Zas tentam je jeden rok

  Tak jako planetu pravidelně sužují monzunové deště, povodně, epidemie nejrůznějšího druhu, tak je tu se železnou pravidelností malé zhodnocení roku, jenž již se nemůže dočkat, až se odebere do archívu. Tedy zamyšlení nad tím, co se nám podařilo více, co méně, eventuelně co vůbec.

 A začnu opět tradičně od konce.Včera jsme se kapelně rozloučili se starým rokem vystoupením na Pradědu. Z důvodů, které tu nechci zbytečně pitvat, nedopadla Švýcárna, nicméně operativně jsme byli pozváni na místo, nad něž výškově na Moravě není. Tedy na samý vrcholek Pradědu. Luxusní rolba, krásná cesta, milí lidé, výborná obsluha i krmě a nápoje. Jen by to chtělo příště o fous lepší propagaci, pro řadu lidí jsme byli překvapením. Ale zahráli jsme si a nakonec i my pochopili, že asi nemá cenu přemlouvat k účasti na produkci společnost hovořící znakovou řečí. Ale ti se na nás zase hezky usmívali, když jsme odcházeli. Celkové resumé - moc jsme si to užili a pokud by to dopadlo příští rok, asi bychom se nezlobili :-)

 Ale zpět roku 2012. Myslím, že nejdůležitější událostí je fakt, že se naše sestava ustálila. Jak jste si mohli všimnout, ať už z fotek nebo naživo, po Gastonovi s námi začala nastálo vystupovat i jeho dcera Jana, ale pro nás všechny Nanula. Pro soubor je velkým přínosem, neboť nejen že převzala všechny flétnové party a pracuje na sobě v tomto směru s obrovským progresem, minimálně co se počtu fléten týče,ale hraje i na tamburínu a hlavně zpívá. Jako zpěvačka je ostřílená z řady soutěží a třeba Alča, která zpěvu docela rozumí, říká, že se s ní pracuje velice dobře. S Gastonem mají moc pěkný duet Jarní tání s Dagyho textem a to je věc, která se fakt povedla. Jinak jako tichý společník s námi i nadále zůstává Peťka, která jednak pomohla a pomáhá Nanule s výběrem nástrojů i technikou, ale stále vyhrožuje, jak si s námi zahraje. Takže jsme víceméně pořád v takovém radostném očekávání. Tolik, co se týče práce s lidmi.

  Co se týče herních aktivit, tak jsme byli aktivní až skoro na půdu.V jednom ze svých předchozích povídání jsem zmiňoval, že jsme až na opravdu vyjímky upustili od soutěžního vystupování. Jsou tam uvedené i důvody a během zbytku tohoto roku jsme zatím neměli důvod svého rozhodnutí litovat. Zájem o nás je docela veliký, náklad našeho prvního cd je v podstatě pryč, takže nezbývá než konstatovat, že sázka na lidi se nám vyplatila. Opravdu se nám nechce dohadovat se s těmi, kteří o sobě často i sami rozhodli, že věci rozumějí, co hrajeme, proč to hrajeme a jak to vidíme. Pokud jsem hovořil o výjimkách, tak jsme si více méně nedorozuměním zahráli jako soutěžící kapela na Bystřickém banju, které jsme vyhráli. Ale v příštím roce bychom se těmto aktivitám opravdu rádi vyhnuli. Ale never say never, že... To jen tak na okraj. Pojďme dál. Z původně zamýšleného poznávacího a jamovacího zájezdu do Irska se nakonec vyvinula regulérní účast na Puck Fair festivalu ve městě Killorglin. Bylo to vystoupení velmi úspěšné, soudíme tak z místních ohlasů, tak i z toho, že máme v kapse pozvání na příští, už čtyřstý ročník této akce.Tady dodávám -  sponzoři, hlaste se... Nesmím samozřejmě zapomenout na tradiční Keltské slavnosti, letos poprvé za nádherného počasí, výjezd na Medzinárodné stretnutie zbojníkov v Terchové, kde jsme byli z nějakého důvodu vyhodnoceni  jako nejlepší kolektiv, Mezinárodní folklórní festival v Šumperku, no, prostě těch akcí bylo opravdu dost, kdo sledujete náš profil, tak víte. Ale ještě o jednom podniku bych se chtěl zmínit jmenovitě. Opět jsme si zahráli na Keltské noci na Plumlově a myslím, že jsme nezklamali. Co je ale pro nás daleko důležitější, padli jsme si tam do oka s taneční skupinou Démairt z Brna. I přes určitou vzdálenost jsme navázali velmi plodnou spolupráci, ze které my máme užitek určitě a u Démairtu v to pevně doufáme. Velmi se nám líbí jejich přístup, nadšení, profesionalita a také to, že pro ně stejně jako pro našeho kapelníka neexistuje slovo "nemožné". Tak tedy - chlapci a děvčata z toho místa - DÍKY - a věříme, že se v příštím roce uvidíme a ne jednou.

