžu říct, že až na závěrečný červencový Karlov jsme měli doslova obří kliku na počasí. A to je při formě letošního léta co říct.
  Co se srpna týče, ten už byl nabitější, až nabitý. Absolvovali jsme další Kalfest (byť jsme si vloni říkali, že už nikdy...), a za domácími Zloměňáky, kteří měli obrovskou fanouškovskou a rodinnou klaku na místě, jsme skončili o pět hlasů druzí. Osobně to pokládám za mimořádný úspěch, protože jsme si s sebou v podstatě nikoho nepřivezli a z místních nám drželi palce asi jen Jiříkovi rodiče:-). Ale byli jsme velmi příjemně překvapeni úrovní zvuku, a tak za rok možná, třeba... Zahráli jsme si i na Mlokově Salamandrfestu, alias Jesenickém nuggetu, pršet přestalo s naším příjezdem, čekaly nás přeshraniční oslavy v Krnově, šílené horko, výborný zvuk, no a samozřejmě XXI. Mezinárodní folklorní festival v Šumperku. To byla pro mě docela nakládačka, neboť jsem působil nejen jako člen KGB, ale i jako jeden z moderátorů na malé i hlavní scéně. A myslím, že jsem uspěl v obou funkcích. Coby kapela jsme měli letos samostatný recitál, který se setkal s velmi slušným ohlasem, zahráli jsme si na výjezdu v Jeseníku spolu s tureckým souborem, viděli nás diváci na hlavní scéně, i na Veselici pod kaštanem. Asi nemusím dodávat, že počasí na festivalu bylo tradičně až kýčovitě letní - kromě páteční přeháňky na úvod. Bylo to fakt náročné a v neděli po závěrečném slově jsem si docela oddychl. Napřesrok asi... zase... uvidíme.
  No a pak nás čekal srpnový Karlov. Poslední den pěkného počasí, společné hraní s kapelou Johnny Go Band a vcelku vydařený večírek (dokud mi v sobotu ve čtvrt na pět ráno nezazvonil budík do práce).Takže, když se ohlédnu, myslím, že pro KGB to byly velmi úspěšné týdny, jsme moc rádi, že naši noví spoluhráči Pavel s Jíťou se úspěšně etablují a zvykají si na nás a že zas šlapeme naplno.V září si malinko povolíme, doženeme civilní resty, ale poslední pátek v Karlově bude. No a pak hned Bluegrassové návraty v Opavě a budem zpátky.
  Tímto vcelku optimistickým konstatováním se s Vámi loučím, děkuju za Vaše vzkazy na Facebooku i jinde, posíláme srdečné pozdravy za Velkou louži - jsme moc rádi, přátelé, že jste na nás nezapomněli, no a moc se těším, až se uvidíme někde na hračce.

                                                                                   Zdar, zdar, zdar! Tom Ticháček

P.S. Závěrem mi dovolte poděkovat mojí rodině za výdrž a trpělivost, protože položka "čas na rodinu" se nějak smrskla. Howgh.

čtvrtek 21. července 2011

Keltské slavnosti pohledem silně zaujatým

Řekněme si to na rovinu přátelé, letošní Keltské slavnosti se s počasím opravdu nepotkaly. Na druhou stranu - jednak jsme v Jeseníkách, kde takovéhle nepočasí patří k místnímu koloritu, takže je s ním třeba počítat a pak, bylo to takové ostrovní. Holt to vypadá, že naše akce bude spojena se zimou a přeháňkami i nádale . Tolik můj pohled na domnělé globální oteplování.
  A nyní k samotné taškařici. Budiž věčná sláva hrdinům, kteří to s námi vydrželo od pátku do neděle, kdy posledním akordem Ami slavnosti skončily. Začali jsme v pátek trochu netradičně, ale byli bychom rádi, aby se z toho tradice stala, a to na Švýcárně, keltským obřadem a koncertem věnovaným obětem hor z regionu. Někdo s námi třeba nemusí souhlasit, co se týče obřadu, ale mějme na paměti, že Keltové kolonizovali tuto krajinu dávno před námi a jejich duch tam dodnes přebývá, lhostejno, v jaké podobě. Chtěli jsme vzdát poctu národu, z jehož dědictví čerpáme a stvrdit, že jejich odkaz neseme dál.
  Celá páteční akce se vydařila. Byť nahoře byla zima, ale těm, kdo se sešli u památníku od pana Olivy to příliš nevadilo. Po působivém obřadu, který provedl opět náš "dvorní" druid Lugar jsme se přesunuli do chaty, kde jsme celý program zakončili koncertem, jenž volně přešel ve veselici. A tak to má možná být - truchlit se má zvesela...
  Druhý den už od rána počasí ukazovalo svoji zachmuřenější tvář. Prošli jsme areál a sledovali, jak pomalu roste keltský a středověký tábor a jak stánkaři chystají své zboží. Objevovali se první návštěvníci, ale taky hradba mraků...  nicméně jsme pořád doufali, že třeba... Ne. Na desátou, kdy mělo být zahájení, to nahoře pustili a my jsme tak museli čekat více než hodinu, než se mraky roztrhaly a my mohli opravdu začít. No a pak už to šlo. Lidí bylo sice míň než minule - mohlo za to jednak počasí, jednak souběžně konané akce v okolí, ale ti skalní přišli a sledovali, jak program pomalu nabírá obrátky. Jen kapelník měl chudák hlavu v pejru, protože ne všichni sponzoři dostáli svým slibům. Verunka pomalu pookřála, nicméně stále jí připadalo, že u mámy je nejbezpečněji.
  A to už byl čas přesunout se na Pizzerii Praděd, kde se konalo gró hudební části letošních slavností. Na kurtech,které se změnily v hudební arénu, vyrostlo pódium, lavice pro diváky i prostor pro tanečníky. Jirka Slavík se postaral o bohaté občerstvení, průvodní slovo si vzal na starosti člověk z nejpovolanějších - Pepa Mlok Grim, jehož účast byla pro mne osobně velmi milým zpestřením a posunula úrovaeň celé akce strmě vzhůru. Jen bohužel chvíli trvalo, než si lidé seshora našli cestu za muzikou. To je pro nás úkol do budoucna, lépe propojit oba sektory. První kapela Rabussa začínala hrát do téměř prázdného auditoria. Mezitím opět začalo laškovat počasí, ale kapela svůj set odvedla naprosto profesionálně a předvedla standartní historický folk, na který se i pěkně koukalo. Pak následovala velká neznámá, brněnský soubor Lučec Vnučec, niněrová kapela pana Košíka, který nám půjčuje nástroj a tady se představil se svým rodinným souborem.I když pro mne osobně není jejich podání tím pravým šálkem čaje, pohled na niněrovou kapelu byl fascinující a užil jsem si třeba střídání "malé" basové niněry, která ze všeho nejvíce připomínala těžký kulomet Browning, ráže 0.30.Z tanečních produkcí bylo možno následně vidět rodinné cloggující trio a hlavně dva sety souboru T.S. Máta, jeden v duchu countryové klasiky, druhý ve skotském duchu, oba pak velmi pěkné. Dalším hudebním tělesem byl východočeský Žůžo band, tedy kapela, ve které jsem začínal a odehrál nějakých patnáct let, takže záležitost velmi srdeční.Velmi mne potěšilo, že zpívají moje texty, i ty novější a dost jsem si jejich vystoupení užil. To už byl prostor velmi slušně zaplněn a my jsme nastupovali za potlesku plných kurtů.Vystoupení jsme si užili do té doby, než si aparatura postavila hlavu, takže jsme dohrávali na hubu plus basové kombo, no ale zvládli jsme to. Holt bude ještě trochu práce na aparátu i na zvukařích.Ještě jsme pořídili oficiální foto a pak honem nějakou večeři a trochu si odpočinout před večerním průvodem a ohněm.
  Průvod startoval jako obvykle od Ostřížka, jako obvykle s hojnou účastí a jako obvykle se nepovedlo zapálit oheň šípy. Snad příště. Lugarova vystoupení nebylo tak emotivní, jako den předtím na Švýcárně, ale to bylo i tím, že tady byla jiná atmosféra, která až tak nenahrávala duchovnímu spojení se zaniklým světem předků.Následně jsme se pak někteří odebrali do hospůdky Ve srubu, kde proběhl jam za účasti muzikantů KGB a Žůžo bandu a bylo to velmi příjemné.
  Co se neděle týče, zakončili jsme celou akci se ctí s hrstkou věrných a slíbili si, že za rok znovu. Pokud bych měl letošní Keltské slavnosti hodnotit, z mého pohledu se povedly navzdory nepřízním všeho druhu. V tom duchu se nesly i články v regionálním tisku. Bylo co jíst, bylo na co se koukat, bylo co poslouchat, všichni účastníci se myslím prezentovali v tom nejlepším světle slova smyslu. Musíme si holt zvyknout na to, že Jeseníky v červnu, to je jedna velká houpačka, co se počasí týče. Prostě když dám pro sebe na misky vah na jednu stranu klady a na druhou zápory, klady vítězí. Hm, to znamená, že ty nervy budou napřesrok znovu. Dobrá. A díky všem...

