O cestách do Opavy, Raduně a zase zpátky

Naši keltští blízcí,

  tak jsem zas po krátké odmlce tady. Nějak mi nevycházela práce na psaní a pak, i naší rodinu zasáhl devítihodinový časový posun mezi námi a Vancouverem, no. Ale přátelé, sledujme ty záležitosti, i když člověk není úplně echt sporťák, je tam spousta krásných, silných příběhů o vůli, snech, cestě za vítězstvím, překonávání překážek atd. A to se může vždycky hodit...

  Ale zpět k muzice. 12.2. hraní v irské hospodě Dublin v Opavě. Očekávání veliké, ale to počasí. Začalo sněžit a sněžilo. Peťa jako správný kapelník nad námi bděl a informoval nás o záludnodtech trasy.Vyrazili jsmes Jančou přes Šternberk a Moravský Beroun a řeknu Vám, přátelé - zlatý vlaky. Jelo se fakt hnusně a v protisměru jsme potkali i uvázlý kamion v kopci. Ale dojeli jsme bez ztráty květinky a relativně včas. Měli jsme vlastní místnost, kde byl koutek i pro Verunku, takže vybalit, zapojit, naladit a... Kde je Jirka???? No, jak to říct. Jirka měl lehký problém s přechodem z Gregoriánského na Juliánský kalendář, nebo možná obráceně, a trošku se na telefonu divil, že hrajem už dnes:-)) Ale je to bojovník a jeho táta taky, takže do hodiny byl na místě i s copánky ve vousech. Což mne vede k podezření, že je nosí i na zkoušky na vysoké. My jsme mezitím dali sérii, abychom nakrmili hladové uši diváků. Pár jich bylo, no nakonec docela dost, třeba od Peťky přijela i širší rodina, zastoupení tu bylo i od Alenky, coby domácí, takže bylo pro koho hrát. Velmi příjemný personál, jen toho točeného Guinesse kdyby měli...Bylo to načas naše poslední hrání s Peťkou, protože její domovská kapela - tedy Ostravská filharmonie, se nějak rozehrála. Bude s námi zas až začátkem března, kletě. Hráli jsme především soutěžní repertoár, abychom do sebe dostali všechny jemné finesy připravovaných skladeb a myslím, že jsme si ostudu neudělali. Zkrátka, vystoupení se zdařilo. I Verunka pěkně spala, a tak jsme se ani nenadáli a byla tu půlnoc. To se s námi rozloučila i velká Alenka, která odjížděla na deset dní do Alp. Ale nechtělo se jí. Tak ještě Valčík na rozloučenou, sbalit a v koloně za Peťou přes Bruntál a Rýmařov domů. Trvalo to déle než obvykle, ale zase jsem je přivezl všechny. Holky i náklad. Doufám, že pokud by se měla produkce opakovat, bude lepší počasí pro cestu a budou mít toho Guinesse...

  O týden později Raduň u Opavy, tedy stejná cesta, ve stejném obsazení. Začla obleva, a tak Peťa opět varoval, tentokrát před vodou na silnici. Ale valili jsme statečně. Akce byla tentokrát spojena s ochutnávkou dolnorakouské kuchyně, včetně originálního kuchaře z Vídně. My jsme byli v silně okleštěné sestavě - Peťka ve fildě, velká Alča na horách, takže moje Alča si zahrála až kam.Peťce jsme do Ostravy poslali "Skye Boat Song", který Alenka zazpívala excelently, včetně sóla na housle. Janča porvé vyzkoušela na veřejnosti níňu, čili niněru a veřejnost čuměla. My taky. Až se to všechno vychytá a bude ten správný nástroj, to bude zvuk!Jako ochutnávka to nemělo chybu. Dolnorakouskou jsem ochutnal hlavně já. Nebyla špatná, ale osobně si myslím, že sekačka z Břidličné, kterou Jiřík vykupoval své časové posuny, byla ňam ňam.Co se hraní týče, přestože jsme hráli oslabení, měli jsme úspěch a lidi se bavili. Byla velmi příjemná atmosféra a scénka s kafem - nelze popsat, musí se vidět, se chytla a lidé reagovali velmi vstřícně. Po půlnoci neprotestovali a ukázněně se připravovali na sledování hokeje a my jsme mohli pobalit.To je taková práce, která se musí udělat a protože nemáme (zatím) vlastní bedňáky, zůstává na nás, i když nás nebaví.Ale i tak to bylo velmi milé hraní a za nás moc děkujem za pokoj pro Verunku. Bylo to super!! Cesta zpátky v mlze, holky spaly, já jsem jel a stihli jsme doma i kus olympijského hokeje.

