Zas jeden rok mizí v propadlišti dějin...

Je to tak a my s tím nic nenaděláme. Pojďme tedy lehce zabilancovat. Nepíše se mi lehce, ne snad proto, že by nebylo co nebo o čem, ale včera jsme se rozloučili se starým rokem tradičně na Švýcárně a prsty ještě bolí...:-) Ale co je to proti vesmíru.

  Rok 2013 připomínal silně houpačku. Jednou nahoře, pak zas honem dolů a tak pořád. Nicméně jsme rádi, že pořád existujeme, hrajeme a máme Vás. A hráli jsme letos docela dost. Já tu nebudu rozebírat každé hraní, na našem fb profilu jsme se vždycky snažili poctivě vyvěšovat aktuální fotky i s komentářem, takže věřím, že jste byli v obraze. Za letošek zbývají obrázky z Irish pubu v Přerově a již zmíněná Švýcárna. Ale nebojte. Budou. Zmíním se o pár akcích, které pro nás byly nějak významné, stěžejní nebo nás posunuly zas o kousek dál. A zmíním se i o věcech, které se ne úplně povedly nebo nevyšly vůbec.

  Rozhodli jsme se letos znovu vstoupit na soutěžní prkna. A tak jsme se zúčastnili oblastních kol Porty i Moravského vrabce a v obou soutěžích jsme se nějakým řízením osudu dostali do finále. Zejména národní finále Porty v Řevnicích jsme si užili a těšilo nás ústní uznání ze strany známých i neznámých.Trochu nás, pravda, mrzelo, že tomu chyběla třešnička na dortu v podobě oficiální pochvaly, ale ty pohledy, když jsme nastoupili na pódium, stály za to. Rádi bychom se pokusili na tenhle úspěch navázat, a tak už koketujeme s myšlenkou, že v březnu pojedem na oblastní klání do Bludova. Finále Moravského vrabce se konalo v Karviné v rámci městských slavností a naše účast zde nezanechala vážnějších stop.Velmi jsme si užili též každé hraní ve Velké Bystřici, ať už v rámci REGI Banja, Hanáckého Nashvillu nebo jen tak, na nádvoří restaurace Varna.

  Měli jsme v úmyslu opět vyrazit do ciziny. Byla nám ústně přislíbená účast na 400. ročníku Puck Fair festivalu v Irsku a docela jsme na tu akci těšili. Nicméně se ukázalo, že ústní příslib ještě neznamená účinkování na pódiu a vzhledem k tomu, že o čtyřstý ročník mělo zájem spousta místních souborů, které měly silnější lobbing, z cesty sešlo. Na poslední chvíli nám nabídli přátelé z Tennessee, abychom jejich taneční soubor doprovodili na festivalu v Itálii, což nás velmi potěšilo. Bohužel, nabídka přišla v době, kdy jsme měli termíny už plné, a byť nás cesta velmi lákala, museli jsme odmítnout. Stejně tak jsme s krvácejím srdcem skáceli naše možné hraní na Keltské noci, kde jsme dostali nabídku celý festival uzavírat, ale bylo to opět v časové  tísni. Takovýhle nabídek přišlo více, ale na polsední chvíli je to vždycky sázka do loterie. O zahraniční angažmá nám pečují manželé Probynovi (a díky za to , kteří na příští rok už rozhodili sítě, ve kterých uvázla z kraje podzimu tučná ryba, a sice pozvánka na 10. ročník Keltského festivalu ve Vancouveru, v Kanadě, v březnu příštího roku za velmi zajímavých podmínek.V okamžiku, kdy jsme se začali těšit, přišla studená sprcha v podobě požadavku jakýchsi hudebních odborů v Kanadě, které se týkaly zjednodušeně řečeno navýšení plateb od pořadatele za zahraniční účastníky, čímž jsme rázem přestali být pro organizátory zajímavý. Moc tomu nerozumím a nechápu, ale jak jsem koupil, tak prodávám...

  Ovšem na hranici  z druhé strany jsme se podívali. Díky našemu příteli Mlokovi jsme si brnkli v polských Glucholazech na českém odpoledni v rámci místního velkého Festivalu piosenki turisticznej a věřte, že to bylo řádné brnknutí! Bylo by z naší strany nošením dříví do lesa psát o skvělé atmosféře Mezinárodního folklorního festivalu v Šumperku, opět jsme si to užili spolu se skupinou Démairt a neskromně si myslím, že jsme divákům nabídli zas trochu jiný pohled na lidovou notu. Ze Šumperka jsme si stihli odskočit na Dřevohostický folkáč - úžasné místo s géniem loci, jen těch lidí mohlo být trochu víc. Z folku se stává opravdu menšinový žánr a kromě těch opravdu velkých festivalů je návštěvnost leckde docela problém...