                                                                        Tom Ticháček

sobota 2. července 2011

Pár vět, snad na úvod, či co...

  Čas letí jako bláznivý. Když jsme na Ruzyni sedali, sliboval jsem si svatosvatě, že hned začnu psát a psát, abych něco nezapomněl. No jo. Jenže hned byly Keltské slavnosti a taky Verunku nezastihl náš příjezd v ideální zdravotní pohodě. Takže zas fofr. A když to trochu polevilo, najednou bylo třeba pracovat. Ale nebojte, o nic Vás neochudíme.
  Tedy, v tuto chvíli máme za sebou zájezd za oceán, Keltské slavnosti letního slunovratu 2011 a před sebou prázdniny. Já pak mám v hlavě spoustu střípků a vzpomínek, ze kterých se snažím sestavit cosi smysluplného. Co upřednostnit, co upozadit. Každý den našeho pobytu, to byl gejzír zážitků a setkávání se s něčím novým. Až na jednu výjimku jsme se potkali se samými výbornými lidmi, připravenými kdykoli ná pomoci. Poznali jsme úplně jiné zvyky, na to, jak se svět údajně globalizuje, nás překvapilo, jak jsou Američané ve spoustě ohledů jiní. Do hlavy vystřelují proudy světel z nikdy nekončícího provozu na osmiproudé dálnici mezi Murfreesboro a Nashvillem, hukot všudypřítomné klimatizace, jižanský přízvuk, který je opravdu všude. Ze vzpomínek náhle vyskakuje smích naší průvodkyně Melissy, žaludek se zas ozývá při připomenutí restaurace typu " Nažer se a pukni"... Okolo jídla je vůbec spousta povídání a zážitků, to je  na samostanou kapitolku. Co se hraní týče, hráli jsme na místech pochopitelných i neuvěřitelných.T akové vystoupení v okresní věznici nebo na snídani vlivných v místním golfovém klubu... A na druhou stranu koncerty pro seniory, ať už aktivní nebo ty nepohyblivé.
  No my jsme moc přemýšleli, jak to všechno co nejlépe podat a nakonec jsme se rozhodli, že kromě fotek, které už dáváme dohromady, na Vás vyrukujeme s Hamburgerovým deníkem, kde se pokusíme co nejpodrobněji popsat celou tu taškařici. Vycházet začne na pokračování co možná nejdřív (dokud si to všechno pamatujem, že), tak se těšte. A nebudete ochuzeni ani o komentář k letošním Keltským slavnostem, kde nás trochu vypeklo počasí, ale pravověrní přijeli a prý se to líbilo. Jen Vás prosím, mějte s námi trochu trpělivosti, ono to opravdu chvilku trvá, než to všechno utřídíme. ALE BUDE TO STÁT ZA TO!
       
                                                                                    Váš Ticháček
 

středa 22. června 2011

Doma je doma

Přátelé, kamarádi, včera v noci jsme se vrátili, zatím bojujem s časovým posunem směrem zpátky, takže jen velmi stručně.Dobyli jsme Ameriku, podrobnosti budou následovat.Kdo můžete, přijeďte na Keltské...:-)

středa 8. června 2011

Famous last words...

...Pod tímhle názvem vyšla svého času poslední deska kapely Supertramp a mně se ten termín líbí, byť pevně věřím, že z naší strany to nejsou slova poslední.
  Tedy, čas se naplnil, zítra v 8.15 vyrážíme směr Londýn, Miami, Nashville. Doufám, že nás do té "země zaslíbené" pustí, o imigračních úřednících jsme slyšeli jen to nejhorší. Sbaleno máme, zatím nevíme, jak se nám podaří propašovat na palubu nástroje, ale to nějak dopadne. Moc děkujeme Vám všem, kdo jste nám v posledních dnech vyjadřovali podporu, za Vás všechny tam budem pozdravovat. Naše nejlepší litovelská kamarádka Lucka mi z titulu své funkce udělala křížek na čelo, takže to máme posichrované i na patřičných místech nahoře. Co ještě napsat. Za sebe musím poděkovat Alence, která spoustu věcí pozjišťovala,vytelefonovala, zkrátka si tu administrativu opravdu užila.Vzhledem k tomu, že jsme si stran cesty zařizovali všechno sami, to bylo docela náročné, ale děvče to zvládlo na jedničku. Pravda, naše manželství nebylo v posledních dnech až tak naplněno:-), neboť když už jsem byl doma a nemusel druhý den do práce, bylo potřeba volat a mailovat s Britsh Airways, American Eagle, popřípadě s Melissou nebo tisíc dalších věcí. Takže jsem rád, že jsme vše přežili va zdraví.
  A propos, málem bych zapomněl, a to bych velice nerad, na naši hvězdu nezničitelnou - na Janču. Přátelé věřte, že v tom blázinci příprav a nácviků, s třemi dětmi na krku, se svým Peťou neustále za volantem ve světě, dokončila úspěšně studia na Zemědělské Univerzitě v Brně - v pondělí obhájila diplomku a složila státnice. Klobouk dolů...
  Hm, Amerika, jaká asi je...Už jsem tady někde psal, že jsem od nějakých osmnácti běhal s rancem po lesích a u trampských ohňů je Americe věnovaná každá druhá písnička. My jsme si na tuhle zemi hráli a časem jsme si stvořili takovou naši Ameriku, která se od té skutečné určitě hodně liší. A tím, že jsme nemohli cestovat, jsme nemohli zjistit ty rozdíly. No a mně to trošku zůstalo. Mám v sobě tu Ameriku, kterou jsem nasával přes muziku, filmy a knížky, přes country bály (stylové oblečení vítáno), improvizované osadní přepady dostavníků a tak. A pevně doufám, že tam aspoň malý kousek téhle Ameriky potkám... Asi nepoznám indiána v civilu a je mi celkem jasné, že s Wyatem Earpem si ruku nepodám, ale co kdyby? Jsem z generace, pro kterou je cestování stále svátkem, a tak se trochu těším a trochu se bojím. Smířím se s tím, že na každém rohu v Nashvillu nebude cvrlikat banjo, ale aspoň kousek toho grassu bych ochutnat chtěl. V Miami při mezipřistání naopak rád oželím setkání s poručíkem Horatio Kanem, no prostě se v tom plácám.
  Takže miláčkové, já se s Vámi jménem našeho souboru loučím. Slibuju, že uděláme všechno proto, abychom neuřízli naší zemi ostudu, aby byl KGB na prvních stránkách a tak. A pokud se tam dostaneme a v pořádku se vrátíme, tak Vám budem vše vypravovat, až Vás bude hlava brnět. No a nezapomeňte, 24. června začínají na Švýcárně Keltské slavnosti. Je toho dost.
  Pac a pusu a těšíme se zpátky. Domů, na děti, no a na Vás. Jsme rádi, že jste s námi:-)

