Pořád se něco děje

Miláčkové,

tak jsem se těšil, že Vám to naservíruju jako překvapení, ale on už to Honza vykecal na Facebooku, takže kdo chodíte na naše stránky, už víte, že Kelt Grass Band příští červen poletí do Ameriky - vůbec to Americe nezávidím. Ještě pořád tomu až tak nevěříme, ale velice nás těší to, že tohle pozvání na festival v Tennessee přišlo na základě našich výkonů a ne nějakého zákulisního lobbování. Američané o nás nic nevěděli a při prvním setkání na nich bylo vidět, že netuší, co si o nás vlastně mají myslet. Stejně tak jsme ani my netušili, že jejich kapelník je zároveň reprezentantem jejich festivalu. Takže teď dáváme dohromady korunku ke korunce, kdybyste někdo věděli o někom, kdo ví o někom, kdo má nějaké zbytečné chechtáky, rádi vaši situaci zpracujeme. Odměnou mu bude naše neutuchající vděčnost a to, že dotyčnou entitu mediálně protáhneme všude, kde to půjde.

Ale zpět k vážné práci. Většinu září jsme hudebně odpočívali, konaly se pouze zkoušky dělenky, a společně jsme se sešli až ve Stránském. Peťku nám zas ukradla filda, ale s tím už jsme tak nějak smíření a jsme rádi, že na nás ani ve víru seriózní hudby nezapomíná a vrací se do našeho vypečeného kolektivu. Vrátili jsme se k akustickému pojetí - jednak je ve Stránském málo místa a jednak nám tam lidé vycházejí vstříc a pochopili, že když se hraje, tak se neřve. Přijeli se na nás podívat kamarádi z Ostravy, se kterými jsme se seznámili na Dostavníku, takže jsme se chtěli vytáhnout, aby viděli, že naše vítězství není dílem náhody. Já myslím, že se nám to celkem povedlo. Hráli jsme celkem uvolněně, dokonce jsme si vystřihli i některé nové, ještě syrové věci, a musím říct, že pokroky, které dělá kapelník na tenorové banjo, jsou lehce k neuvěření. Na závěr se i Ostraváci chopili nástrojů a skončili jsme jamem od Bacha po Vlacha. Do vystoupení vstoupila, a to tak že doslova, naše dcera, která odmítla spát, o půl jedenácté nás navštívila na sále a už tam zůstala. Chodila s rytmickými nástroji, tancovala a vypadala velmi spokojeně, jak zase doběhla rodiče a hudební kolektiv vůbec. Zazněl valčík na rozloučenou, bez beden jsme byli sbalení rychle, a vzhůru do Karlova. Přátelé, měl jsem pocit, že se vracíme téměř do domácího doupěte. Tak jsme si tam zvykli. Večírek se tentokrát nekonal, můj Honza, který jel vlastně rovnou z Hradce ze školy, toho měl plné zuby, tak jsme šli spát poměrně rychle, abychom něco urvali, protože na sobotu byl naplánován velmi pestrý program.

Nakonec jsme toho naspali přiměřeně, jako s patnáctiměsíčním cvrčkem. Sešli jsme se všichni u snídaně, včetně velké Alenky s Mirečkou, která nám v pátek opět fandila celý večer, navíc napekla výborné koláčky. Dorazily dvě věže (Jirka s Honzou) a jako třešnička na dortu kapelní hlava pomazaná. Následovaly zhruba tři hodiny velmi intenzivní práce a já vím, že se budu opakovat, ale máte se na co těšit, milí platící. Po poledni jsme se sebrali a odebrali se do nedaleké velmi pěkné pizzerie Praděd, kde už na nás čekalo Peťovo prasátko, ovšem ve stavu, kdy už ani zdaleka nemohlo obdivovat krásu Jeseníků. No prostě se točilo na rožni. Ano, především kvůli tomu jsme se tady tento víkend sešli. Škoda, že Janča, která má na této gastronomické bombě největší podíl, musela hlídat hospodu, a Peťka stále margýrovala zájem o vážnou hudbu kdesi v daleké Germánii. A už to šlo ráz na ráz. Ovárek, vnitřnosti, kůžička, masíčko, Plzeň 12 a keltové měli mastné koutky. Počasí stále ukazovalo svoji vlídnější tvář, odpoledne příjemně plynulo, dorazily holky a dorazil i Mike Probyn s Janou, kteří nám přivezli jednak karton maďarského piva a jednak další aboriginský nástroj. Někam ho určitě vrazíme. A odpoledne stále příjemně plynulo, my jsme se cítili lehčí a lehčí, slova se líně převalovala na jazyku a my jsme úplně fyzicky cítíli, jak relaxujeme. Vydrželi jsme tam až do šesti, pak jsme se šli k Alence převléknout a vyzvednout nástroje, neboť nás čekala večerní unplugged produkce na pizzerii. Dorazila Janča s většinou rodiny, obsadili jsme největší stůl, uložili Verunku v pokoji pro babičku a rozjeli párty. Bohužel se ukázalo, že na bezaparátové hraní je tenhle podnik přece jenom trochu velký. Snažili jsme se ze všech sil, ale už jsme byli také trochu unaveni a pocit, že nás lidé moc neposlouchají, nám taky příliš nepřidala. Ale odehráli jsme se ctí to, co jsme měli, vyzvedli Verunku a vrátili se k Alence, kde proběhl krátký večírek s videem. To už začínalo pršet a my jsme netušili, že déšť nás bude provázet několik dalších dní. Takže neděle byla spíš uplakaná a když k tomu připočteme, že se mi podařilo zabouchnout si v chatě bundu se všemi doklady, řeklo by se, že nám nebylo do zpěvu. Ale i tohle jsme překonali. Vyložili jsme Jirku v Břidličné, doklady jsem nakonec získal zpátky, a tak můžu říct, že to byl celkem vydařený víkend. Navíc na nepříjemné věci má člověk tendenci zapomínat rychleji.

