pondělí 13. února 2012

Zážitky opravdu mrazivé...

Trošku jako horor, ale to mrazivo, to vyplývá z povětrnostní situace minulého týdne, kdy venkovní teplota ne a ne vylézt nad mínus deset. A v tomto počasí, konkrétně v pátek, nám bylo opět vyjeti na Švýcárnu a zahrát. Nebylo to nic oficiálního, na Švýcárně se slavily narozeniny - Dagyho kamarádi - výjimečný umělec Otmar Oliva a dobrá duše Švýcárny Tonda Lanc. Kolektivně si nás vybrali a pro nás to byla docela čest, protože jak jsem psal, věřili jsme, že jsme si nahoře (na Švýcárně) udělali dobré jméno, ale že až takhle...
  Přátelé, pro mne osobně to znamenalo docela honičku, protože letos se mi hrací termíny trefují do směn téměř neomylně a tolik dovolené nemám, takže musím zvažovat na vahách vpravdě lékarnických, kam ano, kam ne. Naštěstí si s kolegy docela vycházíme vstříc, takže jsem si to tak nějak poprohazoval, no, končil jsem před hraním a znovu do práce jsem valil po hraní další den, těsně po půlnoci. Ale funguju tak posledních řekněme třicet let, tak to zkusím ještě chvilku vydržet. Takže trochu pospat, naštěstí byli kolejoví skřítci hodní a v noci mne honili jen v únosné míře, Alča zatím zabalila, protože jsme museli odvézt Verunku k babičce, no, měli jsme to docela náročné, navíc jsme museli být načas na Hvězdě kvůli výjezdu nahoru,  nebudu Vás tím zatěžovat, ale stávají se z nás odborníci na logistiku. Ve finále jsme zjistili, že budeme hrát v pěti, Janča nemocná, Pavel měl akci s dětmi, ale to už jsme vzali stoicky. Pobrali jsme všechno teplé oblečení, které jsme doma našli, abychom na skútrech nezmrzli, poprosili autíčko, aby nás nenechalo ve štychu, no a po všech peripetiích jsme stáli před pátou na Hvězdě připraveni vyrazit na Ovčárnu. Dorazil Dagy s Alenkou, přibrali Jiříka a vyrazili jsme. Cesta úplně v pohodě, horší to bylo na Skřítku, tady se jelo v pohodě, akorát nahoře, když jsme zahýbali k parkovišti a museli přibrzdit, nám to na uhlazeném a uklouzaném povrchu klouzalo a Jiřík musel zatlačil. Ale vyjeli jsme. Nahoře bylo krásně. Sluníčko se pomalu klonilo k západu, sníh jiskřil a pro nás přijel skútr. Museli jsme jet natřikrát, takže to trvalo skoro hodinu, než jsme se všichni i se zavazadly dostali ke Švýcárně. Výbava se vyplatila, části akčního oděvu od zaměstnavatele se osvědčily a nos mi brzy rozmrznul. Ubytovat se, neboť tentokrát na nás čekala noc přeludů a vášní, aklimatizovat nástroje, já jsem se připojil, a již jsme se připojili ke slavícímu kolektivu, který měl před námi zřejmý náskok. Nebudu popisovat, co všechno jsme jedli a pili, bylo toho hodně a bylo o nás velmi dobře postaráno, já za sebe jsem byl velmi rád, že nás všichni brali nejen jako mouřeníny, kteří dorazili splnit svůj úkol. Bylo to samozřejmě z velké části díky Dagymu, ten byl mezi starými přáteli ve svém živlu, ale nezapomínal ani na své povinnosti kapelníka. Napsal pro oslavence, potažmo pro Švýcárnu, píseň, kterou jsme měli rozpracovanou a kterou jsme dodělali těsně před produkcí. Přirozeně jsme s ní začali a už teď můžu říct, že měla úspěch a ten večer nezněla naposledy. Pak jsme dali, byť v osekaném obsazení, náš tradiční repertoár a velmi nás potěšilo, že nás lidé poslouchali a nebrali jako kulisu. Hudba byla na střídačku, my, zpěv a cappela, reprodukované zvuky, takže jsme si zahráli, zazpívali, poslouchali, jak to hraje konkurence, i když na "Stairway to Heaven" prostě asi hned tak mít nebudeme, no, velmi příjemný večer, potažmo noc. Bylo moc fajn, že jsme nemuseli dolů ještě v noci a opravdu jsme si to užili: to se nechlubím, tak to prostě je a já myslím, že jsme si to napracovali a ještě odpracujem :-).
  Při pohledu na teploměr v sobotu v osm hodin ráno jsme rtuť hledali hodně hluboko, no choulila se na dvacítce, tak jsem se modlil, aby miláček na parkovišti odolal. Přestože byl večer dlouhý, většina osazenstva již byla na nohou a většinou se chystala ven. My jsme pobalili, posnídali a pak naložili skútr. Jel jsem jako první, coby doprovod nástrojů, takže jsem se rozloučil jak s oslavenci, tak s personálem, zasedl na tandem a vyrazili jsme. Přátelé, byla to nádhera. Obloha vymetená, slunce se dralo nahoru, v jeden okamžik bylo vidět nádherné panorama Jeseníků, no, cesta úžasná, ani ten mráz tolik nevadil. Na Ovčárně jsem vyložil nástroje a zatímco skútr vyrazil pro zbytek kolektivu, já jsem s napětím zasunul klíček do zapalování a... Starujem!!! Paráda, začal jsem topit, naložil nástroje k nám a k Alence, která mi statečně svěřila klíče, a sledoval cvrkot. A ten byl. Najížděly autobusy i auta a z nich vystupoval téměř nekončící proud milovníků hor. Sjezdaři, běžci, snowborďáci - a vůbec se nebáli mrazu. To už dorazil zbytek kapely, takže poslední rozloučení, nasednout, zahrabat, než se kola chytly, a vzhůru dolů. Cesta v pohodě, samozřejmě až na muldy na Skřítku, ale s tím se počítá. Suma sumárum - užili jsme si moc příjemný výlet, naše produkce byla přijata velmi příznivě, a přestože to pro naši rodinu bylo hodně rozlítané, bylo to moc fajn. Chtěl bych tímto poděkovat za péči všem na Švýcárně, všem těm, kterým jsme hráli, za více než zdvořilý zájem. Tenhle pátek nás čeká Raduň, pak Karlov, Polička, prostě jedeme dál, kalendář se nám plní, až se nám z toho dělají vrásky, ale jsou to příjemné starosti.
  Takže miláčkové - sledujte nás dál virtuálně, ať něco neprošvihnete, ale kdo můžete, najděte si nás naživo. Stojíme za to :-)
                                                                                              Tom Ticháček

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.