                                                                                       Tom Ticháček


středa 1. června 2011

O Strunách, Rybičce a Pradědovi

  To je zavádějící název, což? Ale vše vysvětlím. Tedy v sobotu 21. května na nás čekali v Horce nad Moravou na festivalu Horecké struny a ještě ten den večer na Mírovecké rybičce. No prostě zátěž jako na profíky, ale co je to pro nás. Hadači počasí slibovali na sobotu frontu, přeháňky a bouřky. Trefili se. V Litovli od rána lilo jako z konve. Já jsem se vyspal po noční a vyrazili jsme. Verunka usnula zákeřně až v autě, ale to už jsme přijížděli k areálu Na Sokolce. A náhle déšť a hromobití začlo ustávat a sluníčko semo tamo vykouklo. Již na místě jsme se potkali se zbytkem kolektivu a byla zase pohoda.
  Horecké struny jsou klasickým FCT festivalem se vším, co k tomu patří. My jsme se zaběhli rozehrát, pojíst, popít, načež se na našeho kapelníka sesypali jeho dávní souputníci, o kterých tvrdil, že s některými se neviděl i třicet let. Kruh se uzavřel a my sledovali historii českomoravské country na pochodu. Daggy samozřejmě ožil a chtěl se se svojí kapelou předvést. Navíc, před námi hrála Falešná karta, což je záruka kvality ,a hrát po nich, to není jen tak. Zvukový tým Franty Petříka se opět vytáhl, kluci už nás znají, takže nazvučení bylo rychlé. Verunka zaujala své místo pod pódiem a mohli jsme začít. A ostudu jsme neudělali.P řece jen se ukazuje, že máme nahráno, už jsme hráli víceméně základ repertoáru pro Ameriku, no a lidem se to líbilo.Taky z radosti, že jsme unikli průtrži mračen, prostě pohoda. Žádný stres, nahrnuli jsme to do lidí, dali si guláš, ev. zelňacku, a vyrazili směr Mohelnice, Mírov. Cesta zabrala cca hodinku, Verunka spát nehodlala, jak jsme si naplánovali, naopak si hudební výlet náramně užívala, na Strunách si ji lidé fotili mnohem víc, než nás, takže jsme dorazili v plné síle a svěžesti.
  Mírovecká rybička je festival, který svoji existenci započal v loňském studeném jaru. Velmi živě si pamatuji, že jsme ho zahajovali v šílené zimě, já byl nevyspalý po noční, lidí bylo málo, ale připravili nám nádherné ovace. Taky je to asi jediný festival, kde se fasují stravenky na slivovici. Honorované to nijak extra není a vloni jsme si to museli trošku rozříkat. Je to ten typ akce, která se dělá na koleně s nadšením, ale ne pro peníze, a nějak to prostě funguje. Hrají tam regionální kapely, no a my tam byli jako takové "hlavní hvězdy", ha ha. Ač bylo po deváté večer a ochlazovalo se, stále tam bylo pár desítek lidí, z nichž většina čekala konkrétně na nás! Takže rychle se nazvučit a vpřed. Krásné pódium, velmi slušná aparatura, jen taneční parket už byl potmě, takže paradoxně se svítilo na jevišti a pod stany s občerstvením, ale na parketu vládlo silné intimno. Nikomu to nevadilo a my jsme si to zase užili!!! :-) A přátelé, ti pstruzi potom...Bramborový salát jsem rozcházel ještě ve dvě ráno. Když já jsem nenažranej...Resumé - velmi milé pobytí s příjemnými lidmi.
  Týden se sešel s týdnem a nás čekal Karlov a v sobotu Racibórz v Polsku. Před Karlovem jsme ještě pozkoušeli, a pak se přesunuli do Pizzerky, potěšili obsluhu přestavěním lokálu, pozdravili se se známými, je to radost, že si nás lidi našli, hlavně se pozdravili s Peťkou, která dorazila, no a s fandící Verunkou v čele jsme začali. Pršelo, ale to nám nevadilo, byli jsme pod střechou a hrálo se nám (opět) moc pěkně. Navíc jsme představili nového člena, ano, už je to  venku, zas je nás osm, takže Pavel Gajdoš z Oskavy hrál s námi poprvé a měl velikou trému. Ale postupně se rozehrál a ta série, co s námi dal ,se snad dala poslouchat. No, velmi příjemný večer. Pokud by to takhle mělo pokračovat, bude to jen dobře. Pavel se ještě musí dovybavit, ale má chuť a jestli to s námi vydrží, bude to posila.
  Na druhý den se nad Moravou a dále na sever otevřelo nebe, takže z Polska volali během dopoledne, že akci musí kvůli dešti zrušit. Snad na podzim. Takže přátelé, před námi je tím pádem Amerika. Na to téma bude samostatné povídání, teď jen pac a pusu a já jdu počítat, jestli mám dost trenýrek...

                                                                                            Tom Ticháček


čtvrtek 19. května 2011

Kelt Grass Band hraje pro školní mládež

S dovolením parafrázuji klasika, neboť titulek myslím zcela vystihuje akci, jíž jsme se zúčastnili. Někdo by řekl - Výchovný koncert, ale na to se ještě fakt necítíme:-) No prostě: pozvali nás do Postřelmova, abychom zahráli pro místní školu a řekli k tomu něco málo. Takže jsme se nachystali a vyrazili. Peťka zkoušela s molochem filharmonie a Janče vybouchlo hlídání pro Honzíka, takže nás na pódiu místního kulturáku stálo nakonec pět. V Postřelmově se o nás vždycky moc pěkně starali a nejinak tomu bylo i teď. Kafe, minerálka, zvukař i s aparátem, no prostě pohoda. Tentokrát jsme přijeli s dodtatečným předstihem a stihli vše postavit a nazvučit a vyzkoušet. A pak už jsme jen sledovali, jak se děti, převážně z prvního stupně páskují do řad. My byli zvědaví na ně, oni na nás. No a pak to vypuklo. Na začátku trošku trémy před nezvyklým publikem, ale pak jsme se do toho dostali. Děcka nás podržely a docela se bavily a sledovaly. I přes osekané obsazení jsme předvedli myslím dobrý výkon a vytvořili pěknou atmosféru. Paní kulturní říkala, že málokomu se podaří děti zaujmout tak, jako nám. Což samozřejmě potěší.
Po koncertě jsme ještě trochu pozkoušeli, abychom se pak rozjeli do svých domovů a bytových jednotek, či v čem to vlastně bydlíme. Čekalo nás cca 14 dní volna (zkoušky se nepočítají), po kterých pojedeme z kopce. Amerika se blíží rychlostí téměř kosmickou, řešíme pojištění, program, oblečení, no spoustu věcí. Do toho nás čekají Horecké struny, Mírovecká rybička, Karlov, máme hrát v Polsku, učíme se nové věci a vyhlížíme nové adepty do kapely. To je totiž tak. Mike Probyn dostal na začátku roku poměrně dost naloženo v práci, s čímž nepočítal, a tak se teď objevuje v Čechách cca jednou do měsíce a na zkoušení už nemá čas vůbec. Takže v tuto chvíli funguje jako náš velký příznivec a příležitostný host (neboť nikdo nezazpívá Hvězdu a námořníka jako Mike s Jiříkem), letí s námi, spolu s Janou do Ameriky, kde nás bude uvádět, no a na toho Nímořníka taky třeba dojde. Samozřejmě, pokud jeho pracovní napětí povolí a bude víc v Česku než ve světě, moc rádi ho mezi sebou opět uvítáme.Takže tolik na vysvětlenou.
S blížícím se létem se nám ztenčuje počet volných víkendů, bude to asi docela náročné, na druhou stranu nás těší, že je o nás zájem. Hned po návratu z USA nás čekají Keltské slavnosti - doufáme, že nebude "ostrovní počasí" jako loni, no a pak se to sype. Moc se těšíme na Keltskou noc na Plumlově, kde budeme mít v červenci premiéru, navázali jsme poměrně intenzivní spolupráci s Mlokem, z čehož rezultovaly pozvánky na dva velmi pěkně obsazené festivaly a tak dále. Nerad bych na něco zapomněl, budu se k tomu vracet průběžně. Každopádně 21.5. Horka nad Moravou a Mírov (zvenčí) a Vy se mějte moc krásně. Tož tak.

T:-)T

čtvrtek 5. května 2011

Bylo větrné odpoledne, První máj...