  Závěrečné resumé? Hraní nás pořád baví, i když za ním musíme cestovat občas trochu dál. Stýskalo se nám po holkách a těšíme se, až to zas rozsvítíme v kompletním složení. Máme pěkně našlápnuto a čekáme, až to někdo i oficiálně ocení. Při té příležitosti máme na Vás, milí fanoušci, jednu prosbu. Březen pro nás bude ve znamení soutěžních festiválů. Byli bychom moc rádi, kdybyste nás, pokud chcete a můžete, přijeli podpořit.6.března hrajem na Portě v Bludově a tam to možná bude hodně zajímavé, 13. Velká Bystřice a Regi banjo a o týden později - 20. soutěž kapel ve Šternberku. Rádi Vás uvidíme.

  Tož tak. Užívejte oblevy, těště se, že už je to doopravdy a nezapomeňte na nás. Protože - dovedete si představit, co by to bylo za život, kdyby Vám ho neotravoval Keltgrass band???

                                                       Tom Ticháček za pečlivého dohledu celé rodiny  

Bílej sníh, ten a vítr...

  Milí Keltové a příznivci keltských atributů,

  tak to tedy nastalo. Od začátku zimy jsme to čekali a dělali si z toho i legraci a minulý víkend jsme si v tom pochodili. Konečně bylo "zafúkané". Program víkendu byl v pátek tradiční Stránské, v sobotu Karlov.Ještě v úterý krásně mrzlo a silnice byly povětšinou suché a v pohodě.V noci pak začaly padat ty hnusné bílé věci a začlo to být zajímavé. Do pátku se situace lehce konsolidovala, aspoň u nás dole na Hané, a tak jsme vyrazili v obvyklém složení. Až po Rýmařov cesta slušná, ale ten kousek do Stránského stál za to. Slušně foukalo a silnice na nás vyplazovala jazyky. Ale dojeli jsme. Spolu s Honzou jsme se hned po dojezdu odměnili panáčkem, z čehož je vidět, že situace byla opravdu vážná, ale dorazili všichni a všem patří obdiv, protože dojeli více méně včas. Je třeba zdůraznit, že zejména Olajcovi - Peťka s tatou, jsou frajeři, protože otočit to v tomhle počasí z Ostravy...

  A juž praskají polena v kamnech, Verunka usíná a nastává produkce. Přátelé, přiznejme si rovnou, už jsme hráli líp. Možná to bylo tou cestou, že jsme byli rozhození a hlídali jsme počasí, ale prostě ne všechno se podařilo a kapelník chvílemi docela trpěl. Každý si vybral během večera slabou chvilku. Možná se na výkonu podepsala i slabší návštěva, dorazili opravdu jen skalní, a díky jim za to.Vyzkoušeli jsme soutěžní repertoár, no ještě jsou soutěže až v březnu :-). Ale odehráli jsme a slíbili lidem i sobě, že příště se polepšíme. Hymnou večera se pak stalo opravdu Zafúkané a docela jsme si ho užili - věděli jsme, o čem zpíváme.

  Takže pobalit a vyrazit do cca dvacet kilometrů vzdáleného Karlova. Kopec ve Stránském jsme vyjeli všichni, my jsme jeli v koloně za Honzou a tímto mu ještě jednou děkuji za vedení, protože vím, že to nebyla legtrace. Jelo se jakž takž, ale bylo to bez ztráty květinky. Jen v Karlově na parkovišti musela Alča trochu zatlačit, ale zvládli jsme.

