Doma je doma

Přátelé, kamarádi, včera v noci jsme se vrátili, zatím bojujem s časovým posunem směrem zpátky, takže jen velmi stručně.Dobyli jsme Ameriku, podrobnosti budou následovat.Kdo můžete, přijeďte na Keltské...:-)

Famous last words...

...Pod tímhle názvem vyšla svého času poslední deska kapely Supertramp a mně se ten termín líbí, byť pevně věřím, že z naší strany to nejsou slova poslední.

  Tedy, čas se naplnil, zítra v 8.15 vyrážíme směr Londýn, Miami, Nashville. Doufám, že nás do té "země zaslíbené" pustí, o imigračních úřednících jsme slyšeli jen to nejhorší. Sbaleno máme, zatím nevíme, jak se nám podaří propašovat na palubu nástroje, ale to nějak dopadne. Moc děkujeme Vám všem, kdo jste nám v posledních dnech vyjadřovali podporu, za Vás všechny tam budem pozdravovat. Naše nejlepší litovelská kamarádka Lucka mi z titulu své funkce udělala křížek na čelo, takže to máme posichrované i na patřičných místech nahoře. Co ještě napsat. Za sebe musím poděkovat Alence, která spoustu věcí pozjišťovala,vytelefonovala, zkrátka si tu administrativu opravdu užila.Vzhledem k tomu, že jsme si stran cesty zařizovali všechno sami, to bylo docela náročné, ale děvče to zvládlo na jedničku. Pravda, naše manželství nebylo v posledních dnech až tak naplněno:-), neboť když už jsem byl doma a nemusel druhý den do práce, bylo potřeba volat a mailovat s Britsh Airways, American Eagle, popřípadě s Melissou nebo tisíc dalších věcí. Takže jsem rád, že jsme vše přežili va zdraví.
  A propos, málem bych zapomněl, a to bych velice nerad, na naši hvězdu nezničitelnou - na Janču. Přátelé věřte, že v tom blázinci příprav a nácviků, s třemi dětmi na krku, se svým Peťou neustále za volantem ve světě, dokončila úspěšně studia na Zemědělské Univerzitě v Brně - v pondělí obhájila diplomku a složila státnice. Klobouk dolů...

  Hm, Amerika, jaká asi je...Už jsem tady někde psal, že jsem od nějakých osmnácti běhal s rancem po lesích a u trampských ohňů je Americe věnovaná každá druhá písnička. My jsme si na tuhle zemi hráli a časem jsme si stvořili takovou naši Ameriku, která se od té skutečné určitě hodně liší. A tím, že jsme nemohli cestovat, jsme nemohli zjistit ty rozdíly. No a mně to trošku zůstalo. Mám v sobě tu Ameriku, kterou jsem nasával přes muziku, filmy a knížky, přes country bály (stylové oblečení vítáno), improvizované osadní přepady dostavníků a tak. A pevně doufám, že tam aspoň malý kousek téhle Ameriky potkám... Asi nepoznám indiána v civilu a je mi celkem jasné, že s Wyatem Earpem si ruku nepodám, ale co kdyby? Jsem z generace, pro kterou je cestování stále svátkem, a tak se trochu těším a trochu se bojím. Smířím se s tím, že na každém rohu v Nashvillu nebude cvrlikat banjo, ale aspoň kousek toho grassu bych ochutnat chtěl. V Miami při mezipřistání naopak rád oželím setkání s poručíkem Horatio Kanem, no prostě se v tom plácám.

  Takže miláčkové, já se s Vámi jménem našeho souboru loučím. Slibuju, že uděláme všechno proto, abychom neuřízli naší zemi ostudu, aby byl KGB na prvních stránkách a tak. A pokud se tam dostaneme a v pořádku se vrátíme, tak Vám budem vše vypravovat, až Vás bude hlava brnět. No a nezapomeňte, 24. června začínají na Švýcárně Keltské slavnosti. Je toho dost.

  Pac a pusu a těšíme se zpátky. Domů, na děti, no a na Vás. Jsme rádi, že jste s námi:-)

                                                                                       Tom Ticháček

O Strunách, Rybičce a Pradědovi

  To je zavádějící název, což? Ale vše vysvětlím. Tedy v sobotu 21. května na nás čekali v Horce nad Moravou na festivalu Horecké struny a ještě ten den večer na Mírovecké rybičce. No prostě zátěž jako na profíky, ale co je to pro nás. Hadači počasí slibovali na sobotu frontu, přeháňky a bouřky. Trefili se. V Litovli od rána lilo jako z konve. Já jsem se vyspal po noční a vyrazili jsme. Verunka usnula zákeřně až v autě, ale to už jsme přijížděli k areálu Na Sokolce. A náhle déšť a hromobití začlo ustávat a sluníčko semo tamo vykouklo. Již na místě jsme se potkali se zbytkem kolektivu a byla zase pohoda.