Přátelé, kamarádi,
přelom dubna a května je spojen s nejrůznějšími rituály, dle toho, v jakém režimu (politickém, či náboženském), se zrovna pohybujeme.Pro pravověrné Kelty je 30. duben den Beltine, tedy asi nejvýznamější keltský svátek, pro ty ostatní jsou to pak prostě čarodějnice, čarodky, pálení Ohňů míru a tak. Protože nás na Beltine nikdo nechtěl, zorganizovali jsme tradiční poslední pátek v měsíci v Pizzerii Praděd v Karlově. Protože jsem byl v práci budou následující řádky na základě "wjecí slyšaných", jak by napsal kronikář.
Tak tedy, slyšál jsem, že pizerka byla plná. Že si našli cestu dovnitř nejen místní, ale i naši skalní, kteří s námi tvořili atmosféru ve Stránském, což nás těší dvojnásob. Dokonce prý lidi poslouchali i ve stoje, když nebylo místo. Taky se brejkovalo na melodie s keltskou duší (sic!), Jiřík nenapodobitelným způsobem uváděl své písničky a Verunka se opět zúčastnila...Zkrátka, vypadá to, že Karlov by se mohl jako místo chytit, a to ještě chystáme od května do září překvapení. Vše se dozvíte zde, na těchto stránkách a snad to stihnu, než bude po všem.
Sobota proběhla ve znamení oslavy kulatin naší Janči v Uničově a byla to tuze veliká krása. Padlo prase, účast byla hojná a nápoje prýštily všemi nejen tělesnými otvory. Opět jsme měli možnost posedět bez muziky a v relativním klidu, což jsme si užili, i když nějaké organizační věci na přetřes přišly (například jsem s definitivní p,latností zjistil, že na palubě British Airways neplatí režijky. Škoda...).Kapelník opět přispěl několika historkami ze svého plodného života, a zejména jeho teorie o vztahu kyseliny mravenčí a kapesníku je velmi podnětná. Někdy třeba vysvětlím blíže. Janča dostala další tři domácí mazlíčky, ale klobouk dolů, nehnula ani brvou a vzala to velmi sportovně. My, dojíždějící a s dětmi, jsme se rozloučili před soumrakem, ale prý byla radost až do rána.
No a neděle. Májové oslavy řeky Opavy v Krnově, na pozemku Restaurace U jezu. Moc jsme toho o téhle akci nevěděli a jeli jsme takříkajíc na slepo. V Krnově jsme hráli dvakrát a vždycky přitom sehrála nějakou roli průtrž mračen. Tentokrát přestalo pršet už v Uničově, takže jsme se napasovali k Janče do Pežóta a na Krnooov! Mraky byly nízko, válely se, ale nepršelo.Zato trochu foukalo, tak jsem byl rád, že vezem Jančinu malou basu v autě. Cesta ubíhala za kolektivní diskuze, jen holky, co ještě neměly kulaté narozeniny:-) zvadly. Tak jsme to prokecali s Jančou spolu.
Místo jsme našli překvapivě už na druhý pokus a jen s cca desetiminutovým zpožděním. Plac opravdu u jezu, zábava v plném proudu, vodáci, KČT, skauti, děti, vítr atd. Hrát jsme měli opravdu venku ( :-( ), ale pod solidní střechou. Místo opravdu moc pěkné, daly by se tam dělat věci... Nachystali jsme aparát, dali čaje, kafata, piva a mohli začít. Tady to pořadatelé malinko nevychytali koordinačně, neboť v okamžiku, kdy začínala naše produkce, přistávaly lodě, a tak 95% přihlížejících koukalo na řeku a my jsme jim valili do zad. Přiznám se, že mne to malinko rozladilo, a ani mi nebylo moc do řeči. Ale pak se stalo něco, co nejsem schopen sám dost dobře vysvětlit. Během první serie jsme vodáky "přetlačili", lidi se k nám začali obracet, vítr ustal, vykouklo slunko a hraní začalo dostávat ten správný rozměr. Najednou šlo všechno jako po másle, dařilo se, fakt jsme si to užívali, lidi dokonce tančili, v pauzách si kupovali cédéčka a sdělovali nám, že se jim to moc líbí, hráli jsme dokonce s takovou chutí, že Peťka si nechala ujet vlak a zůstala s námi až do konce, no prostě dvě hodiny utekly jako voda a my jsme měli pocit, že jsme mezi svými, které známe už dlouho. No, co budu vykládat, byli jsme velmi pochválení od organizátorů celé akce a hned jsme dostali pozvánku na příští rok a kapelník má cukání a nápady, jak pomoci s organizací. Navíc v srpnu, v rámci akce "Léto festivalů v Europradědu" máme koncert na krnovském náměstí, a tak nepojedeme úplně do neznáma...
Přátelé, kamarádi. Byl to moc pěkný První máj, i když jsme nebyli v průvodu. A vůbec to byl pěkný víkend. V Karlově se to moc pěkně rozjíždí, Janča, a vlastně my všichni jsme čím dál mladší, co si přát víc...No přece, abysme se zase sešli. Buďto na stránkách nebo naživo.

To Vám přeje psavec Ticháček

úterý 26. dubna 2011

Ze života jedné kapely

Milí příznivci,

tak jsme se zas nějakou dobu neslyšeli.Z naší strany to rozhodně nebylo o tom, že duben, ještě tam budem, spíše naopak. Koncem března jsme místo za kamna vlezli poprvé do Pizzerie Praděd v Karlově na pravidelné páteční hraní a byli jsme velmi mile překvapeni účastí. Hráli jsme v čase kvalifikačního zápasu se Španělskem a věřte nebo ne, dokud jsme hráli, vedli naši 1:0.Jakmile jsme přestali, prohráli jsme 2:1... Obrázek nechť si udělá každý sám. Na druhý den nás pak čekal samostatný koncert v Litovli ve spolupráci s The Kilts a z toho jsme měli trošku obavy. Měli jsme to totiž na triku komplet se vším všudy. Městský klub nám velmi vyšel vstříc co se týče pronájmu sálu a dalších technických věcí, za což jim touto cestou ještě jednou děkujeme, ale zbytek už byl na nás. A tak jsme vymýšleli plakáty, stěhovali aparát, vařili keltský guláš, no, bylo toho až kam. Poprvé jsme měli pohromadě vlastní aparát a moc jsme byli zvědaví, jak nám bude hrát. Vinou informačních šumů nás nemohl zvučit Milan, jak bylo slíbeno, a tak jen odpoledne přijel, pomohl se stavbou, zvučením a rychlokursem pro ostravskou partu. Ale zbytek běžel. Byl druid, byli tanečníci a byl koncert. Kdo jste tam byli, tak víte, kdo jste nebyli, stejně nám to nebudete věřit, no ale celkem se to povedlo. Byly trochu problémy se zvukem, ještě si nás musí hoši vychytat, ale byly to nádherné tři hodiny. Sál upravený na stolovou a taneční variantu byl plný, Verunka roztleskala dav, lidi tleskali i tančili. Takže naporvé dost dobrý. Teď jde o to, aby bylo pokračování. Ale KGB je ve formě, což jsme potvrdili o čtrnáct dní později v Raduni, na tradičním hraní se žranicí. Tohle hraní se fakt povedlo a zejména návštěvníci, kteří byli poprvé, se bavili.Prostě - dost dobrý...:-)
No a co jinak. Janča se konečně dočkala nové niněry od pana Jindráka a zdá se, že čekání se vyplatilo. Nástroj je to bombový, krásně vypadá a krásně hraje. No a druhou níňu od pan Košíka zkouší moje Alenka a holky už zkouší nějaké věci, coby niněrové duo. Takže se máte na co těšit. Rodí se i nové věci pro celou kapelu, jak zpívané, tak instrumentálky. No a hlavně se pomalu začínáme balit na cestu. Nějak mne začíná šimrat okolo bránice, ale já jsem to říkal od začátku, že jsme měli jet vlakem... Jsme v kontaktu s pořadateli v USA, pomalu začínáme vážit zavazadla, abychom se do všeho vešli a neplatili moc navíc. Oblíbené trable s basou se teď zdají trochu vyřešené, tak uvidíme. Každopádně budem informovat, jak to jde.
Ale nezapomínáme ani na tuzemsko. Přátelé, termíny na léto jsou docela obsazené, máme potvrzené hraní na Keltské noci na Plumlově v pátek v podvečer, rýsuje se nám hraní v Polsku a navázali jsme výbornou spolupráci s Mlokem, bude i na našich Keltských slavnostech a díky němu si zahrajem i na několika velmi dobře obsazených moravských festivalech. Těšíme se určitě na další spolupráci. Jsme ozvučení, takže jsme soběstační, no a to je pomalu všechno. Pořád nás baví hrát, i když je to náročné na čas a plánování, ale máme skvělé lidi kolem sebe, kteří nám pomáhají, a když kolektiv táhne za jeden provaz, tak se to nechá zvládnout. Je to sice klišé, ale je to tak.
Takže miláčkové, já jdu loupat vykoledovaná vajíčka a Vy se mějte moc a moc krásně. Věřte, že nás moc těší Vaše přízeň i zájem o dění v naší kapele.
Tak ať nám to společně vydrží:-)

Tom Ticháček - vlastními ukazováčky...