Rovněž nás velmi potěšilo, že přibývá zvukařů, kteří při pohledu na nás neomdlévají, nevymlouvají se, ale zvučí. Vám rovněž díky. 

A tak se pomalu blížíme k děkování a závěru. Tady se patří opět tradičně poděkovat Janě a Mikovi Probynovým za jejich vpravdě nezištnou pomoc při organizování cesty do Irska a věcí souvisejících. Děkujeme sami sobě navzájem, že nám to spolu hraje a že je naše soudržnost a kolektivní pojetí alespoň občas z jeviště poznat. Díky pořadatelům a promotérům, kteří na nás nezapomínají, a samozřejmě díky Vám, milí fanoušci, bez kterých by se nám hrálo podstatně hůře, jestli vůbec. Jsme moc ráci, že díky technickému pokroku máme šanci dělit se s Vámi o své zážitky a koncerty, často ještě za tepla, a zároveň máme na druhé straně rychlou zpětnou vazbu. Díky a vydržte nám :-)

No a velmi speciální poděkování patří Janě Gajdošové - té větší, která, přestože s námi na pódiu nestojí, dělá pro nás v zákulisí spoustu užitečné práce včetně komunikace se zvukaři a třeba většina fotek z našich produkcí je od ní. My s Alčou jí děkujeme obzvláště, neboť nám pomáhá i s Verunkou, pokud není zbytí a malá cestuje s námi, ať už na zkoušku, nebo na hraní. K tomu ještě stíhá dělat garde Nanule, takže se o ni nemusíme bát.

No a to už je asi opravdu všechno. Mějte se, lidičky, všichni moc pěkně a my se na Vás v příštím roce moc těšíme. Věřte, že nebude tak zle, jak nás všichni straší. Takže s přáním všeho dobrého se s Vámi loučí kapelní ústa  

T:-)m Ticháček

Do stejné řeky dvakrát vstoupíš - s pokorou...

 Najednou to bylo tady. 14. ročník Bystřického banja a Kelt Grass Band opět v boji o vavříny: tedy, my jsme se do té soutěže dostali tak nějak náhodou.Vysvětlím. Někdy začátkem srpna jsme dostali mail od pořadatelů,  zdali bychom mohli vystoupit jako jedni z hostů v říjnu, tedy na velkém Banju. Trochu jsme to v kapele probírali, protože jsme hostovali už na REGI banju, tak jsme měli obavu, aby nebylo "překeltováno". Ale nakonec jsme přikývli, protože Velká Bystřice, to je pro nás záležitost více než srdeční, navíc jsme se shodli, že takováhle nabídka se prostě neodmítá. Takže jsme vše odsouhlasili, přišlo nám potvrzení účasti a život šel dál. Začátkem září, pak přišel program a ejhle - jako poslední soutěžící kapela byl uveden Kelt Grass Band. No, trochu nás to, přiznám se, zaskočilo, my už se soutěžím spíše vyhýbáme, navíc nám nebylo dost dobře jasné, čím jsme si zařazení mezi soutěžící zasloužili, ale nechtěli jsme do celé věci šťourat, navíc nám přišlo takové hloupé dožadovat se původně slíbeného pohostinského vystoupení. Tak jsme to opět potvrdili, napsali aktuální medailonek, připojili foto a hlavně, vzali to jako výzvu, jestli dokážeme opět strhnout tradičně výborné a náročné bystřické publikum na svoji stranu. Až později jsme se dozvěděli o fámě, že si naši účast v soutěži snad vymručel Dagy. Přátelé, pokud jste něco podobného slyšeli, NENÍ to pravda. Nikdy jsme nikoho v tomto směru nekontaktovali, ani to v budoucnu nehodláme praktikovat, a samotné by nás zajímalo, jak k celé situaci vlastně došlo. Tím bych celou záležitost uzavřel a vrátil se do naplněného bystřického kulturáku.