Odjíždím na 14 dní do lázní, abych ještě vydržel pohromadě, a až se vrátím, čeká nás natáčení CD. Tak nám držte palce, ať nám kolektivní sympatie vydrží a natočíme aspiranta na Desku roku. Nyní mne omluvte, jdu balit plavky a leštit polobotky.

Zdar zdar zdar

MY

Jak si užít příjemný den, i když prší

Milí příznivci,

srpen se nám přehoupl a je tu meterologický podzim.Na ten astronomický si ještě chvíli musíme počkat, ale jestli to takhle půjde dál, ani si toho nevšimneme.KGB pomalu vydýchává pocit z úspěchu na Dostavníku, ale neusíná na vavřínech.

Minulý víkend nás čekal Den obce v Lomnici u Rýmařova a Jančin Dalas v Uničově.Věřili jsme, že to udýcháme, protože v Lomnici to měla být zhruba hodinka, potom přejet a užít si večer v Dalasu, to by nás zabít nemělo - předpokládali jsme, že to tam bude spíše neformální.

Sobota už od rána vypadala spíš namazaným dolů.Přestože meterolozi slibovali slunečno, od rána lilo.Nic se nedařilo.Vlaky měly zpoždění, takže po noční jsem se dostal do postele pozdě, Alča nestíhala po sborové zkoušce v Litovli, nervozita, stres, přijeli jsme pozdě, díky čemuž jsem byl docela protivný.Nemám to rád, ještě jako kapelník Žůžo bandu jsem byl háklivý na dochvilnost a docela si na tom zakládám.No ale dojeli jsme, program měl skluz, Peťka byla též ještě na cestě, aspoň stravenky jsme dostali a brodili se v blátě.Přestože bylo vyloženě hnusně, bylo na místě hodně lidí, kterým to vůbec nevadilo.Přál bych Vám vidět orientální tanečnice, které se bez ohledu na déšť svlékly ( téměř ) do naha a vyběhly na parket, aby předvedly svůj program.My jsme své tanečníky odvolali, přece jen u nich hrozila na mokrém parketu větší možnost úrazu.Holky odtančily a my jsme se nasáčkovali na pódium, abychom se připravili.Peťka dojela a začali jsme se drátovat.Zvukaři své práci rozuměli a netrvalo to dlouho a zahajovali jsme do přestávky v dešti.Hrálo se docela dobře, jen lidi moc netancovali, proč asi, že:-).Bylo znát, že repertoár, který jsme tohle léto obehrávali máme docela zažitý, takže až na déšť šlo vše jako po másle.Opět se rozpršelo, takže jsme končili mezi provazy vody, ale lidi byli spokojení a obdrželi jsmepozvánky na další akce.Ještě zhodnotit stravenky a vzhůru přes kopec do Uničova.

Hraní v hospůdce Dalas, kterou provozuje Janča se svým Peťou bylo domluvené dost dlouho dopředu a tak mohli zapracovat na reklamě a přesvědčit štamgasty i náhodné návštěvníky, že stojí za to strávit večer v naší společnosti.Natiskli jsme plakátky, přesto byla Janča spíše skeptická, co se návštěvnosti týče.My jsme ji uklidňovali, že si to v každém případě užijeme, ale fakt byl, že když jsme po půl sedmé dojeli na místo, moc lidí tu ještě nebylo.No nic, pomalu jsme osychali, dali pivo, grog, griotku, výtečný Peťův Keltský guláš a vedli řeči.Dohodli jsme se, že zahrajem akusticky a u stolu, jako v Irsku.Pomalu se přiblížila osmá, Peťa vypnul telku, kuřáci dokouřili uvnitř lokálu, který se mezitím velmi slušně zaplnil.Nakonec bylo plno, ještě se stoly přistavovaly, no a my jsme zahráli.A skutečně jsme si to užili.Pěkně v sedě - tedy kromě mně, lidi byli velmi vstřícní, hlavně Janča měla velký úspěch, prostě byl to velmi vydařený večer a jsme moc rádi, že to takhle dopadlo.Určitě potřebujem i takovhle hraní, odpočinuli jsme si a pobavili lidi.A o to jde hlavně.Teď si trochu odpočinem, na konci měsíce nás čeká Peťovo prasátko, no a v říjnu milí fanoušci, jestli vše dopadne, tak koncem měsíce vytvoříme nějaký ten kotouček se záznamem.