úterý 22. března 2011

Střípky z cest

Moji, ale i naši milí,
tak už jsem zase tady a kojím se nadějí, že jsem třeba někomu z Vás scházel, resp. moje neodolatelné popisky naší činnosti. Věc se má tak. Zážitky by byly, chuť psát občas taky, ale naše drahá Verunka objevila v poslední době kouzlo počítače a pohádek na nejmenovném serveru, a tak se vtírá, kdykoliv přístroj zapnu a nekompromisně vyžaduje tu Pejska a kočičku, tu Krtečka, případně jiné hrdiny pohádkové říše. Takže známe dokonale, jak to bylo, když myli podlahu, popřípadě, jak si Krteček sehnal dopravní prostředek, ale práce stojí. Alča po večerech vyřizuje kapelní poštu a věci na Facebooku a já se k přístroji dostanu jako poslední, v době, kdy funguji již spíše ve vegetativním stadiu. To jen tak na okraj.
Pokud se pamatuji, slíbil jsem Vám vyprávění o Stránském. Tak tedy: 25. února jsme odehráli tradiční vystoupení na Vejrovce, které bylo bohužel na tomto místě poslední. Kapelník měl tento objekt v nájmu cca 10 let a fungovalo to k všeobecné spokojenosti. S novým vedením obce se však nedohodl, byly tam některé podmínky pro něho, a potažmo i pro nás, neakceptovatelné, a proto z celé věci vycouval a ukončil zde svoji kulturně - obrozoneckou činnost. Je to škoda, já osobně jsem na tyhle hraní jezdil velmi rád a docela mne mrzí, že to na Vejrovce skončilo. Holt, úspěch se neodpouští...Ale Peťa je muž činu a téměř okamžitě se dohodl s Jirkou Slavíkem v Karlově, a tak se naše poslední pátky přesouvají do Pizzerie Praděd v Karlově. Takže tam nás 25. března najdete.
Mezitím ovšem běží kapelní život dál. O víkendu 11. - 12. března jsme jednak hráli v Karviné na Irish party v rámci Dnů irské kultury a v sobotu pak jako hosté REGI banja ve Velké Bytřici. Do Karviné jsme se velmi těšili, neboť akce pořádané Mlokem mají tradičně vysokou úroveň. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Po chvíli bloudění jsme našli čerstvě zrekonstruovaný a nazdobený Obecní dům Družba, a protože jsme měli menší skluz a tlačil nás čas, začali jsme se zvučit. Vystupovali jsme v programu jako první, po nás šli Irish Rose a pak Navostro, to celé prokládané tanečními čísly od skupin Fiach Bán a Galtish. Nějací diváci taky přišli, a tak jsme byli celí natěšení, jak to rozbalíme. Mlok nás uvedl v kroji, všechno vypadalo velice dobře, ale ouha - lidi byli nějací studení. Snad to bylo tím, že seděli jen po stranách sálu a uprostřed zíval zatím prázdný parket nebo byli unavení, ale upřímně - čekali jsme víc. Přitom zvuk byl celkem dobrý, tak nevím. Možná téměř až luxusní prostředí lidi svazovalo, těžko říct. Nakonec si nás vytleskali, a tak to snad taková hrůza nebyla. Hráli jsme nějaké nové věci a podle zvědů v publiku se povedly. Celý program se pak protáhl, protože hlavní hvězdy (ne my), kapela Navostro, uvázla v zácpě. Za sebe jsem měl pocit, že angažování tohoto souboru do tohoto prostředí bylo trochu šlápnutím vedle, ale třeba to bylo tím zpožděním. Celkově je můj dojem z Irish party trochu rozpačitý, ale to je jen můj subjektivní názor. Třeba naše Peťka tam protancovala střevíčky a ještě stihla jako obvykle perlit na flétnové nástroje. Cestou zpět jsme působili trochu jako autobus, neboť Peťovi vypověděla poslušnost jeho Niva, takže jsme provozovali rozvoz:-)
Sobota - REGI banjo, srdeční záležitost KGB a letos v roli hostů. Protože o Verunku bylo dobře postaráno, mohli jsme vyrazit už brzo odpoledne a užít si tak festival od samého začátku. Nebudu hodnotit kapely, to už udělal ve svém komentáři šéf festivalu Jerry, jen řeknu, že úroveň byla velmi dobrá. My, coby muzikanti z KGB jsme byli přijati velmi vstřícně a mnohokrát jsme slyšeli, že lidé se na náš set těší. I naše cédéčka šla velmi dobře na odbyt, zkrátka bylo znát, že naše kapela je tu dobře zapsaná. Sádlíčko se letos mimořádně povedlo, prostě jsme si to na balkóně fakt užívali. Jako první a řekněme, že i hlavní host, byla paní Věra Martinová aneb První dáma české country, jejíž vystoupení bylo očekáváno s velkou zvědavostí. Nutno podotknout, že její repertoár se už dnes více vzdálil tomu, jak je stále vnímána řadou diváků, a tak vystoupení bylo pro mnoho přítomných určitým rozčarováním. Z muzikantského hlediska to však byl naprosto profesionální a na vysoké úrovni provedený koncert a došlo samozřejmě i na přídavek. No a pak už jsme vynesli svoji kůži na trh, resp. na jeviště, my. Jako obvykle, výborný zvuk, takže jsme slyšeli každou (i falešnou) notu, a přivítání, na které se vždycky moc těšíme. Hrálo se nám moc pěkně a bylo to znát i na ohlasech z publika. Prostě svoji roli hostů jsme splnili a moc nás potěšilo, že většina lidí vydržela na místech a připravili nám úžasnou atmosféru. Díky.
Co říci na závěr. REGI banjo jednoznačně pro nás nejhlubší zážitek, už se těšíme na podzim, ať už v jakékoliv roli, ale i ostatní hraní - spíše dobré pocity.Teď je před námi premiéra v Karlově, přátelé, kdo můžete, nenechte nás v tom, potřebujeme se dobře zavést:-) a v sobotu večer v Litovli velký kocert s The Kilts - Legenda bodhránu.Kdo ještě váháte, neváhejte a přijďte, když ne na nás, tak na výborný guláš.
Z čehož plyne, že my a guláš se na Vás móóóc těšíme. Tak zatím:-)

Loučí se psavá rodina Ticháčků

neděle 6. března 2011

Slezská anabáze a KGB na Urale

Milí věřící (nám),
možná Vám ten nadpis přijde takový zavádějící a geograficky zcestný, ale věřte, že vše je pravda a během textu vše pochopíte.
Měli jsme před sebou miniturné po severní Moravě, v pátek Opava, v sobotu Ostrava. Jako obvykle před cestou do Opavy se zkazilo počasí. Nicméně jsme prodali Verunku a po oblíbení silnici č. 11 vyrazili vstříc dobrodružství. Cesta uběhla velmi příjemně a objekt hotelu Koruna jsme v centru Opavy nalezli bez problémů. Záhy jsme zjistili, že jsme nezávisle na sobě dorazili vlastně všichni, a tak se před vchodem odbylo radostné poplácávání, líbání a vstřícné hýkání.Následovalo nošení aparatury do sálu, který nás potěšil svým komfortem, a dle sdělení pořadatelů, posléze měl být i zaplněn. Měli jsme hrát pro společnost, kterou jsem si sám pro sebe nazval Klubem přátel dobré pohody, a poměrně rozsáhlou skupinu místních Alenčiných příznivců a známých (v jedné osobě). Samozřejmě zde byla i Tara, se kterou se opět počátal jak na samostatný bloček, tak i pro skupinové hraní. Postavili, nazvučili, dorazili i Jana s Mikem po šestihodinové cestě z Prahy. Mike byl celkem unavený, což se během večera ukázalo jako lehce fatální pro jeho zpěv. Zároveň dorazili i tanečníci z The Kilts, kteří měli program zpestřit výukou tanců. Scéna byla tedy připravena a po oficiálním vystoupení prezidenta klubu a krátké přednášce na téma Keltové a hovězí kůže začala naše produkce.
Dobře jsme se slyšeli, a tudíž se nám i dobře hrálo. Ukázalo se však, jak jsem již dříve předeslal, že únava se na Mikeovi podepsala více, než bychom předpokládali. Bylo to znát na intonaci a upřímně nás to trochu překvapilo. Bylo znát, že bude potřeba naučit ho pracovat s hlasem a rozezpívat se před produkcí. Ale to byla jen drobná vada na kráse tohoto večera. Jinak nám to hrálo, Skotům se dařilo na parketu, neboť rychle sehnali dostatečný počet lidí, kteří měli chuť naučit se něco nového. Protože jsme s nimi nevystupovali poprvé, stačilo jen pár slov na dohodnutí před skladbou a už to šlapalo. Půlnoc přišla dřív než bychom se nadáli. Takže Valčík na rozloučenou, pobalit a vyrazit do Kylešovic vybydlet Alenku. Kapelník zadal čas zkoušky a odjel za ptactvem, my jsme velmi rychle ukončili večírek.
Pár hodin spánku nás osvěžilo (nebo jsme si to aspoň mysleli), a tak jsme mohli chutě vyskočit, rozbalit nástroje a po Peťově příjezdu a nezbytné kávě se pustit do zkoušení. Dělaly se především Mikeovy vokály, Alenka mu udělila některé rady, co se týče techniky a již tu bylo poledne - tedy vzhůru do nedaleké restaurace na oběd. Ten se nesl, jako obvykle, ve znamení Peťových zážitků se zvířátky, které byly velmi půvabné, což ocenili i naši anglicky mluvící přátelé. Tedy až poté, co jim to někdo přeložil.
Po návratu k Alence jsme ještě lehce poškádlili struny a pomalu byl čas vyrazit do Ostravy na další štaci, konkrétně na Uralfest do restaurace, která nesla název, jaké překvapení, Ural. Bylo to pro nás první hraní v Ostravě, takže zvědavost a očekávání. Pravda, trochu jsme si zajeli, neboť vinou erupcí na Slunci a špatného postavení Jupiterových měsíců zapomněl kapelník ve Stránském "pracovní" košili, a tak si jel nahonem kupovat provizorium. Cca 30 minut strávených v nákupním centru, kde byla snad čtvrtina Ostravy, na mě působily velmi stresujícím dojmem a za sebe jsem byl velmi rád, když jsme se vymotali do Zábřeha na sídliště, kde se v komunistické krychli nacházel cíl naší cesty. První kapela už hrála, a tak jsme rychle usedli na volná místa a začali se rozhlížet po lokále. Hospoda byla velmi slušně zaplněná a na to, že se tu kouřilo, bylo i relativně vidět. Velmi slušná nabídka z jídelního lístku, bohatý výběr nápojů a parta našeho kamaráda Martina, které pod jeho vedením připravila tento minifestival. Kromě nás vystupovaly dvě kapely a jeden písničkář a úroveň jednotlivých vystoupení byla velmi dobrá. My jsme celý program uzavírali, takže to byla velmi příjemně hozená rukavice.
Samozřejmě jsme povečeřeli a pomalu se začali chystat. Předposlední kapela dohrála (AVE!Band)a pódium bylo naše. Zvučení nám trvalo poměrně dlouho, jednak je nás moc a jednak pro Martinovu zvukařskou partu to byla premiéra. Ale nějak jsme se nastavili a Ostrava tak měla poprvé možnost slyšet hudbu s keltskou duší. Narozíl od Ostravy, my jsme tu možnost neměli. Přestože na pódiu byly odposlechy, shodli jsme se na tom, že slyšet byl pouze zvukový knedlík, nebylo možné rozlišit, který nástroj hraje, a bylo to pro nás velmi náročné. Zvukaři se snažili, ven nějaký zvuk šel, protože lidé reagovali, ale my jsme na pódiu byli celkem zoufalí. Nějak jsme naše vystoupení dohráli, a protože si lidé vyžádali přídavek, tak se nám to směrem ven snad i povedlo.Pro Mika to muselo být hodně stresující, protože se neslyšel a musel zpívat.Ale byla to pro něho a nakonec i pro nás zkušenost.
Noční cesta z ostravy za Verunkou do Sudkova proběhla bez dobrodružství a v klidu a tak jsme kolem druhé hodiny ráno uléhali s pocity spíše smíšenými, neboť jsme vlastně nevěděliů jak naše vystoupení v Ostravě proběhlo a až později jsme se dozvěděli, že se líbilo.
Milí fanoušci, v příštím vstupu se dozvíte, jak proběhlo naše únorové vystoupení ve Stránském, které se nakonec ukázalo jako poslední na tomto místě.Tedy, jak praví klasik - nashledanou za hodinu.