  Další poměrně zajímavou zkušeností pro nás bylo návázání spolupráce s TV Šlágr. Jednak to byl pro nás velmi příjemný výlet a jednak jsme si vyzkoušeli zas trochu jiný styl práce. Natočili jsme tam samostatný pořad, díky Vám si užili jednu z hitparád, ale ukázalo se, že takzvaná cílová skupina diváků touží po něčem trochu jiném. Co se týče kvality, tady jsme stran vyjadřování lehce omezeni smlouvou, ale kdo jste tuhle stanici někdy sledoval, možná tušíte, o čem bych tak asi psal...:-)

  Nemohu samozřejmě zapomenout na velmi příjemnou věc, a sice zrod našeho druhého společného dítěte - nového CD Jako vodopád. Natáčeli jsme na jaře ve Šternberku u Milana Koreného a byla to krásná práce. Samozřejmě zpětně by dnes člověk spoustu věcí udělal jinak a jistě lépe, ale teď je teď. Máme tohle děcko velmi rádi a jistě bychom mu chtěli pořidit časem sourozence.

  Nějak jsem tím rokem na přeskáčku proletěl. Pokud jsem se o někom nezmínil, je to jistě jenom proto, že ještě vydýchávám Švýcárnu, ale každopádně za kapelu děkuji všem pořadatelům, promotérům, organizátorům a vůbec lidem od kultury, se kterými jsme přišli za ten rok do styku. Co se nás týče, my jsme pořád stejní, jen o nějaké to deko starší. Stále máme chuť hrát a bavit Vás, nějak moc neřešíme, co na to odborná ústa, no však nás znáte. Pevně věříme, že se s drtivou většinou z Vás budeme setkávat i napřesrok v dobré pohodě, navzdory okolnostem objektivním a státotvorným, že kultura v této zemi nezajde na úbytě, neboť  když mlčí můzy, mluví víte kdo,že. Posílám pozdrav a poděkování všem svým spoluhráčům, na prvním místě pak své ženě, kterou závěr roku nezastihl v nejlepší zdravotní pohodě (i díky tomu nám to s těmi fotkami trvá tak dlouho, neb já jsem spíše  hlásná trouba, ani ne tak hlásná) a varuji Vás: Miláčkové, na příští rok se na Vás chystáme, leštíme výstroj a výzbroj a máte se na co těšit.Tak ať je k nám ten nový rok vstřícnější, než ten který právě končí a ať se máme RÁDI:-)

Jménem celého souboru v úctě zcela Váš

T:-)m Ticháček

Hlasy hlásky hlásečky:-)

  No přátelé, kdo viděl, tak už ví, pro ty ostatní alespoň slovem. Kelt Grass Band se při své první účasti v hitparádě Country 9 na Šlágr TV dostal z nasazeného devátého na druhé místo. Prý jsme docela skokani. Popravdě jsme docela překvapeni, říkali jsme si, že by bylo fajn přežít první kolo, ale že budem hned zkraje bojovat na špici, to jsme nečekali. Je to velmi příjemný pohled na pořadí, kde figurujeme mezi zavedenými jmény na této stanici.

  Samozřejmě - i když i my jsme si nějaký ten hlásek poslali (a kdo z muzikantů tvrdí, že to nikdy neudělal, lže), ten největší podíl na tomto úspěchu máte Vy, naši drazí platící, jak praví klasik. Možná se to na těchto stránkách objevuje často, ale my si toho velmi vážíme a jsme za to moc rádi. Je to pro nás i určitá hmatatelná reflexe, jak reagujete na naši muziku. Pevně totiž věříme, že svoje hlasy nám posíláte proto, že se Vám naše hudba líbí, a ne, abyste od nás měli pokoj. Takže to shrnu - díky moc.

  Co dál s tímhle částečným úspěchem.Country devítka běží dál a běží tedy i hlasování. Pokud by se nám podařilo třikrát se umístit v horních patrech, tak za to nedostaneme vůbec nic, ale písnička Mezi horami postoupí do Zlaté podkovy a my můžeme do Devítky nasadit další kousek. A to bychom velice rádi, zkusit to s nějakou klasickou "kelťárnou". Jinak uvažujem, ve spolupráci s produkcí, že bychom do nějaké té lidovkovkové hitparády nasadili nějakou naši keltskomoravskou. Ale to je zatím v jednání. Myslíme si, že ty věci nejsou úplně špatné, a docela by nás zajímalo, co na naše aranže řekne zas jiné spektrum diváků.

 Takže přátelé, pokud Vám zbude chvilka času, bude se Vám chtít a myslíte si, že to má smysl, hlasujte dál, pevně věříme, že toho nebude ani jedna strana litovat. Když se našim písničkám bude i Vaším prostřednictvím dařit, budem samozřejmě rádi, ale jinak zůstáváme nohama na zemi a těšíme se, až Vás zase uvidíme naživo a někde to pořádně rozbalíme.

                                                            S pozdravem Kuš kuš halali se loučí tentokrát překvapivě brzy

                                                                                       Tom Ticháček

Porta - brána otevřená

Ano, přátelé. Porta nám otevřela svoje brány, následně svou náruč a my jsme její pohostinnost využili téměř zplna hrdla. Avšak popořadě.

Když jsme začátkem března postoupili rozhodnutím poroty do semifinále v Řevnicích a měli tam bojovat o postup do finále, zdálo se nám to jako vzdálená budoucnost. Repertoár jsme se rozhodli neměnit, a tak jsme hlavně na stránkách Porty sledovali, jak se vyvíjejí další oblastní kola a jací budou naši případné soupeři. Taky jsme si zajistili ubytování a někteří z nás i dovolenou. Kapelník měl signály, že na naši produkci jsou v Čechách opravdu zvědaví, a tak jsme i my s postupujícím časem byli zvědaví, jak vlastně uspějeme.