  Je tedy sobota, krátce před půl čtvrtou. Takový paradox - zatímco v červnu na REGI banju pod otevřeným nebem pršelo a bylo poměrně chladno, teď v říjnu byl nádherný den, že to svádělo k hraní v amfiteátru. Majíce úspěšně prodané dítě, hodlali jsme si s Alčou užít celý festival od začátku, i proto, že jako předkapela vystupovala skupina složená z bývalých členů kapely Pupkáči, se kterými nás pojily a pojí vztahy velmi přátelské. Dagy už byl též na místě, a tak jsme zaujali oblíbené místo v rohu balkonu ( už bychom tam mohli mít rezervačku:-) ), švédský stůl s vepřovými dobrotami na dosah, a sledovali cvrkot. Další důvod, proč jsme přijeli tak brzy, byla taškařice, kterou jsme pod kapelníkovým vedením připravili pro Jerryho Koše, dobrého ducha tohoto výborného festivalu. Nechtěl jsem o tom mluvit dřív, abyste to nevykecali, ale blížil se čas jeho narozenin, a tak jsme mu nachystali překvapení v podobě krátkého vystoupení dívek z Démairtu s naším doprovodem, v předsálí. Jerry si užije a my se aspoň rozehrajem. Vystoupení v Bystřici bylo pro nás totiž první od osmého září, protože jsme absolvovali druhou část kapelních prázdnin - Gastonovi začaly hony a lovy, Dagy střílí a loví, já jsem se úspěšně vyhýbal práci v lázních. Ale během pár zkoušek v Karlově a Oskavě jsme se dali dohromady, je fakt, že nás kapelník docela drtil, ale stihli jsme se dle našeho názoru připravit dostatečně. Ale zpět k dění. Festival se rozběhl, provázen velmi příjemným slovem Blanky Prudilové, kapely se ukazovaly ve velmi dobré světle, když se podíváte na program letošního Banja, zjistíte, že tu nehráli žádní nazdárci. Konkurence velmi kvalitní v rámci regionu, i s přesahem na Vysočinu (Falešná karta). Dorazily tanečnice, zbytek našeho ansámblu, i ansámblů jiných, no, a začali jsme chystat překvapení. Kapelník měl další dobrý nápad a vyjednal mi půjčení klasického kontrabasu, byť jsme měli kombo i prodlužovačku. Ale takhle jsme se mohli postavit opravdu tak, aby vše vyšlo, jak má. Domluva s pořadateli, s Blankou, aby Jerryho o pauze nasměrovala ze sálu, moji kluci měli působit jako bodyguardi a starat se o to, aby holky měli dost placu k produkci. Ještě jsme si s nimi vyzkoušeli nějaké lehké změny a šli jsme s kůží na trh.

  Jerry to opravdu nečekal. Ze začátku vůbe nechápal, o co jde, a překvapen byl dokonale. No, a my jsme spustili, holky nastoupily a lidi koukali. Říkali mi pak kluci, že nejlepší výhled měli oni, coby "pořadatelská služba", neboť to s holkama měli face to face a téměř i body on body...:-). Povedlo se to. Závěrečný step měl pak stejně jako celé minivystoupení veliký ohlas. Holky z Démairtu zaslouží hlubokou poklonu, protože přijely z Brna vpodstatě na otočku a to se cení. Prostě, byla to velmi příjemně strávená přestávka a snad i Jerrymu se to líbilo.

  No a pomalu se blížil čas našeho vystoupení. Takže rozehrát se, tentokrát už na vlastní nástroj, a jen co skončila Alibaba, hrnuli jsme se s naší půjčovnou nástrojů na pódium. Gaston tvrdil, že je trochu nervózní, což z něho spadlo, jen co vylezl na jeviště. Z nás ostatně taky. Ve Velké Bystřici funguje bezvadně genius loci a my jsme měli pocit, že na tomhle pódiu jsme stáli včera. Vynikající zvukařský tým, to musím vypíchnout, protože nás nadrátovali rychle a dobře, a pak nás Blanka vypustila ze řetězu.

  Co Vám budu povídat, co jsme nazkoušeli, to jsme prodali. Hrálo se nám moc dobře, sólisté chodili pěkně na mikrofony, pot z nás tekl proudem, protože v záři reflektorů bylo opravdu horko, lidi reagovali, jak na tradicionály, tak na Dagyho autorské výtvory. Potlesk byl pak velmi příjemnou odměnou za naši snahu. A protože jsme byli poslední soutěžící kapelou, nastalo sčítání hlasů. Na pódiu zatím zářili olomoučtí Přátelé, vynikající swigující trampské uskupení, a my jsme čekali. A Vy čekáte taky, že? Tak tedy, kdo jste tam byli, tak víte, a Vy ostatní vězte, že XIV. ročník Bystřického banja vyhrál Kelt Grass Band se 111 hlasy, druhá Alibaba 87 hlasů, třetí Falešná karta, hlasů 78. Máme z toho velkou radost, protože takhle plný autobus bychom dohromady nedali, takže tu je pár lidí, kterým se naše muzika líbí :-). Po vyhlášení vystoupili jako hlavní hosté Nezmaři, takto legenda folkové hudby. No, a po oficiálním konci - jam. To už jsme byli na cestě domů, protože pracovní noc si pomalu začínala vybírat svou daň.

  Co na závěr. Jsme moc rádi, že se nám to povedlo. Do Velké Bystřice se vracíme a věříme, že i vracet se budem velmi rádi a jako domů. Jak praví titulek, vstoupili jsme podruhé do stejné řeky, ale vstoupili jsme do ní s pokorou. Nic nemáme jisté, nic nemáme předem dané. Jsme moc rádi za hlasy, které jsme obdrželi a velmi si jich vážíme. Jinak vězte, že jsme v pilné práci, Pavel se pomalu seznamuje s novým buzuki, Nanula s flétničkami, jen tak mimochodem, s výběrem i technikou radí naše Peťka, když zrovna nefilarmonuje, a chystáme se koncerty s Démairtem, v pátek 23. listopadu v Litovli a opět v pátek 21. tentokrát prosince v Oticích.Takže miláčkové - uvidíme se:-)

                                                                                                          Váš T:-)m Ticháček

P.S. A pořád Vás máme rádi...