  Sobota pak ve znamení větru, ale i sluníčka. Ráno strčila velká Alča do trouby kachnu (minule se nám to moc líbilo, tak proč to nezopakovat), a spolu s malou Alčou vyrazily na svah. My s Peťou jsme hlídali Verunku a lehce zkoušeli. Pěkně se nám přátelé ta basa rýsuje a pokud nebude basák kopyto, tak si to užijí i lidi. Výborný oběd, siesta, káva a perník, ještě trochu pohrát a vychytávat chybičky :-)

  Sobotní večer zastihl pak KGB v plném nasazení (bohužel bez Peťky, ale na fildu zatím nemáme ty správné páky) u Kudlů v penzionu.Velmi pohodové hraní, zpestřené ukázkami orientálních i jiných tanců. Bylo velmi veselo, ono taky, když jste v jedné místnosti s převlékající se tanečnicí, aby bylo smutno, že, servis jako vždy 1a a na hraní to bylo znát. Lidem jsme se snad líbili, a tak jedinou malou kaňkou zůstává zatím nerozchozená niněra. Ale my na to přijdem, a pak to bude nářez!

  No a v neděli jako obvykle. Sbalit a vzhůru dolů a domů. Bylo to náročné, ale bylo nás na to dost a společnými silami jsme vše zvládli. Těšíme se 12. do Opavy do irish pubu, budem zkoušet a tak vůbec. A budem se těšit vlastně na každé hraní pro lidi.

  Z čehož plyne - ať je horko nebo zima, s KGB je vždycky prima!

                                                                   Tom Ticháček

 

Jak jsme nezmrzli

  Naše milá, převážně keltská veřejnosti :-),

 čas už ukrojil z nového roku malý krajíček, tak mi to nedá, abych se s Vámi zas nepodělil o dojmy z toho, co se u ná děje nového, případně zareagoval na podněty starší.

  Tak tedy: O minulém víkendu se naše kulturní úderka sešla v Karlově na kapelní zkoušce. Nahlášení jsme byli všichni k Alče na chatičku, takže se dalo čekat, že by se nějaká práce mohla udělat. Měl jsem trochu strach z cesty, sněhu je dost, mrzlo též slušně, inu leden, že, ale největším problémem se ukázalo vyjet v Litovli z parkoviště. Ale úspěšně jsme přeskákali zmrzlou sněhovou kupu a po suchých silnicích dojeli až do Malé Morávky. Do Karlova už to bylo trochu po ledu, ale těch pár doklouznutí už jsme zmákli my i Tátoš. Peťa už čekal na parkovišti, pomohl s věcmi a byli jsme, hm, no, doma ne, ale silně to tam domov připomínalo. Prostě, byli jsme tam, kde to známe, a mezi lidmi, které máme rádi. Velká Alenka nás pak dokonale odrovnala, když nás po návratu ze sjezdovky pozvala ke stolu, na němž se skvěla kachna, knedlíček, zelíčko, pivínko, prostě tradiční keltský oběd. Mastní jsme byli až za ušima.

  Ale dost o logistice. Sešli jsme se vskutku všichni, dokonce nás bylo víc, protože Janča dorazila i s niněrou!!!! Přátelé, popracovali jsme, to nám můžete věřit. Protože letošní rok vypadá být ve znamení soutěží nebo aspoň jeho část, pilovali jsme základ soutěžního repertoáru. Vokály, dynamiku, sehranost, takové ty prkotiny, a pak i detaily, vychytávky, které kolikrát divák ani nepostřehne, ale nám dělají radost. Jestli nás nezaříznou zvukaři, mají se návštěvníci, porotci, kritici, fan klub i han klub na co těšit:-o. Jako motivace a palivo nám sloužilo různé zkapalněné ovoce, no po čase to opět Ticháček lehce přeťáp, ale žije, a ani jsme se nenadáli a byl tu večer. Odebrali jsme se ke Kudlom do penzionu, abychom zhlédli na velké obrazovce nějaké instruktážní materiály - irské tance i bg klasiku (ňam ňam), no a kolem půlnoci jsme zavírali. Tož, pěkné to bylo.