Tož nám držte pěsti:-)

T:-)T

Konec léta v podzimním hávu, aneb Keltové v Dostavníku

Milí keltští i nekeltští přátelé:-),

tak máme po prázdninách a to nejen kalendářně, ale i meteorologicky. Ještě ve čtvrtek po Šumperku jsem odjížděl do práce docela free, ale v pátek ráno při návratu už bylo docela frišno. V Mohelnici začínal 36. ročník legendárního Dostavníku a první kapelou v soutěži byl KGB. Už podle čísla je vidět, že se jedná o festival s velkou tradicí, navíc náš kapelník tam vítězil téměř před skoro třiceti lety, takže důvodů, abychom se pokusili zabodovat, bylo dost. Na druhou stranu jsme byli jako první, což není zrovna dobrá pozice. V Mohelnici hodnotí odborná porota i diváci. Vzpomenou si na konci na soubor, který zahajoval? Ale lidi nám říkali, na to se vykašlete a hrajte...

Měli jsme to za rohem, tak jsem se i vyspal a vyjeli jsme. Počasí bylo, jak to říct, no - hnusné. Pršelo, foukal vítr, ochladilo se. Přijdou vůbec lidi? Na místě jsme coby minicelebrity projeli až k pódiu, vyložili nástroje a Princeznu a radostně se pozdravili s kolektivem, se kterým jsme se celých pět dní neviděli. Peťa jen zářil, neboť si přivezl nového miláčka - tenorové banjo z dílny mistra Pavla Janiše, vyrobené na míru. Radost měl úžasnou a kus z toho dětského (v dobrém slova smyslu) nadšení se přeneslo i na nás. Tedy minimálně já jsem přestal zívat. Jako první kapela na řadě jsme se nazvučili a tentokrát to byla procházka růžovým sadem - zvukařům patří opravdu velké poděkování za naprosto profesionální výkon. V zákulisí už mezitím vše vrcholilo před začátkem festivalu a do toho kapely, které se chystaly na svá vystoupení. Úderem zvonu ve čtyři odpoledne to propuklo. Přestalo pršet a po oficialitách byli vpuštěni do arény lvi v černém. Bylo to naše, stáli jsme na pódiu, kde se psaly folkové dějiny a hodlali jsme si to užít. Velmi příjemně nás překvapilo, že hlediště bylo navzdory mizerné povětrnosti krásně zaplněno. Poděkovali jsme keltským bohům za zlepšení počasí a ráz, dva, tři, na něěěě!

Miláčkové, dobře jsme zahráli. Asi jsme ještě byli nabuzení ze Šumperka nebo já nevím, ale tři věci, které jsme dali, se nám mimořádně povedly. Lidi plácali, porota v pozadí si psala pánbůh ví co. Těch cca patnáct minut stálo za to.

Po představení,když euforie trochu opadla, jsme pobalili, vyklidili pozice v zákulisí a šli se podívat i na konkurenci. Ještě předtím jsme dostali magnetofonovou kazetu se záznamem našeho vystoupení, to je fofr!Nebudu hodnotit ostatní kapely. Jednak jsem všechny neviděl, jednak by to bylo příliš subjektivní. Převažoval klasický folk, více či méně obměněný nástroji nebo méně tradičními tématy. Na naše hraní byly celkem slušné ohlasy od lidí, co se s námi dávali do řeči, no ale čas se nachýlil a my museli vyrazit do Stránského, neboť kalendář je neúprosný. Znovu se dávalo do deště, tak jsme se raději uchýlili do aut a vyrazili. Za sebe mohu říct, že se mi tenhle průlet Dostavníkem moc líbil. Dobré zázemí, pěkné prostředí, lidé nadšení, bez ohledu na počasí. Říkal jsem si, že bych se tam v sobotu moc rád vrátil.Jenže to bysme museli bodovat:-)