Poslední červnový pátek tedy pedagogičtí pracovníci rozdali vysvědčení, Nanula ho stihla i převzít a uronit slzičku nad ztraceným mládím. My s Alčou jsme pak krátce po obědě vyrazili směr Praha, neboť jsme jako jediní už neměli žádné pracovní ani rodinné povinnosti. Jeli jsme vlakem, nástroje nám vezla Janča.Cesta neměla chybu a za tři a čtvrt hodiny jsme vystupovali na nádraží v Řevnicích. Tady ještě nic nenasvědčovalo tomu, že se zde koná festival slavného jména, snad kromě plakátů. Vykročili jsme po mostě přes ještě nedávno rozvodněnou Berounku k malému penzionku, kde jsme měli zajištěné bydlení. Na mapě z netu chyběly vrstevnice, a tak jsme se po chvíli nestačili divit, jak jsou stěny říčního údolí strmé :-). Ale vydrželi jsme, zabydleli se a vyrazili cestou, která, jak jsme později zjistili, připomínala jakousi U - rampu, k Lesnímu divadlu, kde se celá akce konala. Cestou jsme minuli semifinálovou a recitálovou scénu, kde zatím nic nepřipomínalo, že tu od zítřka budou probíhat líté boje 12 soutěžících skupin. Zatím to bylo pořád jen hřiště pro národní házenou. Vyškrabali jsme se k Lesnímu divadlu, absolvovali nezbytné tanečky stran registrace a podobně a vstoupili do areálu letošního finále Porty. Bylo krátce před šestou večer, kdy měl festival začínat.

Hned na začátku mne a zejména má záda, potěšil fakt, že všechny lavičky měly opěradla. Zvědavě jsme se rozhlíželi kolem a říkali si, že finálové pódium by nám určitě slušelo. Ale napřed jsme se na něj museli dostat. Úderem 18. tedy začalo národní finále Porty 2013. Areál byl poměrně slušně zaplněn. Trochu mě překvapilo, že velkou většinu publika tvořili lidé starší 40 let, prostě pamětníci, v tom dobrém slova smyslu, zlatých časů Porty. Nicméně mladší generace se dostavila s přibývajícím večerem. 

Nebudu se podrobně rozepisovat, které kapely vystupovaly v soutěži, a které jako hosté. To lze dohledat na oficiálních stránkách festivalu. Jen chci zmínit, že naprosto převažovala hudba folková. Většina soutěžících kapel vystupovala s módní záležitostí jménem cajon (čti kachon), přičemž úroveň jeho ovládání byla různá. Protože folk jako takový není mým šálkem čaje, těžko můžu posoudit kvalitu soutěžících skupin. Prostě některé věci mě oslovily více, některé méně. Sám jsem v životě pár textů k písničkám vytvořil a dovedu se tedy vžít do touhy autora prezentovat svůj výtvor na velkém pódiu. Jen jsem měl po chvíli pocit, že většina autorů sděluje jinými slovy stále totéž, což samozřejmě nijak neusnadňovalo práci poroty. Ale celkově to byl velmi příjemný večer, nám o nic nešlo, mohli jsme si festival naplno užívat a ten dojem ještě umocňoval velmi kvalitní výkon moderátora. Mimochodem - všichni moderátoři na Portě byli na velmi dobré úrovni, bylo znát, že jsou zvyklí pracovat s jazykem, a oproti některým takymoderátorům, např. ze soukromých rádií, to byl balzám pro uši. Když koncert kolem půlnoci skončil, vydali jsme se do vrchu vstříc spánku velmi příjemně naladěni. Dnes jsme tedy nasáli atmosféru a v sobotu už to bude i o nás...

