Famous last words...

...Pod tímhle názvem vyšla svého času poslední deska kapely Supertramp a mně se ten termín líbí, byť pevně věřím, že z naší strany to nejsou slova poslední.

  Tedy, čas se naplnil, zítra v 8.15 vyrážíme směr Londýn, Miami, Nashville. Doufám, že nás do té "země zaslíbené" pustí, o imigračních úřednících jsme slyšeli jen to nejhorší. Sbaleno máme, zatím nevíme, jak se nám podaří propašovat na palubu nástroje, ale to nějak dopadne. Moc děkujeme Vám všem, kdo jste nám v posledních dnech vyjadřovali podporu, za Vás všechny tam budem pozdravovat. Naše nejlepší litovelská kamarádka Lucka mi z titulu své funkce udělala křížek na čelo, takže to máme posichrované i na patřičných místech nahoře. Co ještě napsat. Za sebe musím poděkovat Alence, která spoustu věcí pozjišťovala,vytelefonovala, zkrátka si tu administrativu opravdu užila.Vzhledem k tomu, že jsme si stran cesty zařizovali všechno sami, to bylo docela náročné, ale děvče to zvládlo na jedničku. Pravda, naše manželství nebylo v posledních dnech až tak naplněno:-), neboť když už jsem byl doma a nemusel druhý den do práce, bylo potřeba volat a mailovat s Britsh Airways, American Eagle, popřípadě s Melissou nebo tisíc dalších věcí. Takže jsem rád, že jsme vše přežili va zdraví.
  A propos, málem bych zapomněl, a to bych velice nerad, na naši hvězdu nezničitelnou - na Janču. Přátelé věřte, že v tom blázinci příprav a nácviků, s třemi dětmi na krku, se svým Peťou neustále za volantem ve světě, dokončila úspěšně studia na Zemědělské Univerzitě v Brně - v pondělí obhájila diplomku a složila státnice. Klobouk dolů...

  Hm, Amerika, jaká asi je...Už jsem tady někde psal, že jsem od nějakých osmnácti běhal s rancem po lesích a u trampských ohňů je Americe věnovaná každá druhá písnička. My jsme si na tuhle zemi hráli a časem jsme si stvořili takovou naši Ameriku, která se od té skutečné určitě hodně liší. A tím, že jsme nemohli cestovat, jsme nemohli zjistit ty rozdíly. No a mně to trošku zůstalo. Mám v sobě tu Ameriku, kterou jsem nasával přes muziku, filmy a knížky, přes country bály (stylové oblečení vítáno), improvizované osadní přepady dostavníků a tak. A pevně doufám, že tam aspoň malý kousek téhle Ameriky potkám... Asi nepoznám indiána v civilu a je mi celkem jasné, že s Wyatem Earpem si ruku nepodám, ale co kdyby? Jsem z generace, pro kterou je cestování stále svátkem, a tak se trochu těším a trochu se bojím. Smířím se s tím, že na každém rohu v Nashvillu nebude cvrlikat banjo, ale aspoň kousek toho grassu bych ochutnat chtěl. V Miami při mezipřistání naopak rád oželím setkání s poručíkem Horatio Kanem, no prostě se v tom plácám.

  Takže miláčkové, já se s Vámi jménem našeho souboru loučím. Slibuju, že uděláme všechno proto, abychom neuřízli naší zemi ostudu, aby byl KGB na prvních stránkách a tak. A pokud se tam dostaneme a v pořádku se vrátíme, tak Vám budem vše vypravovat, až Vás bude hlava brnět. No a nezapomeňte, 24. června začínají na Švýcárně Keltské slavnosti. Je toho dost.

  Pac a pusu a těšíme se zpátky. Domů, na děti, no a na Vás. Jsme rádi, že jste s námi:-)

                                                                                       Tom Ticháček