Váš oblíbený T.T.

pátek 4. února 2011

Strangers in the night a ve Stránském

Milí fans a podobné entity,
máme za sebou další Stránské a opět stálo za to. Kdo jste nebyl, můžete litovat. Ale popořadě. Docela jsme se těšili, na programu byla Tara a měli přijet kluci ze Žůžo bandu (pro informaci - to je kapela, se kterou jsem strávil více než patnáct let, Alča o nějaký ten pátek méně), takže to vypadalo na vydařený večer. Zima opět udeřila, zvláště ve vyšších polohách, ale my jsme se rozhodli pro cestu přes Sovinec. No, trošku jsme poklouzali, ale dojeli. Tara na Stránské koukala, protože tohle v Tennesee fakt neuvidí, zejména pak kapelní stůl... Sál se pomalu plnil a hradečtí kluci opravdu dorazili i s nástroji. Verunka vypadala, že bude spát, všechno vypadalo velmi sympaticky. Ačkoliv jsme hráli opět v oslabení - Filharmonie měla napilno, pustili jsme se do práce a šlo nám to jedna radost. Tara nám pomáhala, seč mohla, zhostila se opět svého setu se ctí a večer velmi příjemně plynul. Velká Alenka připravila chlebíčky, protože Peťa udělal ochranářské zkoušky, tak abysme z toho taky něco měli:-),a my jsme se s Alčou pomalu chystali na sérii s Žůžo bandem, když nám do toho vstoupila Verunka. Následující řádky prosím nedávejte číst babičkám a sociálce. Verunka se prostě rozhodla, že už se vyspala a že stráví večer s námi. No a strávila. Běhala po lokále, šla z ruky do ruky, dělala se velmi roztomilou, i do výčepu se nechala donést. A velmi nelibě nesla, když muzikanti přestali hrát. Když se hrálo, bylo vše v pořádku. Tolik k jedné z mnoha atrakcí tohoto večera.
Ale zpět k hudbě. Na pódium nastoupil Žůžo band, v téměř původní sestavě a rozbalili jsme to, jen co je pravda. Repertoár inklinoval od old time, přes bluegrass, i na skotskou lidovou došlo a Graham špicoval uši a spokojeně pobrukoval. Během cca půlhodinky jsme předvedli snad to lepší z našeho repertoáru, no a lidem se to snad líbilo, protože nás vytleskali na přídavek. Do něj jsme zařadili naši smrtící sérii Hašlerek a poroučeli jsme se. Ale ne nadlouho. Závěr večera se nesl ve společném muzicírování všech muzikantů, a když udeřila půlnoc, loučili jsme se jako jedno velké hudební těleso. Moc pěkné to bylo...
Zpátky jsme jeli spořádaně přes Valšov, Verunka bez řečí usnula, protože se nehrálo, a po příjezdu do Litovle jsme ještě poseděli s kořaličkou a Žůžo bandem. Bylo to velmi vydařené hraní, nevím co vyzdvihnout víc, každý přispěl svým dílem a třeba se ještě někdy takhle sejdem. No a na KGB čeká příští týden Opava a Ostrava. Uvidíme Peťku, která mimochodem vyhrála konkurs na sólové hraní s fildou, a věříme, že si na severu neuděláme ostudu. No, budu určitě informovat.

S pozdravem Obelix forever

T:-)m

P.S.:Za Žůžo band se dostavili Jakub a David Silberovi spolu s Láďou Hemrlíkem. Díky kluci:-)

středa 26. ledna 2011

Jak jsme se poměli v Raduni

Tak tedy naši milí,
opět nám bylo vyrazit směr Raduň. Ještě jsme měli v živé paměti prosincovou cestu domů, kde se nám sníh představil v plné síle, a říkali jsme si, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Domluvili jsme se Jančou, že ji vezmeme, naložili a vyrazili. Já jsem byl protivný, jako vždy, když se nedaří na minutu, zatím to přičítám věku. Peťka se omluvila, neboť ji sklátila choroba, dokonce i do sms psala, že má "rýbu". Cesta tam ještě celkem ušla, sněžilo jen trochu a na prd to bylo jen kolem Moravského Berouna. Po čtrnácti dnech, kdy jsme byli zmlsaní oblevou, opět přimrzlo a začalo padat.No, ale na místo jsme dorazili.Dokonce s náskokem, takže Verunka si mohla poběhat po lokále a my jsme se mohli trošku rozkoukat a dát si s holkama kořavku:-).Dorazil Peťa, začali jsme stavět aparaturu a do toho hostinský zahájil večer, který se měl kromě KGB nést v duchu ochutnávky rakouské kuchyně a vína. Mně jen tekly sliny, neboť jsem vyrazil bez večeře. Dorazil zbytek bandu, Tara přijela samozřejmě s Jirkou a vypadala, že je ráda, že nás vidí. My ji taky. Hospoda byla plná a lidé se začali dožadovat hudby. Ale to už jsme byli nachystaní, takže nás to nerozhodilo, a vyjeli jsme na ně po našem. Hvězda, Pradlena a už to jelo. Po první sérii šla Verunka spát a šlo jí to moc pěkně,my jsme pokračovali. Bylo to náročné hlavně pro Alču, která jela všechny party i za Peťku, ale opět jsme si poradili. Pomohla i Tara, která zazpívala celkem čtyři věci a hrála s námi některé standardy, my jsme ji pak na oplátku, jako obyvatelce státu, který se za občanské války přihlásil na stranu Konfederace, zahráli Johna Browna, Pole s bavlnou a Buráky, samozřejmě česky. Ta koukala! Lidi se rozjeli, tancovali, ale ukázněně skončili spolu s námi. To už jsme za sebou měli i společnou ochutnávku specialit, neboť pan vedoucí se už nemohl koukat na to, jak kvůli slinám nemohu téměř mluvit. Děkujeme:-).Po produkci jsme vyšli ven a... zjistili, že nám nezbude, než vstoupit podruhé do stejné řeky, prostě napadalo.No přátelé, šlo to, jen zas kolem toho Berouna... Ale bylo to bez ztráty květinky, Janču jsme dovezli v pořádku, sami taky dojeli, no a šli jsme spát.
Byl to příjemný večer. Na ocenění za hudbu to zrovna nebylo, ale zvládli jsme to. Zapojili jsme víc náborových písní a lidi se chytali, takže snad byli spokojení. No a nás čeká pozítří Stránské. Přátelé, kdo můžete, přijeďte, přijedou mi kamarádi - muzikanti z Čech, moc se těším, jak si zahrajem, věřím, že počasí nebude na překážku.Takže, mějte se krásně, zachovejte nám přízeň a my Vám zas zahrajeme.