Ráno po snídani jsme vyrazili na již zmíněné házenkářské hřiště a nestačili jsme se divit, jaká proměna se s ním udála. Na ploše stálo zastřešené pódium a pořadatelský tým rozestavoval lavečky. Fungovalo už i občerstvení, tady musím opět podotknout, že o naše žaludky bylo po celou dobu festivalu postaráno velmi dobře, a areál začínal žít. V 10 hodin, kdy začínaly recitály finálových a soutěžní bloky semifinálových kapel, zde již byli i nějací diváci. Nasávali jsme atmosféru.Krátce po začátku dorazil zbytek souboru a po lehkých problémech s parkováním jsme tedy byli všichni, bojovně naladěni a připraveni prodat to nejlepší, co v nás je. Postupem času jsme zjišťovali, že kapela podobná nám zde není, což samozřejmě zvyšovalo naše šance zaujmout jak diváky, tak porotu. Náš čas se pomalu blížil, takže do dresů, poslední naladění a již jsme kráčeli přes celé hřiště směrem k pódiu. Přátelé, žádné fotky to nemohou vystihnout, ale věřte, že když jsme převlečeni a se všemi těmi roztodivnými instrumenty, které znáte z našich produkcí, kráčeli přes plochu, hlavy většiny diváků se otočily směrem k nám, jako by se ptaly: "CO TO JE?" Předchozí kapela skončila svoji produkci, začali jsme se drátovat a moderátorka mezi tím chrlila do publika informace o našem ansámblu. Vellmi příjemně nás překvapila rychlost zvukového týmu, připraveni jsme byli skutečně za chvíli  a přišel náš čas. Konferenciérka nás oficiálně uvedla, my jsme začali a... přátelé, teď nastalo něco, čemu se ve sportovní terminologii říká "prodat svoji formu". V okamžiku, kdy jsme začali hrát, jsme asi všichni ucítili, že teď a tady je to opravdu ono. Byli jsme tak natěšení, že jsme to ze sebe hrnuli do publika, kterému jsme v dobrém slova smyslu nedali šanci. I porota nás sledovala velmi pozorně, a když jsme zjistili, že se na nás přišla podívat i šéfka festivalu, začínali jsme tušit, že by to mohlo být dobré. A BYLO! Když nepočítám spoustu gratulací a plácání po zádech poté, co jsme slezli z pódia, zůstává nepopiratelným faktem, že jsme postoupili do finále z 12 kapel jako jedna ze dvou postupujících. V tomto okamžiku jsme měli v podstatě splněno, neboť postup do finále byl náš skromný cíl, se kterým jsme do Řevnic přijeli, ale byli jsme rozhodnuti si i to velké pódium patřičně užít. Takže rychlý přesun do Lesního divadla, kde za necelé dvě hodiny mělo začít naše finálové vystoupení. Nervózní jsme kupodivu nebyli, naopak jsme byli pevně rozhodnuti vtisknout se publiku nesmazatelně do paměti.A kolem 18. hodiny jsme na tom začali pracovat. Poté, co v zákulisí kapelník doslova zahltil moderátora finále informacemi o všech našich aktivitách, jsme přišli, viděli a zanechali, myslím si, velmi příjemný dojem. To se prosím Vás nechlubím. Jen jsem porovnával, jakým způsobem jsme byli přijati my a ostatní soutěžní kapely.

Z tisku už víte, že na nás žádná cena nezbyla, ale z toho si opravdu až tak neděláme. Zjistili jsme, že se opravdu můžeme měřit i s takhle úzkou špičkou a že se za svůj výkon rozhodně nemusíme stydět. Jen jedna věc trochu kalila naši dobrou náladu. Od samého začátku jsem měl pocit, že kapely, které postoupily do semifinále, by si zasloužily ze strany pořadatele větší propagaci. V tradičním Portýru o nich byla jen velmi krátká zmínka, což mi přišlo docela líto, zvláště, když si vedení festivalu od nás vyžádalo poměrně rozsáhlý materiál včetně fotografií. Rovněž mě mrzí, že kapely, které ze semifinále postoupily dále, neměli prostor pro svůj vlastní recitál - věřím tomu, že by se najít nechal. 

Asi je zbyteční dodávat, že i zbytek soboty jsme si na festivalu užili, jak náleží, a poté, co jsme v "našem" penzionu lehce oslavili nahromadivši se jmeniny a narozeniny, usnuli jsme spánkem spravedlivých. 

V neděli pak kapelník spáchal hned ráno dobrý skutek, když místo v šest začal na banjo cvičit na terase až v osm. Takže na náš pobyt mohou místní vzpomínat toliko pozitivně. Část kapely vyrazila na Karlštejn, část zpět do areálu, kde ještě doznívaly pozitivní ohlasy na naše vystoupení. Pomalu jsme se propracovávali hosty až k času, kdy bylo potřeba vyrazit na nádraží a vrátit se zpět do všedních dní. Odjížděli jsme s dobrým pocitem, že jsme svůj úkol splnili, a co se týče Porty příští - v tuto chvíli máme všichni chuť se opět zúčastnit. Budeme to mít samozřejmě těžší o to, že moment překvapení, se kterým jsme operovali letos, už nebude takový, ale my zas něco vymyslíme.

A Porta jako taková? Mám pocit, že tady v Řevnicích konečně našla po letech tápání důstojné zázemí. Asi už nikdy nebude tou trampskou spartakiádou z let 80., kdy se v hledišti tísnily desetitisíce lidí, ale má šanci důstojně navázat na svoji slavnou historii, a pokud i Řevnice si najdou vztah k tomuto festivalu, tak si myslím, že tahle vzájemná symbióza může být k užitku oběma stranám. Nám se tady líbílo, a pokud tu možnost dostaneme, rádi přijedeme znova.

Vás T:-)m Ticháček

Před Keltskými

 Tak nám nějak ten čas běží čím dál rychleji. Nějak jsme si nestihli odfrknout po loňských slavnostech a jdeme do toho znovu. Ale to není jediné téma, o kterém chci dnes psát.