Strhující festival v Šumperku

Týden po návratu z nejstaršího festivalu světa v Irsku se naše kapela Kelt Grass Band vydala na XXII. mezinárodní folklorní festival do Šumperka. Akce proběhla pod záštitou Sdružení přátel folkloru města Šumperk, za pomoci folklorního sdružení ČR a za přispění ministerstva kultury. Duší akce je prezidentka FS Libuše Drtilová s rodinou. Každoročně se na festivalu divákům představí soubory z celého světa. Letos obzvláště zaujaly soubory z Brazílie, Nového Zélandu, Filipín, Srbska a Estonska.

Mezi tuzemskými soubory se představila i naše skupina. V roce 2009 při našem prvním vystoupení jsme obdrželi od pořadatelů cenu "Objev roku". V roce 2010 naše produkce zaujala ředitele mezinárodního festivalu z Tennessee, který nás pozval následující rok na jejich festival do USA. Letošní šumperský festival se vydařil po všech stránkách. Mezi nejatraktivnější divácký zážitek patři tzv. "Roztančená ulice". Všechny zúčastněné soubory se představí starostovi města krátkým vystoupením před radnici. Poté projdou městem a na vybraných stanovištích pobaví diváky krátkou ukázkou. Tuto podívanou ročně sleduje několik tisíc diváků. V našem komponovaném programu se premiérově představil soubor irských tanců "Démáirt" z Brna, se kterým jsme navázali spolupráci letos v  Plumlově na festivalu Keltská noc.

Naše skupina se může pyšnit basistou Tomášem Tichým, který byl opětovně pověřen moderováním festivalu. Společně s Magdou Schwarzovou přispěli ke skvělé atmosféře. Festival v Šumperku se rok od roku těší z více návštěvníků všech věkových skupin. Bylo povzbudivé sledovat děti a mládež zapojující se do  folklorní hudby a tance, čímž pokračují v odkazu svých rodičů.

Naše skupina dostala pozvání i na příští rok, kde současně oslavíme své 10. výročí trvání kapely.

Alena Sýkorová

Kelt Grass Band na nejstarším festivalu světa

Po loňském úspěšném absolvování Mezinárodního folklórního festivalu v Murfreesboro v Tennessee si naše kapela Kelt Grass Band letos naplánovala účast na 399. výročí irského Puck Fair festivalu v Killorglinu. Jedná se o nejstarší festival na světě vycházející z dávných keltských tradic, podle kterých byl kozel poté, co byl korunován místní pannou, zavěšen na vyvýšené místo a po třech dnech obětován bohům plodnosti. V posledních letech je kozel po obřadu puštěn zpět na svobodu. Celou cestu nám připravil a naplánoval náš kamarád - Australan Mike Probyn, který se svou ženou Janou jel opět s námi, tak jako vloni do Ameriky.

Původně byla cesta do Irska plánována jako poznávací zájezd, nicméně pak přišlo překvapení. Pořadatelé nám totiž, po komunikaci s Mikem a po zhlédnutí našich webových stránek, nabídli možnost hudební produkce v podobě 4 koncertů.

A tak jsme dne 8. 8. 2012 přistáli na letišti v Corku, kde nás už čekalo zapůjčené auto, což opět zařídil Mike, který se pasoval do role řidiče. Jeli jsme se ubytovat do malého hotýlku blízko letiště. Druhý den nás čekala daleká cesta na západní pobřeží Irska až k Atlantickému oceánu.

První zastávka ve čtvrtek ráno byla na hradě Blarney, který v r. 1210 nechal postavit anglický lord Robert Muscegros. V r. 1646 byl hrad dobyt Oliverem Cromwellem, vůdcem občanské války, který nechal popravit anglického krále Charlese I. Na samém vrcholu věze hradu se nachází pamětní kámen a podle tradice ten, kdo jej políbí, bude mít schopnost vynikajícího řečníka. Pod hradem je arboretum plné nádherných rostlin a jako zvláštnost je zde „poison garden“, tedy část s jedovatými rostlinami.

Naše druhá zastávka v ten den byla ve vesnici Ahenny u Keltských křížů z 8. - 9. stol. V té době zde Vikingové přepadávali a okrádali místní obyvatelstvo, a proto nechávali křesťanští misionáři stavět Keltské kříže na ochranu irského lidu proti Vikingům. Na všechny z nás toto místo udělalo hluboký dojem - dýchla tam na nás historie.

Večer jsme měli dorazit do Doolinu, naší poslední zastávky před příjezdem do Killorglinu. Ještě před tím jsme se však zastavili u Cliffs of Moher - skalnatých útesů, které dosahují výšky až 120 metrů. Mimochodem, tyto útesy se nachází nedaleko přístavu Shannon, kde Titanic vyplul na svoji cestu do Ameriky.