  Horecké struny jsou klasickým FCT festivalem se vším, co k tomu patří. My jsme se zaběhli rozehrát, pojíst, popít, načež se na našeho kapelníka sesypali jeho dávní souputníci, o kterých tvrdil, že s některými se neviděl i třicet let. Kruh se uzavřel a my sledovali historii českomoravské country na pochodu. Daggy samozřejmě ožil a chtěl se se svojí kapelou předvést. Navíc, před námi hrála Falešná karta, což je záruka kvality ,a hrát po nich, to není jen tak. Zvukový tým Franty Petříka se opět vytáhl, kluci už nás znají, takže nazvučení bylo rychlé. Verunka zaujala své místo pod pódiem a mohli jsme začít. A ostudu jsme neudělali.P řece jen se ukazuje, že máme nahráno, už jsme hráli víceméně základ repertoáru pro Ameriku, no a lidem se to líbilo.Taky z radosti, že jsme unikli průtrži mračen, prostě pohoda. Žádný stres, nahrnuli jsme to do lidí, dali si guláš, ev. zelňacku, a vyrazili směr Mohelnice, Mírov. Cesta zabrala cca hodinku, Verunka spát nehodlala, jak jsme si naplánovali, naopak si hudební výlet náramně užívala, na Strunách si ji lidé fotili mnohem víc, než nás, takže jsme dorazili v plné síle a svěžesti.

  Mírovecká rybička je festival, který svoji existenci započal v loňském studeném jaru. Velmi živě si pamatuji, že jsme ho zahajovali v šílené zimě, já byl nevyspalý po noční, lidí bylo málo, ale připravili nám nádherné ovace. Taky je to asi jediný festival, kde se fasují stravenky na slivovici. Honorované to nijak extra není a vloni jsme si to museli trošku rozříkat. Je to ten typ akce, která se dělá na koleně s nadšením, ale ne pro peníze, a nějak to prostě funguje. Hrají tam regionální kapely, no a my tam byli jako takové "hlavní hvězdy", ha ha. Ač bylo po deváté večer a ochlazovalo se, stále tam bylo pár desítek lidí, z nichž většina čekala konkrétně na nás! Takže rychle se nazvučit a vpřed. Krásné pódium, velmi slušná aparatura, jen taneční parket už byl potmě, takže paradoxně se svítilo na jevišti a pod stany s občerstvením, ale na parketu vládlo silné intimno. Nikomu to nevadilo a my jsme si to zase užili!!! :-) A přátelé, ti pstruzi potom...Bramborový salát jsem rozcházel ještě ve dvě ráno. Když já jsem nenažranej...Resumé - velmi milé pobytí s příjemnými lidmi.

  Týden se sešel s týdnem a nás čekal Karlov a v sobotu Racibórz v Polsku. Před Karlovem jsme ještě pozkoušeli, a pak se přesunuli do Pizzerky, potěšili obsluhu přestavěním lokálu, pozdravili se se známými, je to radost, že si nás lidi našli, hlavně se pozdravili s Peťkou, která dorazila, no a s fandící Verunkou v čele jsme začali. Pršelo, ale to nám nevadilo, byli jsme pod střechou a hrálo se nám (opět) moc pěkně. Navíc jsme představili nového člena, ano, už je to  venku, zas je nás osm, takže Pavel Gajdoš z Oskavy hrál s námi poprvé a měl velikou trému. Ale postupně se rozehrál a ta série, co s námi dal ,se snad dala poslouchat. No, velmi příjemný večer. Pokud by to takhle mělo pokračovat, bude to jen dobře. Pavel se ještě musí dovybavit, ale má chuť a jestli to s námi vydrží, bude to posila.

  Na druhý den se nad Moravou a dále na sever otevřelo nebe, takže z Polska volali během dopoledne, že akci musí kvůli dešti zrušit. Snad na podzim. Takže přátelé, před námi je tím pádem Amerika. Na to téma bude samostatné povídání, teď jen pac a pusu a já jdu počítat, jestli mám dost trenýrek...

                                                                                            Tom Ticháček