  Přátelé, kamarádi - máme ho! Po necelých třech letech spatřilo světlo světa naše druhé cédéčko, které vychází pod názvem Jako vodopád. Natočili jsme ho ve Šternberku ve studiu u Milana Koreného a byla to krásná práce. A protože každá liška atd.:-), je krásný i výsledek.V sobotu 15. 6. na Hanáckém Nashvillu proběhl během našeho vystoupení křest, album nám polil Aleš Quack Kubis, Dagyho bývalý spoluhráč, dnes kapela Domino, a po telefonu pak téměř přímo z pódia Moravského vrabce Pepa Mlok Grim. Takže kmotrovství na úrovni. Další křest proběhne o tomto víkendu v Karlově, kde bude deska i k mání. Fotoreportáž ze křtu samozřejmě chystáme a nepřijdete o ni. Je to naše další společné dítě, jsme na něj náležitě hrdí a budeme se za něj bít v nerovném souboji s více či méně samozvanými kritiky. A víte, co? Těm "nejchytřejším" ho pro jistotu ani neukážeme. Takže děcka, je to jen mezi námi...:-)

  A teď tedy k nadcházejícímu víkendu. Dlouho to vypadalo všelijak. Všichni víme, jaká je situace, ekonomické problémy se samozřejmě nevyhnuly ani Jeseníkům, spíše tedy naopak, a dávat dohromady sponzory na cokoliv je docela makačka. Ale hlavně a především, díky v dobrém slova smyslu umanutosti našeho pana ředitele se Keltské slavnosti letního slunovratu uskuteční na Švýcárně a v Karlově pod Pradědem i v roce 2013. Budou možná trošku skromnější, ale na duchu a poselství neubraly ani kapku. Nejen z ekonomických důvodů byla vypuštěna hospůdka Srub a její okolí (s některými lidmi se prostě nedomluvíte), takže některé atrakce, na jejichž umístění jste byli už zvyklí, se přesunuly. Veškerý program tedy bude zhuštěn do oblasti mezi Antonii, Ostřížkem a Edisonem. Aspoň si budeme blíž. Ale jinak nebojte, o nic, na co jste zvyklí, nepřijdete. Spousta jídla, pití, atrakce, muzika tradiční i nová, my budeme křtít cd a věřte tomu, že si na tom dáme záležet, i sobotní večerní oheň se bude konat. No, a protože podle svého zvyku skáču z jednoho na druhé, tak vězte, že se těšíme, až se s Vámi v pátek sejdeme na Švýcárně. Vzpomeneme společně na ty, jimž se na horách naplnil jejich osud, a pak to rozjedeme a uděláme si hezký večer, až se vysílač na Pradědu bude otřásat...

  Co se týče neděle, tam jsme se rozhodli nepořádat oficiální program, neboť nedělní návštěvnost byla většinou velmi slabá, nicméně, kdo přijde, nebude ošizen, protože rukou společnou a nerozdílnou budem U Ostřížka pořádat během dne něco jako afterparty. Zatím nevíme, co to je , ale určitě se nám to povede:-)

  Ještě je tu otázka počasí. Máme ještě v živé paměti, jak jsme byli předloni natěšeni, a pak nás to málem spláchlo a teploměr nepřelezl deset stupňů, ale i rok loňský, kdy jsme stále čekali, až to přijde, a ono bylo celou dobu modro. Takže zaručená zpráva je, že jak bude, tak bude. Na plakátu stojí, že akce se koná za každého počasí, přátelé, mějme na paměti, že jsme v Jeseníkách a to jsou hory, že. Čili naše rada zní - buďte připraveni, ať nejste překvapeni. My tam budem v každém případě.

  Jak tak mluvím o pořadatelích, stále používám plurál - tedy první osobu čísla množného, myslím, že takhle tomu odborníci říkají, no jestli ne, tak jsem za vola, takže tohle raději přeskočte, ale faktem zůstává, že tou hlavní postavou Keltských slavností je Petr Dagy Schäfer, my mu pouze statujeme. Veškeré uznání a díky tedy směřujte jemu. No, a na úplný závěr mi dovolte poděkovat ještě jednou těm, kteří nás nenechali padnout.

                           Mějte se krásně a uvidíme se:-)

                                                           T:-)m Ticháček

Zas tentam je jeden rok

  Tak jako planetu pravidelně sužují monzunové deště, povodně, epidemie nejrůznějšího druhu, tak je tu se železnou pravidelností malé zhodnocení roku, jenž již se nemůže dočkat, až se odebere do archívu. Tedy zamyšlení nad tím, co se nám podařilo více, co méně, eventuelně co vůbec.

 A začnu opět tradičně od konce.Včera jsme se kapelně rozloučili se starým rokem vystoupením na Pradědu. Z důvodů, které tu nechci zbytečně pitvat, nedopadla Švýcárna, nicméně operativně jsme byli pozváni na místo, nad něž výškově na Moravě není. Tedy na samý vrcholek Pradědu. Luxusní rolba, krásná cesta, milí lidé, výborná obsluha i krmě a nápoje. Jen by to chtělo příště o fous lepší propagaci, pro řadu lidí jsme byli překvapením. Ale zahráli jsme si a nakonec i my pochopili, že asi nemá cenu přemlouvat k účasti na produkci společnost hovořící znakovou řečí. Ale ti se na nás zase hezky usmívali, když jsme odcházeli. Celkové resumé - moc jsme si to užili a pokud by to dopadlo příští rok, asi bychom se nezlobili :-)