Báj báj

T:-)m Ticháček

neděle 16. ledna 2011

V novém roce s novými tvářemi

Naši milí,
rok se nám pomalu rozbíhá a Vy o nás nic nevíte.Tak to budu hledět napravit. Ony ty události docela letí a aby si člověk uchoval zdravý rozum, je třeba malinko zachovat odstup. Ale k věci.
Pátého ledna dorazila z Ameriky Tara. Byla to velká událost, byl pro ni v Praze Jiřík, protože právě Jiřík se jí líbí o chlup víc, než my ostatní. Vše dopadlo dobře, letadlo přistálo téměř na čas, žádní teroristé a tak, takže mladí dorazili do Karlova v pořádku. My jsme tam měli dorazit v pátek odpoledne, pozkoušet a večer jsme se měli představit v místní Pizzerii.Moje Alenka se těšila tak intenzivně, až si z toho přivodila chorobu, a tak jsem jel do Karlova sám. Pro mně trošku problém, neboť mé jazykové vybavení stran angličtiny není úplně dokonalé. Ale kdopak by se vlka bál, nač plakat nad rozlitým mlékem a nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že. Tara mne poznala, objala (heč) a přivezla mi krásný kalendář s mašinkama. Jinak toho půl roku od Šumperského festivalu jako by odvál vítr a všechno pokračovalo svou cestou. Tara je moc fajn a myslím, že se jí tu líbí. Velká Alenka uvařila svoji spešl kávu,trošku jsme pohráli a naplánovali večer. Pak už byl čas k přesunu.
Večerní hraní byl hlavně test, měl dorazit i Mike a chtěli jsme už představit nové obsazení více méně naostro. Po příchodu na místo jsme zjistili, že někde po trase se zadrhla propagace, takže o naší produkci nikdo nevěděl, na druhou stranu, na neplakátované vystoupení tam bylo lidí dost:-) Ať si z toho každý vybere, co mu libo. Postavili jsme aparát, ten jsme taky chtěli vyzkoušet, ochutnali z místních specialit, to hlavně já, dorazil Mike, který měl radost z Tary, neboť si měl s kým povídat:-) A juž byl čas nástupu na plac. Vlétli jsme na to, jak je naším zvykem, a myslím, že se nám docela dařilo. Tara dostala prostor k sólovému mini bloku a já slyšel Rocky Top naživo v originále. Její hra nás na chvilku přenesla do Appalačských hor, mezi usedlíky, jejichž předkové kdysi vyrazili na dalekou cestu ze starého světa a nesli si v sobě dědictví předků, které se dnes snažíme oživovat i my. Mike zapadá čím dál víc,jeho Mezi horami, to je fakt zážitek, a i místní mládež, která dorazila s notebooky, neboť Pizzerie inzeruje i připojení, přestali ťukat a sledovali. Jo, nakonec to nebyl propadák. Peťka hrála i za Alču jako o život, a to měla prosím opar, což je pro flétnistku choroba téměř smrtelná, Janča si střihla první housle a ani nebyla moc nervózní.Takže poslední písnička, pobalit a vzhůru k Alence na chatu na druhou část večera. Ta se taky povedla, a tak mi jen bylo líto mojí Alenky, že tam nemohla být s námi.
Ráno dopoledne jsem vyrazil do Sudkova za rodinou, které už bylo lépe. Odpoledne se přijela podívat Tara s Jiříkem a bylo to pro holky shledání velmi dojemné. Večer nás pak čekalo první letošní oficiální vystoupení v kulturáku v Postřelmově, což je hned vedle. Po počátečních zmatcích mezi zvukaři se postavila aparatura, Milan nás nazvučil, sál se zaplnil cca ze dvou třetin, což, jak jsme se dozvěděli, je na Postřelmov velmi slušné, a šli jsme na to. Přátelé, bylo to úžasné. Lidi byli nadšení, Mike se ukázal jako skrytý šoumen a vystupování s námi si fakt užíval, Tara opět sklidila velký potlesk a cédéček se nedostávalo. Takže velký úspěch. Možná tam na jaře budem dělat výchovný koncert, zájem by tu byl.
Takže tak. Takhle pěkně nám ten nový rok začal. Tara s Jirkou teď byli týden u nás, takže jsme si to docela užili, i na operu došlo a v pátek 14. jsme pak Janče pomáhali rozloučit se s Dallasem. To bylo též poměrně husté, neboť jsme se promíchali s Hubertusem a společně jsme tvořili zábavu. Joj!
Miláčkové, mějte se krásně, my jedem příští pátek do Raduně, pak už je tu Stránské, no neflákáme se. Takže i Vy proplouvejte tím rokem a nezapomínejte na nás, my se zas ozvem:-)
Mějte se keltsky

Ticháček

pondělí 3. ledna 2011

Malé ohlédnutí za rokem, který nás právě opustil

Milí přátelé hudby, které z nedostatku jiných příležitostí říkáme keltská,
tak nás opustil další rok, naši milí. Celý jste ho mohli prožít s námi na našich stránkách a prostřednictvím tohoto blogu. Dovolte teď malé resumé a ohlédnutí za tím, co bylo, stejně jako malé zamyšlení nad tím, co nás čeká.
Máme takový pocit, že se nám ten rok docela podařil. Úplně ideální to nebylo, ale ideální žena je taky jen sen, že. Pokud to budeme brát čistě statisticky, tak kromě Šternberka, kde jsme se ocitli více méně omylem, absolvovali jsme všechny soutěžní vystoupení coby vítězové diváckých hlasování, což nás těší. Protože pro diváky hrajem především. Nechceme se podbízet, ale rádi bychom se drželi jedné z prvotních rolí hudby, a to je pobavit. Asi nikdy nebudeme kapela pro odborné poroty, ale o to nám snad ani nejde. Zajímá nás samozřejmě názor odborníků, na druhé straně hrát pro aplaudující sál, tomu se máloco vyrovná. Nejsme rovněž v tuto chvíli kapelou autorskou. Nabízíme svůj pohled na lidovou hudbu, potažmo na historii, a je nám jasné, že ne každému se naše vize může zamlouvat. To je v pořádku. Ale jak pravil Miroslav Ivanov - "Nechci, abyste s mými názory souhlasili, postačí nám, když o nich budete přemýšlet".
Podařilo se nám natočit první cd. To je taky věc, se kterou jsme na začátku roku nepočítali. Chtěli jsme ještě chvilku počkat, ale zájem Vás, fanoušků, nás přesvědčil, že jsme svůj názor museli změnit. Cédéčko jsme natáčeli na jednu stopu, tudíž naživo, má svoje mouchy, ale je to naše dítě a my jsme za něj rádi.Rovněž nás těší, že je o něj docela zájem.
Co se hraní týče, hráli jsme, až se z nás kouřilo. Hráli jsme na akcích řekněme prestižních, i na místech, kde na nás přišlo pár lidí. Každé hraní nás posouvá někam dál, i když si to třeba hned neuvědomíme. Záleží jen na nás, co si odnesem. Nerad bych na něco zapomněl, ale nejvíce si asi ceníme vítězství v divácké soutěži na Mohelnickém dostavníku, Bystřickém banju a nominace na Mezinárodní folklorní festival do Tennessee. Rovněž nás těší, že se nám podařilo naplánovat a zrealizovat Keltské slavnosti v Karlově. To je akce, ze které bychom moc rádi udělali tradici. Velmi nás těší, že vlastně po každém hraní za námi chodí lidé s tím, že se jim naše hudba líbí. To pak z člověka spadne i ta únava:-)
To bylo v kostce k roku uplynulému, teď k tomu, co nás čeká.A věřte, že už teď je toho dost. Proto jsme museli udělat trošku redukci, i kvůli personálním změnám, kdy čekáme, až se Mike s námi sehraje a sezpívá. Některé věci konkrétně - rozhodli jsme se například vypustit Portu v Bludově. Dospěli jsme k názoru, že nemáme zapotřebí dohadovat se s kýmkoliv o tom, jak a co máme zpívat. Poté, co jsem o tom napsal na náš blog, dostali jsme coby kapela mail, jehož autorka nás nařkla mj ze sobectví, z toho, že si lidi stejně nezapamatují ani názvy našich písniček v angličtině, že množstvím nástrojů na jevišti jen zakrýváme své hudební neumětelství. Myslím, že tím, co jsme dokázali, jsme dali dostatečnou odpověď. Ale Portu ne. Pokud jsme tím někoho zklamali, mrzí nás to, ale po zážitcích z loňska už do toho nepůjdem. My jsme se obecně rozhodli omezit účast na soutěžích - vyzkoušeli jsme si to, myslím, že celkem s úspěchem, a neradi bychom překáželi dalším mladým kapelám. Přiznám se, že jsem nebyl ani v dobách dřívějších rád, když se na soutěži objevila lehce zavedená kapela s tím, že jde do soutěže. Je to asi věc názoru. Teď je otázka, jak nás budou akceptovat pořadatelé, to bude docela výzva. Čekají nás koncerty s Tarou z Tennessee, která by měla během pár dnů dorazit, měli bychom vystupovat jako hosté na REGI Banju, čekají nás Horecké struny, další ročník Keltských slavností, v Litovli bychom rádi uvedli velkou show s tanečníky, dostali jsme opět pozvání ze Šumperka. Čekáme, zda se bude konat Mohelnický dostavník, a poslali jsme svoji vizitku pořadatelům Keltské noci na Plumlově. Samozřejmě největší bomba pro nás je cesta do Ameriky v termínu 12. - 19. června. Pokud to všechno dopadne, bude to určitě zážitek. Moc se tam těšíme a doufáme, že dopadneme lépe, než naše hokejová "dvacítka" v těchto dnech. Pevně věříme, že Amerika po našem odjezdu už nikdy nebude jako předtím:-) V jednání je i další zahraniční festival, ale protože tento měsíc probíhá výběr, nechceme nic zakřiknout, a tak s pokorou čekáme.Ale určitě budeme informovat. No, je toho fakt zatím docela dost.
Na konec jsem si nechal nás, coby lidi a lidičky.Já bych chtěl z tohoto místa poděkovat všem, co nám pomáhali a pomáhají. Jakkoliv. My jako kapela jsme si prožili svá vítězství i své krize, pokryli jsme se několika vavříny(ale spí se na nich fakt blbě), utržili něco šrámů, v něčem jsme se poučili, v něčem zůstáváme stejní(irsko - skotského pomezí se jen tak nevzdám).Každý z nás musel a musí obětovat něco ze svého volného času, za což Vám, moji milí spoluhráči, patří dík a obdiv. Vždyť cestovat z Ostravy v současných podmínkách a při současném stavu silnic nebo skloubit muziku se studiem a výchovou dětí, hluboce se před Vámi skláním...
Na závěr by se patřilo cosi moudrého, že. Tedy lidičkové, mějte se moc krásně, zachovejte nám přízeň, ale hlavně, nenechte se otrávit "blbou náladou". Nenechte si vzít humor, laskavost a slušnost. A poslouchejte muziku, nejen tu naši. Ať se v tom následujícím roce setkáváme nejen na těchto stránkách, ale i naživo, na hudebních akcích a festivalech.
Ať Vás naše muzika provází jen na těch slunečných cestách.