Do Stránského jsme dojeli okolo půl osmé. Vypustili jsme Verunku, aby si poběhala, než půjde na kutě, a vybalili nástroje. Večer měl být čistě akustický, navíc bez Janči, která měla své povinnosti doma v hospodě. Na úvod jsme pustili záznam našeho vystoupení a shodli se, že mu není mnoho co vytknout. Pak už jsme se museli chopit nástrojů sami a byl to velmi příjemný večírek, docela neformální. Hráli jsme věci, které obvykle nehrajeme, Peťka s malou Alčou dali moc pěknou instrumentálku - tu bych klidně zařadil do repertoiru a Peťa se býskl tenorkou, tedy banjem. Jen tak z voleje jsme s ním dali Opilého námořníka a bylo vidět, že kapelník těch pár dní nezahálel. Domakáme text a bude to další perla v našem playlistu. Mezitím taky Peťa sondoval situaci, jestli máme ještě v sobotu jezdit, že. Z různých zákulisních signálů zjistil, že bychom tam mohli mít své místo. Dobré zprávy se šíří rychle, a tak prasklo, že divácké hlasování vyhrál - tramtarará - Kelt Grass Band!!! To jsou věci. Začali jsme přijímat gratulace od místních, od nich to těší dvojnásob. Tyhle lidičky nám drží palce v létě, v zimě a pokud to jde, jezdí za námi jako věrná kohorta. Takže díky. Odjížděli jsme později, než jsme si mysleli, ale stálo to za to. Nás doprovázela Peťka s Jiříkem, neboť vzhledem k tomu, že jsme si měli zahrát jako vítězové diváckého hlasování, nemělo cenu, aby jezdili domů a zpět do Mohelnice. Takže jsme si večer velmi příjemně prodloužili.

Sobota.Zima a déšť, ale nám bylo veselo. Posnídali jsme a vzhůru deštivým dopolednem na známá místa. Tam už byl Peťa plný novinek z pohovoru s porotou. Staré známé výtky - anglický zpěv, ukecaný spíkr, nevyrovnanost nástrojů, atd... Ale diváckou soutěž jsme fakt vyhráli a i porota zkonstatovala, že jsme udělali velký kus práce a ta se projevila. No, takže jsme se v zákulisí chystali, mezi tím se pletly celbrity jedna druhé, lidí neubylo, spíše naopak. Před oficiálním vyhlášením hrál COP a jeho členové pak zůstali, aby si nás poslechli. Nás čekal cca dvacetiminutový set, ale když už tam budem...:-)

No a pak to vypuklo. Peťa převzal keramiku, my jsme tam vtrhli a rozbalili to i přes nepřízeň mocných. Lidi nám asi fakt ty hlasy dali, protože jich tam bylo hodně a hodně o sobě dávali vědět. Hrálo se uvolněně, asi jsme udělali víc chyb, než v pátek, ale snad nám to odpustili. Svých pět minut slávy jsme si užili zplna hrdla, i na přídavek došlo, no veliká krása to byla. Protože jsme byli poslední dopolední položka, mohli jsme v klidu pobalit, masenka troćhu ochutnat, pivenka popít a pak už jsme se jen pohybovali mezi lidmi, poslouchali, jak se jim to líbilo, omlouvali se, že cédéčko fakt ještě nemáme, a prostě si to užívali. No, fanoušci opravdu chodili, gratulovali, chválili a program pokračoval. Vydrželi jsme až do cca šesté večerní, kdy hrála polská formace Stonehege. Šestice v kiltech, show velmi inspirující, ale ta hudební stránka, to nebyl až tak můj šálek čaje. Ale to, co hráli, hráli dobře a sklidili zasloužené ovace. My jsme se pak s Verunkou odporoučeli a nechali zbytek kolektivu, aby si užil slávu až do dna. Bylo to krásné.

Na závěr opět lehce subjektivní pohled. Dostavník jako takový mám moc rád a pokud by se podařilo ještě tam zahrát, nebudu proti. Ještě je tam cítit takový závan festivalové pospolitosti, snad proto, že je to tam tak nějak všechno na jedné kupě. Moc se mi líbí, že vítěz divácké soutěže bere svou odměnu hned na místě - tedy tu možnost zahrát si ještě jednou, protože kdoví, co bude za rok. Teda my budem určitě...Samozřejmě nemůžu pominout zvuk, protože po zkušenost z minulého týdne jsme si tenhle tým docela užívali. Co se týče poroty, vůbec jim to nezávidím. Jejich hodnocení je samozřejmě subjektivní, holt máme na jevištní a hudení projev jiný názor. Když jsem se do poroty obul po Portě, byla mi umyta hlava, nechci vyvolávat další polemiky, ale když člověk, který svoji kariéru postavil na poetice, metaforách a objmenovávání pojmů a pocitů mne za totéž pranýřuje...Přátelé porotci, ať už jste kdekoliv - Váš názor je dobré slyšet, ale pro nás jsou důležití ti lidé tam v hledišti a pro ně se pitvoříme, převlékáme a tohle všechno. Nechceme a nebudeme se podbízet, to bychom hráli jiné zhůvěřilosti, ale lidi se musí bavit. A proto jsme ochotni si pajšl roztrhnout...

