Porta - brána otevřená

Ano, přátelé. Porta nám otevřela svoje brány, následně svou náruč a my jsme její pohostinnost využili téměř zplna hrdla. Avšak popořadě.

Když jsme začátkem března postoupili rozhodnutím poroty do semifinále v Řevnicích a měli tam bojovat o postup do finále, zdálo se nám to jako vzdálená budoucnost. Repertoár jsme se rozhodli neměnit, a tak jsme hlavně na stránkách Porty sledovali, jak se vyvíjejí další oblastní kola a jací budou naši případné soupeři. Taky jsme si zajistili ubytování a někteří z nás i dovolenou. Kapelník měl signály, že na naši produkci jsou v Čechách opravdu zvědaví, a tak jsme i my s postupujícím časem byli zvědaví, jak vlastně uspějeme.

Poslední červnový pátek tedy pedagogičtí pracovníci rozdali vysvědčení, Nanula ho stihla i převzít a uronit slzičku nad ztraceným mládím. My s Alčou jsme pak krátce po obědě vyrazili směr Praha, neboť jsme jako jediní už neměli žádné pracovní ani rodinné povinnosti. Jeli jsme vlakem, nástroje nám vezla Janča.Cesta neměla chybu a za tři a čtvrt hodiny jsme vystupovali na nádraží v Řevnicích. Tady ještě nic nenasvědčovalo tomu, že se zde koná festival slavného jména, snad kromě plakátů. Vykročili jsme po mostě přes ještě nedávno rozvodněnou Berounku k malému penzionku, kde jsme měli zajištěné bydlení. Na mapě z netu chyběly vrstevnice, a tak jsme se po chvíli nestačili divit, jak jsou stěny říčního údolí strmé :-). Ale vydrželi jsme, zabydleli se a vyrazili cestou, která, jak jsme později zjistili, připomínala jakousi U - rampu, k Lesnímu divadlu, kde se celá akce konala. Cestou jsme minuli semifinálovou a recitálovou scénu, kde zatím nic nepřipomínalo, že tu od zítřka budou probíhat líté boje 12 soutěžících skupin. Zatím to bylo pořád jen hřiště pro národní házenou. Vyškrabali jsme se k Lesnímu divadlu, absolvovali nezbytné tanečky stran registrace a podobně a vstoupili do areálu letošního finále Porty. Bylo krátce před šestou večer, kdy měl festival začínat.

Hned na začátku mne a zejména má záda, potěšil fakt, že všechny lavičky měly opěradla. Zvědavě jsme se rozhlíželi kolem a říkali si, že finálové pódium by nám určitě slušelo. Ale napřed jsme se na něj museli dostat. Úderem 18. tedy začalo národní finále Porty 2013. Areál byl poměrně slušně zaplněn. Trochu mě překvapilo, že velkou většinu publika tvořili lidé starší 40 let, prostě pamětníci, v tom dobrém slova smyslu, zlatých časů Porty. Nicméně mladší generace se dostavila s přibývajícím večerem. 

Nebudu se podrobně rozepisovat, které kapely vystupovaly v soutěži, a které jako hosté. To lze dohledat na oficiálních stránkách festivalu. Jen chci zmínit, že naprosto převažovala hudba folková. Většina soutěžících kapel vystupovala s módní záležitostí jménem cajon (čti kachon), přičemž úroveň jeho ovládání byla různá. Protože folk jako takový není mým šálkem čaje, těžko můžu posoudit kvalitu soutěžících skupin. Prostě některé věci mě oslovily více, některé méně. Sám jsem v životě pár textů k písničkám vytvořil a dovedu se tedy vžít do touhy autora prezentovat svůj výtvor na velkém pódiu. Jen jsem měl po chvíli pocit, že většina autorů sděluje jinými slovy stále totéž, což samozřejmě nijak neusnadňovalo práci poroty. Ale celkově to byl velmi příjemný večer, nám o nic nešlo, mohli jsme si festival naplno užívat a ten dojem ještě umocňoval velmi kvalitní výkon moderátora. Mimochodem - všichni moderátoři na Portě byli na velmi dobré úrovni, bylo znát, že jsou zvyklí pracovat s jazykem, a oproti některým takymoderátorům, např. ze soukromých rádií, to byl balzám pro uši. Když koncert kolem půlnoci skončil, vydali jsme se do vrchu vstříc spánku velmi příjemně naladěni. Dnes jsme tedy nasáli atmosféru a v sobotu už to bude i o nás...