  V neděli dopoledne ještě chvilku pohrát, pak najíst, sbalit a směr domů. Moc se to povedlo. A když chudák Peťka litovala, že má na jaro náročný program v domovském orchestru a nestihne s námi všechna hraní, věděli jsme, že to myslí opravdu. Ale my si na ni počkáme, protože se vyplatí mít v souboru dva, až tři lidi, kteří byli v minulém životě Kelty...

   Miláčkové, v pátek se na Vás těšíme ve Stránském, doufáme, že počasí dovolí, a nebo v sobotu na Antonii. Máme Vás rádi, mějte nás taky rádi a pamatujte - auta stojí, vlaky jedou a Keltgrass Band hraje furt:-)

                                                                 Ahóóój   T. T.

O pravidelném hraní a tak

   Milí Celtici,

 všechny Vás zdravím v novém roce a věřím, že se nacházíte při dobrém zdraví a zima Vás ještě úplně nezkrušila.Chtěl bych se s Vámi dnes mj podělit o pár názorů na článek, resp jeho část, který vyšel v lednovém čísle časopisu Folk. Je tam rozhovor s kapelníkem skupiny "Jauvajs", která se shodou okolností zabývá podobnou muzikou, jako my. V závěru odpovídá na dotaz, zda mají raději pravidelná hraní, nebo to řeší ve stylu, kdo je pozve. Zaujalo mne, že Jakub Linhart se staví k pravidelnému hraní spíše rezervovaně a nevidí v tom příliš přínos. Z mého hlediska je opak pravdou. Hraní se věnuji zhruba od podzimu 1992 a vždy jsem preferoval možnost hrát pravidelně, třeba 1x za měsíc na stejném místě.Přijde mi, že pro kapelu je to rozhodně výhoda. Jednak má jistý termín, pokud je šikovná, natáhne lidi, kteří na ni pak budou chodit, a navíc má třeba šanci vyzkoušet si něco nového před publikem, které ji zná, a eventuelně je ochotné odpustit, když se u té nové věci zrovna nesejdou tóny:-). Prostě jsem moc rád, že se každý poslední pátek v měsíci vracíme do Stránského. Je to taková naše jistota. Stejně jako lidičky, které ještě neomrzel náš nekompromisní tah na keltskou branku. Občas je lehce dobrodružné se tam dostat, ale vždy to stojí za to. Navíc musím konstatovat, že takovéhle publikum by nám mohla závidět leckterá renomovaná kapela. I to patří k výhodám pravidelného hraní. Nehledě na to, že některé ozdoby na stolech byly, jsou a pevně doufám, že i budou opravdu delikatesní.

  Prostě, asi to řeknu za celý náš obskurní soubor, pravidelné hraní je pro nás výhra a jsme moc rádi, že ho máme. Co dodat. Snad jen, že už se tam těšíme, připravujeme se, abychom si neuřízli hned zkraje roku ostudu, no a že se těšíme hlavně na Vás, milí fanoušci, příznivci i Vy, kteří to s námi tedy jakž takž vydržíte.

  Takže: užívejte života plnými doušky, nezakuckejte se při tom a 29. ledna v osm večer, hned jak uložíme Verunku - "dámy a pánové, vážení přátelé, Vaši druhdy útulnou vísku postihl přírodní úkaz jménem...", dosaďte si sami.

                                                                                              Tak zatím...:-)             Tom

Jen pár slov na závěr roku

   Milé Keltstvo,

  končí nám rok, který je rozhodně k zapamatování. Alespoň pro nás. Tak mi dovolte, abych se maličko poohlédl za tím, co se stalo a jak to bylo. Pokusím se na nic podstatného nezapomenout.