Na závěr něco pro statistiky. Na všech folkových akcích, kde jsme letos hráli a kde bylo divácké hlasování, nebylo jiného vítěze než KGB.To není vychloubání, to je konstatování. A Peťa vyhrál Dostavník znovu po téměř třiceti letech. To už mu taky nikdo nevezme.

Tož děti, pěkné prázdniny to byly.Jedeme dál, ahoj:-)

T:-)M

Pořád v Šumperku...

Milí příznivci, které to ještě neomrzelo:-),

...a byla neděle, jak praví klasik. Obloha jako šmolka a my se pomalu vzpamatovávali po sobotě. Tisíce děkovných dopisů, zástupy fanoušků na našich prazích a všechny ty věci okolo. Večer nás ještě čekalo krátké vystoupení na Hlavní scéně v závěrečném programu, ale nic, co bychom nezvládli, ne? Jen to bylo bez Peťky, kterou povolala filda o pár dní dřív, takže po sobotě zmizela. Domluvili jsme se Jančou, že se staví v Sudkově na kafe a když přijela, užili jsme si moc pěkný kus odpoledne a před čtvrtou vyrazili do Šumperka.O půl páté začínal program a my měli hrát od půl šesté. Nicméně časový rozvrh byl po osmi minutách na jeden soubor bez ohledu na zvučení atd. Na pódiu stará známá parta a podle toho to taky vypadalo. My jsme šli na pódium s hodinovým skluzem. Zvučila nás stejná parta potřetí ve třech dnech. Ale bylo to, jako by nás viděli poprvé v životě. Zvukař se je od svého pultu snažil dirigovat, ale ti kluci nevěděli, která bije. Možná Vám přijde, že jsou to zbytečně tvrdá slova a zbytečně se v tom patlám, ale přátelé: My tvrdě zkoušíme a snažíme se, aby naše vystoupení k něčemu bylo. Na letošní festival jsme se začali chystat hned, jak skončil ten minulý, a směřovali jsme sem spoustu práce. Pak nás samozřejmě štve, když je naše práce něčím nebo někým pokažená. Kluci se jako obvykle motali a vrcholem bylo, když Peťovi propojili špatně šńůry na banjo, takže ať dělal, co dělal, nehrálo. Chtěli jsme hrát tři věci, ale nakonec jsme hráli jen dvě. To už byla nervózní i paní prezidentka a lidé okolo, prostě naše rozloučení s festivalem neproběhlo úplně podle našich představ. Ale ostudu jsme si neudělali. My ne. Ještě kouknout na pár souborů, rozloučit se s Američany a XX. ročník Mezinárodního folklórního festivalu se stal minulostí. Dovolím si říci svůj názor:

Festival nám ohromně pomohl ve zviditelnění, jen během těch pár dnů jsme dostali pozvání na dvě další folklórní akce v příštím roce. Toho si moc vážíme, protože samozřejmě víme, že nejsme tradiční folklórní kapela a o to více nás to těší. Vynikající se ukázala spolupráce s děvčaty z Fiach Bán, to byl výborný tah a myslím, že obě strany si můžou tenhle krok jen chválit. Věřím, že jsme spolu nestáli na pódiu naposledy. Samozřejmě družba se souborem z Tennessee, doufám, že o nás budou doma referovat příznivě, nám s nimi bylo moc fajn, některým i více. Rozhodně nám není jedno, jestli budem nebo nebudem hrát v Šumperku i příští rok. Moc jsme se sem těšili a pokud to půjde, budem se těšit i příští rok. Třeba Roztančená ulice, to je něco, co hned tak někdo nemá. Na druhou stranu si pořád myslím, že na scéně U sovy jsme své místo měli bez ohledu na názor zvukařů. Ti byli dle mého soudu nejslabším článkem festivalu. Zvukař sám byl jistě člověk šikovný, ale ve výběru svých pomocníků neměl šťastnou ruku. Pokud je zmatek na jevišti, tak samozřejmě nervozita vzrůstá a čas hraje proti. Můžem srovnávat, zažili jsme akce, byť méně prestižní, kde jsme byli nastaveni dobře a za chvilku. Ve dvou lidech... To je asi moje největší výtka, jinak pro mě je Šumperk celkem srdeční záležitost, a když už tam jsem, tak se chci kurňa ukázat, že. A přátelé, ať už jste k festivalu v jakémkoliv vztahu, pokřikovat a nadávat zpod pódia na muzikanty, kterým se nedaří nazvučit, nic neřeší. Spíš to jen přileje olej do ohně. Tím spíš, že chyba nebyla na naší straně. Ale to jen tak na okraj.