Za celý KGB(teda doufám)
kapelní mluvka Tom Ticháček

Opět naposledy v tomto roce na pódiu

Milí příznivci, nepříznivci i něco mezi tím,
tak se nám ten rok zas tak nějak přikulil ke svému závěru.Ale ještě než se s dovolením pustím do jeho hodnocení, musím napsat, jak jsme prožívali jeho závěr.Mezi svátky nás čekalo zkoušení s Mikem a třicátého hraní na Švýcárně, tedy na hřebenech. Ale popořadě. Svátky jsme prožili tak nějak standartně, Ježíšek prosvištěl, oznámil, že nejhodnější byla Verunka(a co to několikanásobné noční vstávání, ha??? )a my že se máme polepšit. No a šestadvacátého jsme už svištěli bílou stopou do Karlova pozkoušet s Peťou. Dopoledne zkoušela Janča, my jsme dorazili krátce po druhé. Peťa s Alčou už na nás čekali,Alenka si libovala, že nemusela hrát na Štědrý den na buben, ale Štěpán jí to vynahradil. Takže jsme trošku podrbali, trošku pohráli a zas jeli, abychom se o tři dny později opět vrátili.Já jsem byl po noční a moc mi to nesedlo, plánoval jsem, že se dospím v Karlově, ale pořád to bylo málo. Dorazil Mike s Janou, kterého kapelník oficiálně uvítal, no a samozřejmě i zbytek kapely, se kterými jsme se srdečně přivítali.
Co říci ke zkoušce, hm. No, byla to zkouška a přece Vám miláčkové neprásknu, co na Vás chystáme:-) Byli jsme samozřejmě zvědaví na Mika, takže zde jest jakési úvodní resumé. Podotýkám, že moje.Tedy, především klobouk dolů, že se do toho vůbec pustil, nemusel. Ale jde do toho s obdivuhodnou zarputilostí a hlavně má na čem stavět. Hlas tu totiž je. Protože už s Peťou maličko popracovali, znal aranže, takže se ukáznil a nejde do zpěvu přes sóla, ale naopak nastupuje tam, kde má. Překvapil češtinou a tady Vám opravdu víc neřeknu, počkejte si na produkci, fakt to stojí za to. S kytarou je to horší, tam musí Mike překonat tu úvodní fázi,kdy se moc nedaří a člověk má pocit, že se všechno spiklo proti němu, ale opět, chce a něco pro to dělá.Co se nás týče - za prvé, nespěcháme a rádi si počkáme, a za druhé, se bez té kytary v tuto chvíli obejdeme. Malinko jsme hnuli s aranžemi, Alča dostala víc prostoru s mandolkou a ono to jde. Takže Miku, klid, až to bude, tak zbouráme společně všechna pódia světa.(A ještě jednou díky za dárek).
O den později, poslední veřejná produkce KGB v roce 2010, předsilvestrovské hraní na Švýcárně. Z cesty jsem měl trošku obavy, mělo se jet po vlastní ose na Ovčárnu, odtud rolbou na místo. Pro náš vůz docela výzva. Skupina A jela Alenčiným terénním vozem 4x4, skupina B naší Fabií o obsahu 1,2, ovšem se zimními pneumatikami(neboj Peťko, vy jste áčko).A vyjeli jsme oba! Cesta naprosto bez problému, silnice krásně vymrzlá a nahoru sypaná štěrkem, takže velký dík našemu miláčkovi. No a pak následovala premiéra v jízdě rolbou. Do prostoru o velikosti cca necelé skříňové Avie se nás vměstnalo 12, plus basa a cimbál, spolu s dalšími nástroji. Spolu s námi totiž nahoře vystupovala i cimbálová muzika Wajdovci z Opavy. Díky pásům to moc nedrncalo, zato to trvalo. Ještěže kolovala první pomoc v podobě suchého bílého:-).
Přátelé, nahoře bylo krásně! Mrzlo a sníh v reflektorech nádherně jiskřil, do toho zapadaná chata, včetně zvonice od pana Olivy, to se nedá popsat, to je nádhera, kterou si každý z nás odnesl ve svém srdci. Uvnitř teplo a útulno. Odložili jsme si a začali se rozkoukávat. Peťa s Ačou, Jirkou a tehdy ještě Honzou tu hráli už vloni, pro nás ostatní to byla premiéra. No, moc se mi tam líbilo.Hned jsem si dal něco k jídlu, abych obalil nervy a zahnal stres z cesty. Wajdovci šli ladit na chodbu cimbál, neboť je to velmi složité zařízení, já jsem si dohodl zapůjčení basy, no a chata se pomalu plnila. Přátelé, Švýcárna není velká, bylo plno, přesto jsme se tam vešli v sedmi lidech, cimbálovka s cimbálem a ještě se tancovalo. Negativní líčení tohoto podniku se naštěstí nepotvrdilo.
Krátce po šesté Alenka zabubnovala tuš, Keltové vztyčili pomyslnou vlajku a šli jsme na to. Večer probíhal velmi příjemně, lidi se bavili, obě kapely měly úspěch, jedly, pily, hodovaly a tak nějak to uteklo.Krátce před půlnocí jsme dali Valčík na rozloučenou a pak už scéna patřila písničkám, které se před 22. hodinou nevysílají.Odtud se kormidlo otočilo zpět k umění.Škoda, že už v době, kdy byl čas rolby, ale tak to chodí. Přesto byla Vltava v obsazení cimbál, housle, flétna, viola, basa zážitkem a Over the Rainbow jen korunovalo vydařený večer.
Zpáteční cesta byla docela horor. V rolbě nás bylo snad patnáct, u některých už byla hranice sebeovládání silně posunuta, no ale jeli jsme. Na Ovčárně jsme si docela vydechli, autíčka krásně nastartovala, dolů se jelo luxusně a u Alči v Karlově jsme ještě chvíli poseděli a užili si vlastně i společného Silvestra.
Co se týče hraní, je to pro tenhle rok opravdu všechno.Já o něm ještě pohovořím, neboť je toho dost, co mám na srdíčku, teď už jen trochu s křížkem po funuse - mějte se krásně a užijte si rok 2011!

T:-)m Ticháček