 Ale zpět roku 2012. Myslím, že nejdůležitější událostí je fakt, že se naše sestava ustálila. Jak jste si mohli všimnout, ať už z fotek nebo naživo, po Gastonovi s námi začala nastálo vystupovat i jeho dcera Jana, ale pro nás všechny Nanula. Pro soubor je velkým přínosem, neboť nejen že převzala všechny flétnové party a pracuje na sobě v tomto směru s obrovským progresem, minimálně co se počtu fléten týče,ale hraje i na tamburínu a hlavně zpívá. Jako zpěvačka je ostřílená z řady soutěží a třeba Alča, která zpěvu docela rozumí, říká, že se s ní pracuje velice dobře. S Gastonem mají moc pěkný duet Jarní tání s Dagyho textem a to je věc, která se fakt povedla. Jinak jako tichý společník s námi i nadále zůstává Peťka, která jednak pomohla a pomáhá Nanule s výběrem nástrojů i technikou, ale stále vyhrožuje, jak si s námi zahraje. Takže jsme víceméně pořád v takovém radostném očekávání. Tolik, co se týče práce s lidmi.

  Co se týče herních aktivit, tak jsme byli aktivní až skoro na půdu.V jednom ze svých předchozích povídání jsem zmiňoval, že jsme až na opravdu vyjímky upustili od soutěžního vystupování. Jsou tam uvedené i důvody a během zbytku tohoto roku jsme zatím neměli důvod svého rozhodnutí litovat. Zájem o nás je docela veliký, náklad našeho prvního cd je v podstatě pryč, takže nezbývá než konstatovat, že sázka na lidi se nám vyplatila. Opravdu se nám nechce dohadovat se s těmi, kteří o sobě často i sami rozhodli, že věci rozumějí, co hrajeme, proč to hrajeme a jak to vidíme. Pokud jsem hovořil o výjimkách, tak jsme si více méně nedorozuměním zahráli jako soutěžící kapela na Bystřickém banju, které jsme vyhráli. Ale v příštím roce bychom se těmto aktivitám opravdu rádi vyhnuli. Ale never say never, že... To jen tak na okraj. Pojďme dál. Z původně zamýšleného poznávacího a jamovacího zájezdu do Irska se nakonec vyvinula regulérní účast na Puck Fair festivalu ve městě Killorglin. Bylo to vystoupení velmi úspěšné, soudíme tak z místních ohlasů, tak i z toho, že máme v kapse pozvání na příští, už čtyřstý ročník této akce.Tady dodávám -  sponzoři, hlaste se... Nesmím samozřejmě zapomenout na tradiční Keltské slavnosti, letos poprvé za nádherného počasí, výjezd na Medzinárodné stretnutie zbojníkov v Terchové, kde jsme byli z nějakého důvodu vyhodnoceni  jako nejlepší kolektiv, Mezinárodní folklórní festival v Šumperku, no, prostě těch akcí bylo opravdu dost, kdo sledujete náš profil, tak víte. Ale ještě o jednom podniku bych se chtěl zmínit jmenovitě. Opět jsme si zahráli na Keltské noci na Plumlově a myslím, že jsme nezklamali. Co je ale pro nás daleko důležitější, padli jsme si tam do oka s taneční skupinou Démairt z Brna. I přes určitou vzdálenost jsme navázali velmi plodnou spolupráci, ze které my máme užitek určitě a u Démairtu v to pevně doufáme. Velmi se nám líbí jejich přístup, nadšení, profesionalita a také to, že pro ně stejně jako pro našeho kapelníka neexistuje slovo "nemožné". Tak tedy - chlapci a děvčata z toho místa - DÍKY - a věříme, že se v příštím roce uvidíme a ne jednou.

Rovněž nás velmi potěšilo, že přibývá zvukařů, kteří při pohledu na nás neomdlévají, nevymlouvají se, ale zvučí. Vám rovněž díky. 

A tak se pomalu blížíme k děkování a závěru. Tady se patří opět tradičně poděkovat Janě a Mikovi Probynovým za jejich vpravdě nezištnou pomoc při organizování cesty do Irska a věcí souvisejících. Děkujeme sami sobě navzájem, že nám to spolu hraje a že je naše soudržnost a kolektivní pojetí alespoň občas z jeviště poznat. Díky pořadatelům a promotérům, kteří na nás nezapomínají, a samozřejmě díky Vám, milí fanoušci, bez kterých by se nám hrálo podstatně hůře, jestli vůbec. Jsme moc ráci, že díky technickému pokroku máme šanci dělit se s Vámi o své zážitky a koncerty, často ještě za tepla, a zároveň máme na druhé straně rychlou zpětnou vazbu. Díky a vydržte nám :-)

No a velmi speciální poděkování patří Janě Gajdošové - té větší, která, přestože s námi na pódiu nestojí, dělá pro nás v zákulisí spoustu užitečné práce včetně komunikace se zvukaři a třeba většina fotek z našich produkcí je od ní. My s Alčou jí děkujeme obzvláště, neboť nám pomáhá i s Verunkou, pokud není zbytí a malá cestuje s námi, ať už na zkoušku, nebo na hraní. K tomu ještě stíhá dělat garde Nanule, takže se o ni nemusíme bát.

No a to už je asi opravdu všechno. Mějte se, lidičky, všichni moc pěkně a my se na Vás v příštím roce moc těšíme. Věřte, že nebude tak zle, jak nás všichni straší. Takže s přáním všeho dobrého se s Vámi loučí kapelní ústa  

T:-)m Ticháček

Do stejné řeky dvakrát vstoupíš - s pokorou...

