Pořád se něco děje

Miláčkové,

tak jsem se těšil, že Vám to naservíruju jako překvapení, ale on už to Honza vykecal na Facebooku, takže kdo chodíte na naše stránky, už víte, že Kelt Grass Band příští červen poletí do Ameriky - vůbec to Americe nezávidím. Ještě pořád tomu až tak nevěříme, ale velice nás těší to, že tohle pozvání na festival v Tennessee přišlo na základě našich výkonů a ne nějakého zákulisního lobbování. Američané o nás nic nevěděli a při prvním setkání na nich bylo vidět, že netuší, co si o nás vlastně mají myslet. Stejně tak jsme ani my netušili, že jejich kapelník je zároveň reprezentantem jejich festivalu. Takže teď dáváme dohromady korunku ke korunce, kdybyste někdo věděli o někom, kdo ví o někom, kdo má nějaké zbytečné chechtáky, rádi vaši situaci zpracujeme. Odměnou mu bude naše neutuchající vděčnost a to, že dotyčnou entitu mediálně protáhneme všude, kde to půjde.

Ale zpět k vážné práci. Většinu září jsme hudebně odpočívali, konaly se pouze zkoušky dělenky, a společně jsme se sešli až ve Stránském. Peťku nám zas ukradla filda, ale s tím už jsme tak nějak smíření a jsme rádi, že na nás ani ve víru seriózní hudby nezapomíná a vrací se do našeho vypečeného kolektivu. Vrátili jsme se k akustickému pojetí - jednak je ve Stránském málo místa a jednak nám tam lidé vycházejí vstříc a pochopili, že když se hraje, tak se neřve. Přijeli se na nás podívat kamarádi z Ostravy, se kterými jsme se seznámili na Dostavníku, takže jsme se chtěli vytáhnout, aby viděli, že naše vítězství není dílem náhody. Já myslím, že se nám to celkem povedlo. Hráli jsme celkem uvolněně, dokonce jsme si vystřihli i některé nové, ještě syrové věci, a musím říct, že pokroky, které dělá kapelník na tenorové banjo, jsou lehce k neuvěření. Na závěr se i Ostraváci chopili nástrojů a skončili jsme jamem od Bacha po Vlacha. Do vystoupení vstoupila, a to tak že doslova, naše dcera, která odmítla spát, o půl jedenácté nás navštívila na sále a už tam zůstala. Chodila s rytmickými nástroji, tancovala a vypadala velmi spokojeně, jak zase doběhla rodiče a hudební kolektiv vůbec. Zazněl valčík na rozloučenou, bez beden jsme byli sbalení rychle, a vzhůru do Karlova. Přátelé, měl jsem pocit, že se vracíme téměř do domácího doupěte. Tak jsme si tam zvykli. Večírek se tentokrát nekonal, můj Honza, který jel vlastně rovnou z Hradce ze školy, toho měl plné zuby, tak jsme šli spát poměrně rychle, abychom něco urvali, protože na sobotu byl naplánován velmi pestrý program.

Nakonec jsme toho naspali přiměřeně, jako s patnáctiměsíčním cvrčkem. Sešli jsme se všichni u snídaně, včetně velké Alenky s Mirečkou, která nám v pátek opět fandila celý večer, navíc napekla výborné koláčky. Dorazily dvě věže (Jirka s Honzou) a jako třešnička na dortu kapelní hlava pomazaná. Následovaly zhruba tři hodiny velmi intenzivní práce a já vím, že se budu opakovat, ale máte se na co těšit, milí platící. Po poledni jsme se sebrali a odebrali se do nedaleké velmi pěkné pizzerie Praděd, kde už na nás čekalo Peťovo prasátko, ovšem ve stavu, kdy už ani zdaleka nemohlo obdivovat krásu Jeseníků. No prostě se točilo na rožni. Ano, především kvůli tomu jsme se tady tento víkend sešli. Škoda, že Janča, která má na této gastronomické bombě největší podíl, musela hlídat hospodu, a Peťka stále margýrovala zájem o vážnou hudbu kdesi v daleké Germánii. A už to šlo ráz na ráz. Ovárek, vnitřnosti, kůžička, masíčko, Plzeň 12 a keltové měli mastné koutky. Počasí stále ukazovalo svoji vlídnější tvář, odpoledne příjemně plynulo, dorazily holky a dorazil i Mike Probyn s Janou, kteří nám přivezli jednak karton maďarského piva a jednak další aboriginský nástroj. Někam ho určitě vrazíme. A odpoledne stále příjemně plynulo, my jsme se cítili lehčí a lehčí, slova se líně převalovala na jazyku a my jsme úplně fyzicky cítíli, jak relaxujeme. Vydrželi jsme tam až do šesti, pak jsme se šli k Alence převléknout a vyzvednout nástroje, neboť nás čekala večerní unplugged produkce na pizzerii. Dorazila Janča s většinou rodiny, obsadili jsme největší stůl, uložili Verunku v pokoji pro babičku a rozjeli párty. Bohužel se ukázalo, že na bezaparátové hraní je tenhle podnik přece jenom trochu velký. Snažili jsme se ze všech sil, ale už jsme byli také trochu unaveni a pocit, že nás lidé moc neposlouchají, nám taky příliš nepřidala. Ale odehráli jsme se ctí to, co jsme měli, vyzvedli Verunku a vrátili se k Alence, kde proběhl krátký večírek s videem. To už začínalo pršet a my jsme netušili, že déšť nás bude provázet několik dalších dní. Takže neděle byla spíš uplakaná a když k tomu připočteme, že se mi podařilo zabouchnout si v chatě bundu se všemi doklady, řeklo by se, že nám nebylo do zpěvu. Ale i tohle jsme překonali. Vyložili jsme Jirku v Břidličné, doklady jsem nakonec získal zpátky, a tak můžu říct, že to byl celkem vydařený víkend. Navíc na nepříjemné věci má člověk tendenci zapomínat rychleji.

Odjíždím na 14 dní do lázní, abych ještě vydržel pohromadě, a až se vrátím, čeká nás natáčení CD. Tak nám držte palce, ať nám kolektivní sympatie vydrží a natočíme aspiranta na Desku roku. Nyní mne omluvte, jdu balit plavky a leštit polobotky.

Zdar zdar zdar

MY