Irsko má nádhernou přírodu, ale pozemky jsou zde soukromé, tedy oplocené. Ačkoliv jde o krásné kamenné zídky, které scenérii zdejší přírody nekazí, výlety jsou tím značně omezené. Večer jsme se ubytovali v malém, ale pěkném hotýlku a šli do místní hospůdky na večeři. V Irsku snad v každé hospodě hraje živá hudba. Vybrali jsme si jednu, kde hráli tři skvělí muzikanti (harmonikář, houslista a kytarista). Navíc každý, kdo do hospůdky přijde, se může zapojit, což si nenechal samozřejmě ujít náš kapelník. Při odchodu zvedli palec nahoru na znamení, že to bylo dobrý. 

Po výborné snídani, kde jsme dostali domácí čerstvý chléb, máslo, vejce, a dokonce i lososa, jsme jeli na pobřeží Atlantského oceánu. Podle místních obyvatel až do našeho příjezdu čtyři měsíce pršelo. Podle jejich tvrzení jsme jim konečně přivezli slunce a teplo. 

Naše další cesta nás vedla do obchodu s hudebními nástroji, kde jsme koupili whistle (irská flétna), bodhrán (irský buben), irské lžičky a objednali bouzouki (strunný nástroj). S dobrou náladou, která nás neopustila po celou dobu, jsme se vydali na tří hodinovou cestu do Killorglinu, kde jsme už večer měli naplánováno své první vystoupení na festivalu. Když jsme na místo dorazili, bylo vedro, a tak jsme si otevřeli zasouvací dveře od auta. Kapelník seděl u dveří, pozoroval lidi s nožem zavěšeným na krku a oni zase jeho. A tak se stalo, že nás odstavili místní policisté, kteří dostali zprávu o blížícím se „teroristovi“. Vysvětlili nám, že v Irsku se nesmí nůž nosit na viditelném místě. Kapelník ho tedy, ke spokojenosti policistů, schoval pod košili a my mohli pokračovat v cestě.

V osm hodin večer jsme měli první vystoupení. Byla to pro nás čest zahrát si na tomto festivalu mezi známými a velmi dobrými kapelami. Potěšilo nás, když jsme viděli, že se naše hudba líbí (zpívali jsme i česky), což nám mimo jiné potvrdil i rozhlasový moderátor z rádia Limerick Ireland, který si vyžádal naše CD s tím, že naši hudbu představí irským posluchačům.

Během tří dnů jsme měli čtyři vystoupení. Při jednom z koncertů se před pódium přihrnula skupina mladých lidí a ukázalo se, že jsou to čeští studenti, toho času na brigádě v Irsku, kteří po zaslechnutí českých písniček dali patřičně najevo svou radost.

V neděli před odletem jsme měli poslední koncert. Potom už došlo k loučení s pořadateli a všemi, co se o nás na festivalu starali. A pro nás nastala nejkrásnější chvíle, když nám asistentka pořadatele řekla, že naše hudba se všem moc líbila, a hlavní pořadatel nám nabízí účast v roce 2013, kdy tento festival oslaví čtyřsté výročí svého trvání. Pozvání si velmi vážíme a je to pro nás velká výzva a motivace k další práci. Výlet do Irska nám splnil náš sen – navštívit tuto krásnou zemi a při živém vystoupení mít možnost zazpívat si keltské písně společně s irským publikem. Krásnou tečku nám obstarala právě končící olympiáda v Londýně, kdy jsme měli možnost pozorovat z letadla ohňostroj její závěrečné ceremonie.

 Alena Sýkorová

My čekali jaro...

 Většina z nás tenhle text zná, a to nejen ten původní, ale i ten od Lokálky. Nám se povedlo prožít si od každého.Ale popořádku.

  Rok nám tak nějak běží, čas mezi prsty protéká a my se mezitím tak nějak proplétáme. Máme za sebou pár pěkných hraní, naprosto fascinující zážitky z únorové Švýcárny, fotky z Poličky už visí a nějaké snad ještě přibudou, mimochodem, prostředí Divadelního klubu, kde se celá akce konala, místním tiše závidím, pěkně nás přijali opět v Raduni, tedy rozhodně se nenudíme. Asi Vám, kteří nás sledujete pravidelně neušlo, že z výčtu našich vystoupení zmizely pravidelné poslední pátky v Karlově. Tedy pro ty, kteří nejsou úplně v centru dění - vedly nás k tomu dva zásadní důvody: Ten první - přibývá nám nových věcí a nedostává se nám času na opravdu plnohodnotné společné zkoušení. A protože nám hraní v Pizzerii Praděd nepřinášelo to, co jsme očekávali (druhý důvod), rozhodli jsme upřednostnit společné zkoušení, abychom si zažili nové věci a srovnali si staré. Začala s námi zpívat Gastonova dcera, a protože přebírá většinu ženských sólových partů, je potřeba, abychom si na sebe navzájem zvykli. Prostě práce je docela dost a je před námi hodně akcí, které budou vyžadovat brzchybný výkon. Ať už Keltování, Keltské slavnosti, Hanácké Benátky, jsme pozvaní jako hosté na nové REGI Banjo, máme potvrzenou účast na Keltské noci, tradiční festival v Šumperku...