  Hm..., jak to vlastně začalo. Ten rok nevypadal, že bude nějak výjimečný. Samozřejmě jsme s Alenkou věděli, co nás čeká v červnu za radost, a řeči o tom, jak nám všem bude hůř a hůř jsme nějak nevnímali, ale s muzikou to bylo tak nějak na levačku. Alča si občas odskočila k Šumperskému Zbořci na záskok, moje kapela spíše přežívala, protože tam byly též přírůstky v rodinách, a celkově to za moc nestálo. Stýskalo se nám po společném hraní na jednom pódiu nebo prostě jen po pravidelném hraní. A to až tak, že jsem si dal na jaře inzerát na bluegrassový server, jestli někdo nehledá basistu z Litovle. Ozvala se mi jedna kapela z České Třebové, a stejně to nedopadlo.

  Ale věci už se mezitím dávaly do pohybu, a aniž jsme to tušili, osud nás pomalu stavěl na start hodně divokého závodu. Přes své účinkování ve Zbořci a kontakty s kapelou Hubertus dostala má vzácná paní (co se má:-)), nabídku od kapelníka jakéhosi souboru jménem Keltgrass band. Dokonce mu prý ani nevadilo, že je v šestém měsíci těhotenství. Kdo je ten šílenec, ptali jsme se. Jméno nám na poprvé nic neřeklo, až mne trklo jméno jeho minulé kapely - neboť Bluegrass Nova patřila k mému hudebnímu zrání, a třeba Yelow River s českým textem mám doteď velmi rád. To prosím nešplhám. Ale zpět k věci. Dohodli jsme schůzku, protože Alča chtěla, abych byl u toho - za což jí dodatečně děkuju, a on přišel. Veliký vlasatý vousatý chlap, kterého byl hned náš 3+1 plný, začal rozvíjet své plány. Byli jsme lehce v šoku, protože ten člověk měl vizi, cíl a prostě věděl, co chce. Něco nám pustil, řekl, jak se věci mají, a trochu jsme společně zahráli. Mně se to docela líbilo, neboť i já mám v podstatě bg kořeny a keltská muzika patří ke kořenům těchto kořenů:-). Jenže on tehdy hledal jen houslistku...

  Ovšem naše kombinace ho zaujala. Snad jsme si tehdy padli trošku do noty a Peťa začal přemýšlet, jak do souboru zakomponovat maželský pár, protože Keltgrass basistku měl. Já jsem do toho dojížděl z Litovle do Ostravy stran zvyšování kvalifikace, a tak jsem spíše na dálku sledoval, jak se celá věc vyřešila. Ukázalo se, že když se ruka k ruce vine a lidi se chtějí dohodnout, tak se dohodnou. Janča, původní basistka, se vrátila k houslím a společně s Alčou vytvořily houslovou sekci, navíc plánovala a plánuje niněru (těšte se, lidičky), no a já se postavil k base. A byl šťastnej, jak blecha. Do té doby, než mi Peťa ukázal SMYČEC. Mně, který tvrdil, že šmytcem hrajou jen srabi, co si nechtějí obrousit prsty! Ale kapelník nepolevil, a když jsem slyšel, jak to zní, musel jsem mu dát, byť se zaťatými zuby, za pravdu. A tak jsem se v pětačtyřiceti začal znovu učit a přátelé, bylo to velmi poetické.Chvíli trvalo, než jsme k sobě s tou věcí našli cestu, vrčeli jsme na sebe, dělali si naschvály a pak jsme si jednoho padli do náruče.. A dnes? Za spolupráce kapelníka vytvářím nový, keltský styl hry smyčcem na basu.