Tož děti, to by bylo k Šumperku. Snad jsem na nic důležitého nezapomněl a spolu s kolegy budu očekávat, jestli nás za rok pozvou. Pozdrav směrem k Fiach Bán, už se na Vás holky těšíme, a na Vás všechny samozřejmě taky. Sledujte dál naše stránky, protože příště budem psát o Mohelnickém Dostavníku.A že se tam děly věci...

Tak pápá T:-)

Ještě pořád Šumperk 2010

Přátelé, kamarádi, vždyť víte,

trochu jsme se prospali, jak jsem říkal a probudili se do velkého očekávání.Roztančená ulice, to je ta věc, kdy se soubory představí na náměstí před radnicí a pak táhnou pěší zónou, plnou lidí až k Sově a cestou mají zastávky, kde zpívají a tančí.No tančí.Naše plánované tanečnice měly dorazit až odpoledne, protože jim přesunuli v Praze taneční kurz, takže jsme byli taneční sirotci.Přemýšleli jsme co a jak a protože nás tam organizátoři chtěli, dohodli jsme se, že zkusíme zapojit lidi a uvidíme, co to udělá s davem.Naložit nástroje, odvézt na náměstí, ještě liduprázdné, tam nás hodný policista nechal zajet až na místo, vyložit harampádí a čekat.Přestože bylo teprve něco po deváté, slunko už pěkně připalovalo, pěkně si to Drtilovi objednali:-).Dorazil náš keltský přítel Lugar s partnerkou, takže nás bylo víc a nebáli jsme se vlka nic.Shady Grove pro starostu a vzhůru dolů.A světe div se - nám se to povedlo!Zachránily nás děti a Lugarova partnerka, která je roztancovala.Nepočítala s tím, ale zvládla to s velkým přehledem a budiž jí za to čest a sláva.Byl to sukces a my jsme si ho i v tom vedru užívali plnými doušky.Zejména poslední zastavení, to už jsme měli namakané a tančily i ostatní holky a přitom stíhaly hrát - veliká krása.JO!!!

Na poledne odjela Alča domů a já jel na internát, pojíst hromadnou krmi s přáteli, užít si s nimi trochu poledního klidu, pak pěšky přes celé město do kulturáku.Tam už čekal Peťa a Lugarovi ( snad to takhle můžu napsat ) a dávali jsme dohromady večerní program Legenda Bodhránu.Začátek, promluva, poselství druida, požehnání úrodě...Tanečnice byly na cestě a zdálo se, že by se to mohlo povést.Jen mne trochu mátlo, že na plakátech o nás nic není, ale nebyl čas to řešit.

Holky dojely tak jak měly, sláva!To už jsem věděl, že jsem nesliboval taneční víly nadarmo.Bylo jich akorát, jedna hezčí než druhá - taneční skupina Fiach Bán.Začali jsme hrubým plánům dávat konkrétní tvary.Dojeli ostatní a vyrazili jsme ven, abychom program shrnuli a secvičili.Některé věci hrát pomaleji, jiné déle a tak.Navíc závěrečnou skladbu jsme dávali téměř z voleje, ale přátelé, kamarádi, ono to šlo!Já to nechci nijak dramatizovat, ale víceméně jsme se s holkama viděli poprvé a docela si to sedlo.Samozřejmě, někde to drhlo, někde to byla sázka, jestli my skončíme přeně a naopak.Ale jako celek to šlo a vypadalo to, že bychom mohli mít úspěch.Takže navečeřet a ještě kouknout, jak hrají ostatní.Pořád jsme se potkávali s Američany, usmívali se na sebe, sem tam si promluvili a navzájem si drželi palce.Peťa s Tarou si navzájem předávali poznatky a zkušenosti z banjem a celkově bylo vidět, že jsme si padli muzikantsky i jinak do noty.

Jako obvykle byl skluz, takže místo v osm jsme šli na plac až kolem půl desáté.Mezitím ovšem moderátorka ohlásila konec programu s tím, že dál nás pobaví Kelt Grass Band.Žádná výzva, aby lidi zůstali, žádná upoutávka, no a pomalu třetina lidí se zvedla a odešla.Chci věřit, že už jim bylo sezení dlouhé.Čekali jsme, že se kluci od včerejška poučili a opak byl pravdou, takže další martýrium.Podlahu pro step našich tanečnic měly ozvučit dva mikrofony položené na jeviště...

Začali jsme.Navzdory všemu a všem.Svět se vrátil o více než dva tisíce let zpátky, když po úvodním slově obětoval druid starým bohům, jako dík za letošní sklizeň.A pak jsme začali hrát a vyprávět o bodhránu.Holky krásně tančily, dali jsme to na první dobrou a ti, kdo zůstali, rozhodně nelitovali.Pásmo se povedlo, pár chybiček se nám podařilo zamaskovat a závěrečná kombinace hudby a stepu byla úchvatná.Rozhodně to nebylo naše poslední slovo v tomto směru a věřím, že mluvím i za Fiach Bán.Já myslím, že dobrý!