 Najednou to bylo tady. 14. ročník Bystřického banja a Kelt Grass Band opět v boji o vavříny: tedy, my jsme se do té soutěže dostali tak nějak náhodou.Vysvětlím. Někdy začátkem srpna jsme dostali mail od pořadatelů,  zdali bychom mohli vystoupit jako jedni z hostů v říjnu, tedy na velkém Banju. Trochu jsme to v kapele probírali, protože jsme hostovali už na REGI banju, tak jsme měli obavu, aby nebylo "překeltováno". Ale nakonec jsme přikývli, protože Velká Bystřice, to je pro nás záležitost více než srdeční, navíc jsme se shodli, že takováhle nabídka se prostě neodmítá. Takže jsme vše odsouhlasili, přišlo nám potvrzení účasti a život šel dál. Začátkem září, pak přišel program a ejhle - jako poslední soutěžící kapela byl uveden Kelt Grass Band. No, trochu nás to, přiznám se, zaskočilo, my už se soutěžím spíše vyhýbáme, navíc nám nebylo dost dobře jasné, čím jsme si zařazení mezi soutěžící zasloužili, ale nechtěli jsme do celé věci šťourat, navíc nám přišlo takové hloupé dožadovat se původně slíbeného pohostinského vystoupení. Tak jsme to opět potvrdili, napsali aktuální medailonek, připojili foto a hlavně, vzali to jako výzvu, jestli dokážeme opět strhnout tradičně výborné a náročné bystřické publikum na svoji stranu. Až později jsme se dozvěděli o fámě, že si naši účast v soutěži snad vymručel Dagy. Přátelé, pokud jste něco podobného slyšeli, NENÍ to pravda. Nikdy jsme nikoho v tomto směru nekontaktovali, ani to v budoucnu nehodláme praktikovat, a samotné by nás zajímalo, jak k celé situaci vlastně došlo. Tím bych celou záležitost uzavřel a vrátil se do naplněného bystřického kulturáku.

  Je tedy sobota, krátce před půl čtvrtou. Takový paradox - zatímco v červnu na REGI banju pod otevřeným nebem pršelo a bylo poměrně chladno, teď v říjnu byl nádherný den, že to svádělo k hraní v amfiteátru. Majíce úspěšně prodané dítě, hodlali jsme si s Alčou užít celý festival od začátku, i proto, že jako předkapela vystupovala skupina složená z bývalých členů kapely Pupkáči, se kterými nás pojily a pojí vztahy velmi přátelské. Dagy už byl též na místě, a tak jsme zaujali oblíbené místo v rohu balkonu ( už bychom tam mohli mít rezervačku:-) ), švédský stůl s vepřovými dobrotami na dosah, a sledovali cvrkot. Další důvod, proč jsme přijeli tak brzy, byla taškařice, kterou jsme pod kapelníkovým vedením připravili pro Jerryho Koše, dobrého ducha tohoto výborného festivalu. Nechtěl jsem o tom mluvit dřív, abyste to nevykecali, ale blížil se čas jeho narozenin, a tak jsme mu nachystali překvapení v podobě krátkého vystoupení dívek z Démairtu s naším doprovodem, v předsálí. Jerry si užije a my se aspoň rozehrajem. Vystoupení v Bystřici bylo pro nás totiž první od osmého září, protože jsme absolvovali druhou část kapelních prázdnin - Gastonovi začaly hony a lovy, Dagy střílí a loví, já jsem se úspěšně vyhýbal práci v lázních. Ale během pár zkoušek v Karlově a Oskavě jsme se dali dohromady, je fakt, že nás kapelník docela drtil, ale stihli jsme se dle našeho názoru připravit dostatečně. Ale zpět k dění. Festival se rozběhl, provázen velmi příjemným slovem Blanky Prudilové, kapely se ukazovaly ve velmi dobré světle, když se podíváte na program letošního Banja, zjistíte, že tu nehráli žádní nazdárci. Konkurence velmi kvalitní v rámci regionu, i s přesahem na Vysočinu (Falešná karta). Dorazily tanečnice, zbytek našeho ansámblu, i ansámblů jiných, no, a začali jsme chystat překvapení. Kapelník měl další dobrý nápad a vyjednal mi půjčení klasického kontrabasu, byť jsme měli kombo i prodlužovačku. Ale takhle jsme se mohli postavit opravdu tak, aby vše vyšlo, jak má. Domluva s pořadateli, s Blankou, aby Jerryho o pauze nasměrovala ze sálu, moji kluci měli působit jako bodyguardi a starat se o to, aby holky měli dost placu k produkci. Ještě jsme si s nimi vyzkoušeli nějaké lehké změny a šli jsme s kůží na trh.

  Jerry to opravdu nečekal. Ze začátku vůbe nechápal, o co jde, a překvapen byl dokonale. No, a my jsme spustili, holky nastoupily a lidi koukali. Říkali mi pak kluci, že nejlepší výhled měli oni, coby "pořadatelská služba", neboť to s holkama měli face to face a téměř i body on body...:-). Povedlo se to. Závěrečný step měl pak stejně jako celé minivystoupení veliký ohlas. Holky z Démairtu zaslouží hlubokou poklonu, protože přijely z Brna vpodstatě na otočku a to se cení. Prostě, byla to velmi příjemně strávená přestávka a snad i Jerrymu se to líbilo.