  Chtěli jsme se také poměřit v nějakém soutěžním klání, abychom si udělali obrázek, jak si stojíme v očích odborníků, a tak jsme se zúčastnili poslední březnový den regionálního kola Moravského vrabce ve Frenštátu. Po téměř čtrnácti jarních dnech se vrátila zima a v Karlově, kde jsme se sešli ke společné zkoušce, se ještě lyžovalo. No, pozkoušeli jsme pěkně, a stejně nám tam vlezli lidi!, a v sobotu ráno jsme vyrazili směr Valašsko. Člověk by na první pohled neřekl, ale cesta byla docela dlouhá, nicméně topení fungovalo, takže v autě bylo příjemně a ke kinu ve Frenštátě jsme dorazili téměř se začátkem zvukových zkoušek pro jednotlivé kapely. Pořadatelé stanovili přesné časy zvukovek, a tak jsme věděli, že máme ještě dost času. A protože jsme byli už všichni, ubytovali jsme se v šatně a vyrazili na oběd. Nebojte, nebudu Vás unavovat líčením našeho nájezdu na centrum Frenštátu, jen pokud tyhle řádky čte někdo z personálu Radničního restaurantu, tak vězte, že nikdo z nás nebyl zbaven svéprávnosti a ten velký fousatý pán má opravdu takhle specifický smysl pro humor...

  Moravský vrabec je soutěž poměrně prestižní a my jsme se tam docela těšili. Měli jsme nazkoušeno a zejména kapelník byl zvědav, jak lidé i odborná porota přijmou jeho vlastní věc o našem putování po Tennessee. Mne osobně trochu překvapilo, že když jsem listoval stránkami přihlášených kapel, nenašel jsem tam žádnou country kapelu, o bluegrassu ani nemluvě. Zato tam byly soubory, které se daly nazvat folkovými jen s hodně velkým přimhouřením obou očí. Ale to by bylo asi na delší debatu. Já toho o soutěži samotné moc psát nebudu, protože by to mohlo být brané jako nářek neoceněných. No prostě, dopadlo to, jako pro nás obvykle, lidi nás nechtěli pustit z pódia, o něčem svědčí i to, že po našem hraní nám hned na místě nabídli pořadatelé (nezaměňovat s porotou) samostatný koncert, ale pro odborníky holt naše hudba asi nikdy nebude. Bereme to tak, jak to je, a i když máme k verdiktu poroty výhrady, už se k tomu nebudeme vyjadřovat. V reakci na naše neumístění jsme se shodli, že akce tohoto typu asi vypustíme, i když si tím zřejmě zavíráme dveře na některé festivaly. Ale protože stejně evidentně nesplňujeme podmínky pro vyvolené, bylo by z našeho pohledu zbytečné se mezi ně cpát. Nouzi o hraní opravdu nemáme, zájem o nás je, a co se týče soutěží, budeme preferovat ty divácké. Kdo nás zná, ví, že jsme kapela, která to pro lidi opravdu umí rozbalit, ale nepodbízí se. No, když k tomu připočtu, že cestou zpátky jsme se museli potýkat s namrzlou silnicí, která nás docela překvapila (ještěže jsme neměli přezuto), byl náš výlet pod Beskydy takový jalový. Nicméně ze svého pohledu musím ocenit to, jak byla celá akce organizačně zajištěna, včetně výběru místa a v neposlední řadě i výborné konferování Pepy Mloka Grima.

  Tím pádem máme místo Porty volno a můžeme se soustředit na věci příští. Tady nás musím omluvit, ještě to asi zveřejníme zvlášť, ale 28. dubna se měla konat Keltparáda v Oticích. Přestože akce byla vpodstatě vyprodaná, kvůli indispozici taneční skupiny Máta jsme ji museli zrušit. Doufáme, že najdeme vhodný náhradní termín a Mátě přejem, aby se dala brzy dohromady, neboť nás čekají společně zajímavá vystoupení. Rovněž tak doufám, že se dáme dohromady i my, usadíme repertoár a vlétneme do letní sezóny jako velká voda. Neboť je velmi příjemné odvést na pódiu dobrý výkon, vyslechnout si pochvalu a zároveň pozvaní na ročník příští.

  Tož tak, lidé dobří. Pilně sledujte naše stránky, ať víte, co se kde šustne, my budem věřit a doufat, že se Vám po nás stýská, no a někde se určitě uvidíme a pak to společně rozbalíme. Už aby to bylo. Joj.

                                                                         T:-)m Ticháček

Zážitky opravdu mrazivé...