Po našem vystoupení jsme si pak dali lehký jamík s amíky.Ti koukali, že tu jejich muziku docela dáváme.Jejich kapelník prý volal tam k nim a říkal něco, že prý Keltové excelently.A pak nás pozvali k nim.To fakt nevím, jak tohle dopadne.Moc rád jsem si s nimi zazpíval I Fly Away a vůbec jsme to pěkně zvládli i přes různá protivenství.Jen slečna tlumočnice se mi nějak vyhýbala, proč asi...

Tak přátelé, to byla sobota, ještě neděle a budem mít Šumperk kronikářsky z krku.Tak nám držte palce, ať to pěkně napíšem.

T:-)

Šumperk 2010 trochu s otazníkem...

Milí čtenáři, fanoušci, posluchači, kolegové a jiné entity,

rozloučili jsme se ve Zlatých Horách, které se staly minulostí a nás už čekal program Mezinárodního folklorního festivalu v Šumperku, který se letos dostal pod křídla Unesco, takže žádné béčko.Ale popořadě:

Ve čtvrtek nás čekalo tradiční hraní pro pořadatele, tentokrát ještě s třešničkou - setkáním s tradičním americkým souborem z Tennessee.Naprosto jsme nevěděli, co od nich máme čekat a oni na tom byli předpokládám stejně.No, po sedmé jsme se setkali na štábu, dostali kafe od paní prezidentky - to hned pane chutná jinak:-).Sešli jsme se s ostatními, přespolní už byli ubytovaní a pomalu jsme se začali chystat na večírek.Samozřejmě i letos byl spojen s oslavou blížících se narozenin paní Drtilové.No a krátce po osmé dorazili Američané.

Vlastně jsem viděl americké muzikanty takhle zblízka porvé a přátelé, vypadali úplně normálně.Tři hudebníci, čtyři tanečníci, caller a vlajkonoš, v poměrně širokém věkovém rozptylu, jinak soubor Cripple Creek Clogger´s z města Murfreesboro ve státě Tennessee.Po počátečních rozpacích jsme se začali bavit jazykem, jemuž každý muzikant rozumí nejlépe, tedy hudbou.Byli jsme trochu rozechvělí, co řeknou na naše úpravy amerických lidovek a vůbec celé naší ketgrassové filozofii, ale byli jsme velmi příjemně překvapeni až bouřlivým přijetím z jejich strany.Snažil jsem se naše vystoupení uvádět, ale jakmile jsem se pustil do větších akcí, koukali na mé jazykové kouzlení lehce rozpačitě.Měli sebou tlumočnici, kterou ovšem moje rozvité věty přiváděly k zoufalství, nicméně, nakonec jsme to vždy dali do kupy.Největší úspěch sklidil Old Joe Clark a Fireball Mail a pak se předvedli oni.Přestože přijeli v okleštěném složení, ukázali velmi příjemný Old Time styl, pěkně jim to zpívalo a jejich banjistka Tara táhla celou kapelu.Moje Alča se rozpomněla na své pravěký bluegrassový feeling a její sólo v Old Mountain Dew vzbudilo zasloužené uznání.No a tanečníci...Z absolutní blízkosti na nás rozbalili své umění, včetně stepu a tak jsme si je užili privátně a zblízka.A když vzali Peťu, Alču a Jirku do kola, bylo přátelství zapečetěno.Byl to velmi příjemný večer a doufali jsme, že v nás poznali spřízněné duše.Kromě nás se ještě kamarádili se slivovicí, takže jsme byli docela zvědaví na pátek.Jó miláčkové, švestky to není zrní...

V pátek jsme měli být součástí odpoledne, věnovaného mysliveckým tradicím na scéně U sovy.Měli jsme celý program zakončovat a já jsem si chystal zajímavosti na téma Keltové a lov.Jenže cestou do Šumperka telefon, že naše vystoupení se ruší bez náhrady.Protože jsme měli hrát poměrně brzy na hlavní scéně, prohlásil mistr zvuku, že nebude mít čas na nazvučení.Navrhovali jsme, že bychom celou scénu U sovy zahajovali, ale prostě to nedopadlo.Přiznám se, že mne dost vzalo, těšil jsem se.