Ráno po snídani jsme vyrazili na již zmíněné házenkářské hřiště a nestačili jsme se divit, jaká proměna se s ním udála. Na ploše stálo zastřešené pódium a pořadatelský tým rozestavoval lavečky. Fungovalo už i občerstvení, tady musím opět podotknout, že o naše žaludky bylo po celou dobu festivalu postaráno velmi dobře, a areál začínal žít. V 10 hodin, kdy začínaly recitály finálových a soutěžní bloky semifinálových kapel, zde již byli i nějací diváci. Nasávali jsme atmosféru.Krátce po začátku dorazil zbytek souboru a po lehkých problémech s parkováním jsme tedy byli všichni, bojovně naladěni a připraveni prodat to nejlepší, co v nás je. Postupem času jsme zjišťovali, že kapela podobná nám zde není, což samozřejmě zvyšovalo naše šance zaujmout jak diváky, tak porotu. Náš čas se pomalu blížil, takže do dresů, poslední naladění a již jsme kráčeli přes celé hřiště směrem k pódiu. Přátelé, žádné fotky to nemohou vystihnout, ale věřte, že když jsme převlečeni a se všemi těmi roztodivnými instrumenty, které znáte z našich produkcí, kráčeli přes plochu, hlavy většiny diváků se otočily směrem k nám, jako by se ptaly: "CO TO JE?" Předchozí kapela skončila svoji produkci, začali jsme se drátovat a moderátorka mezi tím chrlila do publika informace o našem ansámblu. Vellmi příjemně nás překvapila rychlost zvukového týmu, připraveni jsme byli skutečně za chvíli  a přišel náš čas. Konferenciérka nás oficiálně uvedla, my jsme začali a... přátelé, teď nastalo něco, čemu se ve sportovní terminologii říká "prodat svoji formu". V okamžiku, kdy jsme začali hrát, jsme asi všichni ucítili, že teď a tady je to opravdu ono. Byli jsme tak natěšení, že jsme to ze sebe hrnuli do publika, kterému jsme v dobrém slova smyslu nedali šanci. I porota nás sledovala velmi pozorně, a když jsme zjistili, že se na nás přišla podívat i šéfka festivalu, začínali jsme tušit, že by to mohlo být dobré. A BYLO! Když nepočítám spoustu gratulací a plácání po zádech poté, co jsme slezli z pódia, zůstává nepopiratelným faktem, že jsme postoupili do finále z 12 kapel jako jedna ze dvou postupujících. V tomto okamžiku jsme měli v podstatě splněno, neboť postup do finále byl náš skromný cíl, se kterým jsme do Řevnic přijeli, ale byli jsme rozhodnuti si i to velké pódium patřičně užít. Takže rychlý přesun do Lesního divadla, kde za necelé dvě hodiny mělo začít naše finálové vystoupení. Nervózní jsme kupodivu nebyli, naopak jsme byli pevně rozhodnuti vtisknout se publiku nesmazatelně do paměti.A kolem 18. hodiny jsme na tom začali pracovat. Poté, co v zákulisí kapelník doslova zahltil moderátora finále informacemi o všech našich aktivitách, jsme přišli, viděli a zanechali, myslím si, velmi příjemný dojem. To se prosím Vás nechlubím. Jen jsem porovnával, jakým způsobem jsme byli přijati my a ostatní soutěžní kapely.

Z tisku už víte, že na nás žádná cena nezbyla, ale z toho si opravdu až tak neděláme. Zjistili jsme, že se opravdu můžeme měřit i s takhle úzkou špičkou a že se za svůj výkon rozhodně nemusíme stydět. Jen jedna věc trochu kalila naši dobrou náladu. Od samého začátku jsem měl pocit, že kapely, které postoupily do semifinále, by si zasloužily ze strany pořadatele větší propagaci. V tradičním Portýru o nich byla jen velmi krátká zmínka, což mi přišlo docela líto, zvláště, když si vedení festivalu od nás vyžádalo poměrně rozsáhlý materiál včetně fotografií. Rovněž mě mrzí, že kapely, které ze semifinále postoupily dále, neměli prostor pro svůj vlastní recitál - věřím tomu, že by se najít nechal. 

Asi je zbyteční dodávat, že i zbytek soboty jsme si na festivalu užili, jak náleží, a poté, co jsme v "našem" penzionu lehce oslavili nahromadivši se jmeniny a narozeniny, usnuli jsme spánkem spravedlivých. 

V neděli pak kapelník spáchal hned ráno dobrý skutek, když místo v šest začal na banjo cvičit na terase až v osm. Takže na náš pobyt mohou místní vzpomínat toliko pozitivně. Část kapely vyrazila na Karlštejn, část zpět do areálu, kde ještě doznívaly pozitivní ohlasy na naše vystoupení. Pomalu jsme se propracovávali hosty až k času, kdy bylo potřeba vyrazit na nádraží a vrátit se zpět do všedních dní. Odjížděli jsme s dobrým pocitem, že jsme svůj úkol splnili, a co se týče Porty příští - v tuto chvíli máme všichni chuť se opět zúčastnit. Budeme to mít samozřejmě těžší o to, že moment překvapení, se kterým jsme operovali letos, už nebude takový, ale my zas něco vymyslíme.

A Porta jako taková? Mám pocit, že tady v Řevnicích konečně našla po letech tápání důstojné zázemí. Asi už nikdy nebude tou trampskou spartakiádou z let 80., kdy se v hledišti tísnily desetitisíce lidí, ale má šanci důstojně navázat na svoji slavnou historii, a pokud i Řevnice si najdou vztah k tomuto festivalu, tak si myslím, že tahle vzájemná symbióza může být k užitku oběma stranám. Nám se tady líbílo, a pokud tu možnost dostaneme, rádi přijedeme znova.

Vás T:-)m Ticháček