Trošku jako horor, ale to mrazivo, to vyplývá z povětrnostní situace minulého týdne, kdy venkovní teplota ne a ne vylézt nad mínus deset. A v tomto počasí, konkrétně v pátek, nám bylo opět vyjeti na Švýcárnu a zahrát. Nebylo to nic oficiálního, na Švýcárně se slavily narozeniny - Dagyho kamarádi - výjimečný umělec Otmar Oliva a dobrá duše Švýcárny Tonda Lanc. Kolektivně si nás vybrali a pro nás to byla docela čest, protože jak jsem psal, věřili jsme, že jsme si nahoře (na Švýcárně) udělali dobré jméno, ale že až takhle...

  Přátelé, pro mne osobně to znamenalo docela honičku, protože letos se mi hrací termíny trefují do směn téměř neomylně a tolik dovolené nemám, takže musím zvažovat na vahách vpravdě lékarnických, kam ano, kam ne. Naštěstí si s kolegy docela vycházíme vstříc, takže jsem si to tak nějak poprohazoval, no, končil jsem před hraním a znovu do práce jsem valil po hraní další den, těsně po půlnoci. Ale funguju tak posledních řekněme třicet let, tak to zkusím ještě chvilku vydržet. Takže trochu pospat, naštěstí byli kolejoví skřítci hodní a v noci mne honili jen v únosné míře, Alča zatím zabalila, protože jsme museli odvézt Verunku k babičce, no, měli jsme to docela náročné, navíc jsme museli být načas na Hvězdě kvůli výjezdu nahoru,  nebudu Vás tím zatěžovat, ale stávají se z nás odborníci na logistiku. Ve finále jsme zjistili, že budeme hrát v pěti, Janča nemocná, Pavel měl akci s dětmi, ale to už jsme vzali stoicky. Pobrali jsme všechno teplé oblečení, které jsme doma našli, abychom na skútrech nezmrzli, poprosili autíčko, aby nás nenechalo ve štychu, no a po všech peripetiích jsme stáli před pátou na Hvězdě připraveni vyrazit na Ovčárnu. Dorazil Dagy s Alenkou, přibrali Jiříka a vyrazili jsme. Cesta úplně v pohodě, horší to bylo na Skřítku, tady se jelo v pohodě, akorát nahoře, když jsme zahýbali k parkovišti a museli přibrzdit, nám to na uhlazeném a uklouzaném povrchu klouzalo a Jiřík musel zatlačil. Ale vyjeli jsme. Nahoře bylo krásně. Sluníčko se pomalu klonilo k západu, sníh jiskřil a pro nás přijel skútr. Museli jsme jet natřikrát, takže to trvalo skoro hodinu, než jsme se všichni i se zavazadly dostali ke Švýcárně. Výbava se vyplatila, části akčního oděvu od zaměstnavatele se osvědčily a nos mi brzy rozmrznul. Ubytovat se, neboť tentokrát na nás čekala noc přeludů a vášní, aklimatizovat nástroje, já jsem se připojil, a již jsme se připojili ke slavícímu kolektivu, který měl před námi zřejmý náskok. Nebudu popisovat, co všechno jsme jedli a pili, bylo toho hodně a bylo o nás velmi dobře postaráno, já za sebe jsem byl velmi rád, že nás všichni brali nejen jako mouřeníny, kteří dorazili splnit svůj úkol. Bylo to samozřejmě z velké části díky Dagymu, ten byl mezi starými přáteli ve svém živlu, ale nezapomínal ani na své povinnosti kapelníka. Napsal pro oslavence, potažmo pro Švýcárnu, píseň, kterou jsme měli rozpracovanou a kterou jsme dodělali těsně před produkcí. Přirozeně jsme s ní začali a už teď můžu říct, že měla úspěch a ten večer nezněla naposledy. Pak jsme dali, byť v osekaném obsazení, náš tradiční repertoár a velmi nás potěšilo, že nás lidé poslouchali a nebrali jako kulisu. Hudba byla na střídačku, my, zpěv a cappela, reprodukované zvuky, takže jsme si zahráli, zazpívali, poslouchali, jak to hraje konkurence, i když na "Stairway to Heaven" prostě asi hned tak mít nebudeme, no, velmi příjemný večer, potažmo noc. Bylo moc fajn, že jsme nemuseli dolů ještě v noci a opravdu jsme si to užili: to se nechlubím, tak to prostě je a já myslím, že jsme si to napracovali a ještě odpracujem :-).