Začátek se myslivcům nepovedl, protože místo hudby se úvod proměnil v jakousi politickou prezentaci lesníků a my začali být docela rádi, že nás vytřídili.Potkali jsme se s Tarou a spol. a setrvali s nimi v srdečném rozhovoru.Přiznali, že večer byl trochu nad jejich síly a naše First Help - Holba je příliš nenadchla.Ale jinak byla diskuze živá a podnětná.Zato program se posouval tempem hlemýždím a nemyslivci se trochu nudili.Chtělo by to trochu oživit, řekli jsme si a po dohodě s organizátory předvedli Taneček, tentokrát jako poctu Keltům, padlým při lovu.A - nikdo se nesmál.Až na vyjímky nás vzali vážně a já se bojím, že až jim to dojde, tak nás zastřelí...

Mistr zvuku se holedbal, jak nás během dvaceti minut nazvučí, ke všemu jsme se dozvěděli, že budem Hlavní scénu zahajovat.No nazdar, uchystat si vhodnou řeč, abych nesuploval organizátory.No a na ně.Na pódiu byli už nachystáni zvukařovi pomocníci a to se ukázalo jako kámen úrazu.A to kámen obrovský.Byli to čtyři kluci, takže za normálních okolností by bylo zvučení otázkou deseti, patnácti minut, ale ouha.Kluci se pletli jeden druhému, nás se ptali, kam mají dát naše linky, netušili, kolik jich vlastně mají, jestli jim to bude stačit, no hrůza.Trvalo to přes půl hodiny, no nakonec jsme zahráli, snad i úspěch jsme měli, ale pachuť trochu zůstala.Ještě jsme počkali na pár vystoupení, včetně Američanů ( ty zvukaři zařízli, protože nebyli schopni nazvučit pódium na step ), ale protože program chytal hrozivý skluz, jeli jsme se prospat, neboť sobota byla pro nás kamenem prubířským.Čekala nás Roztančená ulice a večer náš vlastní program na Hlavní scéně.

Toť prozatím vše, pokračování za hodinu.Zůstaňte nám věrní, my se pokusíme Vás nezklamat:-)

Tohle povídání Vám nabídli Ticháčci

Jak jsme rýžovali v Cukmantlu

Naši milí i Vy, co nás nemusíte a klikli jste sem v rámci masochistických hrátek,

já jsem psal, že se ozvu až po Šumperku, ale je to fofr, zbylo mi trochu času, tak plodím ( referát ).Navíc mám ze včerejška moc dobré pocity, tak chci, abyste to dostali ještě teplé.

Samozřejmě jsme tušili, že když je Mistrovství světa v čemkoliv, je to událost a má to úroveň.Ale Mistrovství světa v rýžování zlata jsme si fakt představit nedokázali.Nicméně fakt, že o akci informovala celostátní média nám působil lehkou nevolnost okolo pupíku.Na druhou stranu byla to výzva možnost si zahrát se silnou a dobře fungující organizací v zádech.

Babička opět nastoupila a my s Alenkou a nástroji jsme vyrazili přes Červenohorské sedlo směr Zlaté Hory.Do města samého jsme ani nedojeli, celá akce, včetně kulturního vyžití se koná ve zlatokopeckém táboře cca 2 km od města.Pořadatelé nás navedli až pod pódium, my jsme vystoupili a nestačili se divit.Mraky lidí ( mraky na nebi se naštěstí rozestoupily ),vše výborně běželo, na poměrně malém prostoru spousta atrakcí, ty kulinářské nevyjímaje.Moje paní jen tiše sténala, neboť s ní opět po čase nemluvil dávno vyjmutý žlučník, ale já jsem si dal stejk, mňam!Ale zpět k vážným věcem.Věděli o nás, i na plakátech jsme byli, takže vzhůru na pódium.I to bylo velmi pěkné - spousta místa, zvukaři pěkně kmitali a protože dojel i zbytek našeho cirkusu, nic nebránilo tomu, abychom začali pracovat.Zvuk se povedl, něco málo jsme pozkoušeli a malý amfiteátr se pomalu začal zaplňovat.Slunko zapadalo a velmi dobrý moderátor odstartoval program, v němž to nejlepší přišlo hned na začátku - vystoupení KGB:-).Vystoupení nám docela sedlo, mě se pěkně mluvilo, hudebnách kiksů bylo pomálu a my jsme si kromě jiného mohli ověřit, jak jsme na tom těsně před Šumperkem.Není to špatné, ale je potřeba to dotáhnout...

Byl to pěkný koncert.Opět se jen potvrdilo, že jsme schopni utáhnout standartní koncert, že ten repertoár máme a až zapojíme věci, které teď zkoušíme, zas to bude o kus dál.Tak z toho mám děti takový dobrý pocit a doufám, že mi vydrží až do neděle.Na konci jsme přidávali a po vystoupení za námi i pár lidí, že se jim to opravdu líbilo.Tož díky:-)

No a teď už opravdu zdravím, loučím se, držte nám palce, my si je taky budem držet, ať se nám to všechno povede alespoň dobře ( NEBO I LÍP!! ).

Tom Ticháček očekávající