  No a pomalu se blížil čas našeho vystoupení. Takže rozehrát se, tentokrát už na vlastní nástroj, a jen co skončila Alibaba, hrnuli jsme se s naší půjčovnou nástrojů na pódium. Gaston tvrdil, že je trochu nervózní, což z něho spadlo, jen co vylezl na jeviště. Z nás ostatně taky. Ve Velké Bystřici funguje bezvadně genius loci a my jsme měli pocit, že na tomhle pódiu jsme stáli včera. Vynikající zvukařský tým, to musím vypíchnout, protože nás nadrátovali rychle a dobře, a pak nás Blanka vypustila ze řetězu.

  Co Vám budu povídat, co jsme nazkoušeli, to jsme prodali. Hrálo se nám moc dobře, sólisté chodili pěkně na mikrofony, pot z nás tekl proudem, protože v záři reflektorů bylo opravdu horko, lidi reagovali, jak na tradicionály, tak na Dagyho autorské výtvory. Potlesk byl pak velmi příjemnou odměnou za naši snahu. A protože jsme byli poslední soutěžící kapelou, nastalo sčítání hlasů. Na pódiu zatím zářili olomoučtí Přátelé, vynikající swigující trampské uskupení, a my jsme čekali. A Vy čekáte taky, že? Tak tedy, kdo jste tam byli, tak víte, a Vy ostatní vězte, že XIV. ročník Bystřického banja vyhrál Kelt Grass Band se 111 hlasy, druhá Alibaba 87 hlasů, třetí Falešná karta, hlasů 78. Máme z toho velkou radost, protože takhle plný autobus bychom dohromady nedali, takže tu je pár lidí, kterým se naše muzika líbí :-). Po vyhlášení vystoupili jako hlavní hosté Nezmaři, takto legenda folkové hudby. No, a po oficiálním konci - jam. To už jsme byli na cestě domů, protože pracovní noc si pomalu začínala vybírat svou daň.

  Co na závěr. Jsme moc rádi, že se nám to povedlo. Do Velké Bystřice se vracíme a věříme, že i vracet se budem velmi rádi a jako domů. Jak praví titulek, vstoupili jsme podruhé do stejné řeky, ale vstoupili jsme do ní s pokorou. Nic nemáme jisté, nic nemáme předem dané. Jsme moc rádi za hlasy, které jsme obdrželi a velmi si jich vážíme. Jinak vězte, že jsme v pilné práci, Pavel se pomalu seznamuje s novým buzuki, Nanula s flétničkami, jen tak mimochodem, s výběrem i technikou radí naše Peťka, když zrovna nefilarmonuje, a chystáme se koncerty s Démairtem, v pátek 23. listopadu v Litovli a opět v pátek 21. tentokrát prosince v Oticích.Takže miláčkové - uvidíme se:-)

                                                                                                          Váš T:-)m Ticháček

P.S. A pořád Vás máme rádi...

Strhující festival v Šumperku

Týden po návratu z nejstaršího festivalu světa v Irsku se naše kapela Kelt Grass Band vydala na XXII. mezinárodní folklorní festival do Šumperka. Akce proběhla pod záštitou Sdružení přátel folkloru města Šumperk, za pomoci folklorního sdružení ČR a za přispění ministerstva kultury. Duší akce je prezidentka FS Libuše Drtilová s rodinou. Každoročně se na festivalu divákům představí soubory z celého světa. Letos obzvláště zaujaly soubory z Brazílie, Nového Zélandu, Filipín, Srbska a Estonska.

Mezi tuzemskými soubory se představila i naše skupina. V roce 2009 při našem prvním vystoupení jsme obdrželi od pořadatelů cenu "Objev roku". V roce 2010 naše produkce zaujala ředitele mezinárodního festivalu z Tennessee, který nás pozval následující rok na jejich festival do USA. Letošní šumperský festival se vydařil po všech stránkách. Mezi nejatraktivnější divácký zážitek patři tzv. "Roztančená ulice". Všechny zúčastněné soubory se představí starostovi města krátkým vystoupením před radnici. Poté projdou městem a na vybraných stanovištích pobaví diváky krátkou ukázkou. Tuto podívanou ročně sleduje několik tisíc diváků. V našem komponovaném programu se premiérově představil soubor irských tanců "Démáirt" z Brna, se kterým jsme navázali spolupráci letos v  Plumlově na festivalu Keltská noc.

Naše skupina se může pyšnit basistou Tomášem Tichým, který byl opětovně pověřen moderováním festivalu. Společně s Magdou Schwarzovou přispěli ke skvělé atmosféře. Festival v Šumperku se rok od roku těší z více návštěvníků všech věkových skupin. Bylo povzbudivé sledovat děti a mládež zapojující se do  folklorní hudby a tance, čímž pokračují v odkazu svých rodičů.

Naše skupina dostala pozvání i na příští rok, kde současně oslavíme své 10. výročí trvání kapely.

Alena Sýkorová