  Při pohledu na teploměr v sobotu v osm hodin ráno jsme rtuť hledali hodně hluboko, no choulila se na dvacítce, tak jsem se modlil, aby miláček na parkovišti odolal. Přestože byl večer dlouhý, většina osazenstva již byla na nohou a většinou se chystala ven. My jsme pobalili, posnídali a pak naložili skútr. Jel jsem jako první, coby doprovod nástrojů, takže jsem se rozloučil jak s oslavenci, tak s personálem, zasedl na tandem a vyrazili jsme. Přátelé, byla to nádhera. Obloha vymetená, slunce se dralo nahoru, v jeden okamžik bylo vidět nádherné panorama Jeseníků, no, cesta úžasná, ani ten mráz tolik nevadil. Na Ovčárně jsem vyložil nástroje a zatímco skútr vyrazil pro zbytek kolektivu, já jsem s napětím zasunul klíček do zapalování a... Starujem!!! Paráda, začal jsem topit, naložil nástroje k nám a k Alence, která mi statečně svěřila klíče, a sledoval cvrkot. A ten byl. Najížděly autobusy i auta a z nich vystupoval téměř nekončící proud milovníků hor. Sjezdaři, běžci, snowborďáci - a vůbec se nebáli mrazu. To už dorazil zbytek kapely, takže poslední rozloučení, nasednout, zahrabat, než se kola chytly, a vzhůru dolů. Cesta v pohodě, samozřejmě až na muldy na Skřítku, ale s tím se počítá. Suma sumárum - užili jsme si moc příjemný výlet, naše produkce byla přijata velmi příznivě, a přestože to pro naši rodinu bylo hodně rozlítané, bylo to moc fajn. Chtěl bych tímto poděkovat za péči všem na Švýcárně, všem těm, kterým jsme hráli, za více než zdvořilý zájem. Tenhle pátek nás čeká Raduň, pak Karlov, Polička, prostě jedeme dál, kalendář se nám plní, až se nám z toho dělají vrásky, ale jsou to příjemné starosti.

  Takže miláčkové - sledujte nás dál virtuálně, ať něco neprošvihnete, ale kdo můžete, najděte si nás naživo. Stojíme za to :-)

                                                                                              Tom Ticháček

Všechno je relativní, ale my hrajem dál

...to je, přátelé, takový titulek, po kterém může následovat cokoliv, od naprosto konkrétních údajů až po vágní uvažování o světaběhu. No, ale vážně. Chtěl bych Vás hlavně pozdravit v tom novém roce (byť už máme únor) a popovídat o tom, jak se máme, co děláme a tak.
Tak tedy, ani sníh, ani mráz, ale to už někdo zpíval, já vím. Navíc sníh a mráz se i nás dotýká - kapelník občas zapadne, automobilový park se chová nestandartně, ale jezdíme. Užili jsme si první hraní v Karlově a koukáme dopředu. Viděli jsme se s Peťkou a bylo to setkání moc příjemné, navíc vykrystalizovalo do dohody o nějakých společných hraních během jara, pokud to filharmonie nepokazí. Nicméně opět se zabýváme standartním obsazením postu flétny. Jíťu čekají státnice a taky práce jí přibyla, takže se s námi loučí. Nějaké objevy se rýsují a jak známe Dagyho, dlouho bez flétny nezůstaneme. Chystáme i nové věci, jak instrumentálně, tak vokálně, chtěli bychom víc zapojit Pavla, neboť je jediným, kdo nás dokáže přeřvat bez mikrofonu a takový potenciál je potřeba využít. Taky se nám pomalu vrší hraní v prvním půlroce a nabídky máme už i na začátek podzimu. Tož, tak se chlubím. Něco už máme vyvěšené v různých koncertních sekcích, to má pod palcem Alenka, ale pamatovat si to musím já :-), no a pomalu se chystáme na Keltské slavnosti. Budou v červnu a už teď můžu říct, že počasí bude opět keltské (což znamená, že když bude hezky, bude to bonus). Jak už jsem psal minule, rýsuje se nám nějaké hraní v Čechách, tak jsme zvědaví, jak tam náš mix naživo přijmou. No ale pozvali nás... Dokonce i do škol nás zvou, měli jsme zato, že loňské vystoupení pro školu v Postřelmově bylo náhodným úletem, ale nějak se to rozneslo. A tak budem způsobovat trauma dalším učitelům dějěpisu :-) - mám připravené nějaké historické bonbónky. Prostě, i když teď nepíšu tak často, tak kapela funguje dál. Pokud se o tom chcete přesvědčit, dojeďte příští pátek do Raduně nebo kterýkoliv poslední do Karlova. Anebo kamkoliv jinam, vidíte, už se zase chlubím...
Začal nám nový rok, na který se mnoho lidí netěší. Pokud se chvíli necháte masírovat sdělovacími prostředky, zjistíte, že jsme v podstatě na pokraji katastrofy. A to už vůbec nepočítám oblíbený pomýlený výklad Mayského kalendáře s datem 21.12. letošního roku. Přátelé, držte se nás a bude nám všem líp. Pokud bychom si přestali zpívat, tak už by to bylo hodně špatné. Proto si přeju, abychom se potkávali při živém hraní co možná nejčastěji, ať se máme navzájem na co těšit. A protože bohyně Brigit (z jejíhož svátku se nám nějakým podivným řízením staly Hromnice) se již ohlásila, můžem se teď společně těšit na jaro. V tomto vpravdě arktickém čase se Vám možná zdá, že je to chiméra, ale ono přijde přátelé. Zatím přišlo vždycky...

Ticháček (obalen případně několika svetry)