  A soubor se dále profiloval. Peťa sehnal mladého nadějného kytaristu Honzu z Krnova, který slyšel na jeho vizi téhle muziky a byl ochoten jít do něčeho nového, a my jsme se pomalu seznamovali s ostatními členy. S bubenicí a Peťovou partnerkou Alenkou z Opavy, s Jirkou z Břidličné, který si osedlal akordeon, s ostravskou flétnistkou  Peťkou, no a samozřejmě Janča z Uničova, která s námi ponejvíce zkoušela. Sehrávali jsme se, zkoušeli a chystali se na první vystoupení. To nám lehce překazila naše dcera, která hrozila, že by se mohla podívat na svět dříve, než by bylo záhodno, takže jsme si museli na první veřejné vystoupení ještě chvíli počkat. Přišla na svět v červnu, těsně po půlnoci, coby Blíženeček a od toho okamžiku nám dělá jen radost. No a pak přišlo to opravdu prví vystoupení - na festivalu v Dlouhé Loučce u Uničova.Verunka měla sedm týdnů, ale měli jsme hlídání, takže to šlo. Na to, že jsme se všichni dohromay viděli defacto jednou, to byl docela úspěch, aspoň to tak vypadalo, ha ha. No, přátelé, to byl ten okamžik, který odstartoval ten závod na dlouhou trať. Neboť následovaly další hraní, seznámení se s domovskou základnou souboru ve Stránském, kde nás i s malou přijali naprosto úžasně. Pamatujete, jak jste místo potlesku dělali pššššt, abyste nevzbudili Verunku v šátku? Nechtěl bych na někoho zapomenout - Břidličná, Sosnová, poznávali jsme Moravu, sehrávali se, poznávali se navzájem. Vrcholem téhle etapy bylo pro nás účinkování na Mezinárodním folklórním festivalu v Šumperku, čtyřdenní akci, která nás naprosto pohltila. Svým způsobem to byla od nás drzost, měli jsme za sebou vlastně pár vystoupení, ale šli jsme do toho a myslím, že jsme si ostudu neudělali. Ocenění poroty festivalu mluví za vše. To už jsme věděli, že asi jdem správnou cestou a že Peťova vize pomalu dochází naplnění. A jedeme dál, přátelé, neboť vězte, že po zbytek roku jsme upevňovali "dobyté" pozice a rok zakončili dvěma, myslím, velmi povedenými hraními v Opavě, kde jsme ukázali, že naše keltgrassová muzika snese srovnání jak s tradičním bluegrassem, tak i s Nezmařím folkem. Do toho samozřejmě ještě hraní k poslechu i tanci skoro po celé Severní Moravě, úžasné kapelní víkendy a vytváření osobních pout uvnitř kapely. Mám už v muzice trošku něco za sebou a můžu říct, že jsem jenom zíral a stále zírám, jak si tahle parta sedla a táhne za jeden provaz. Sem tam nějaká krizička, v osmi lidech je to normální, ale psi štěkají a karavana atd. Díky Honzovi máme velmi pěkné internetové stránky, na kterých právě jste, pohybujem se na fenoménu jménem Facebook a Keltgrass band si najdete na You Tube. Prostě žijem. Obrovský dík patří určitě celému "klanu" Kudlových, za jejichž úžasnou podporu jsme všichni vděční. Vždycky se u nich cítíme jako doma a díky paní Toničce máme celou svoji činnost výtečně zadokoumentovanou. Pevně veřím, že naše vztahy se budou jen a jen rozvíjet.

  To jsme se dostali k děkování. Tak tedy: Děkujem, že jste nás vzali i s naší princeznou, neboť chápem, že to je určité omezení a jsme šťastní, že pro nás máte pochopení. Děkujem za zázemí, které pro ni máme, že to můžem díky tomu (hlavně Alča), v klidu odehrát. My jsme si ten rok opravdu užili a jsme za to vděční. Zatímco svět řešil své problémy, proplouvali jsme s muzikou a užívali každičkou chvilku. Přátelé, máme do příštího roku dobře nakročeno a věřím, že to potvrdíme. Teď to budem mít o dost těžší, už se o nás trošku ví a budem muset obhajovat. Ale s touhle bandou z toho nemám strach. Doufám, že nám všem bude sloužit zdraví, že na mne zaměstnavatel bude dál tak hodný (řeknu Vám, dělat strojvedoucího tzv. letmo, mít čerstvé dítě a hrát v KGB je občas trochu náročné:-)) a že se v novém roce budeme společně setkávat co nejvíce.To platí pro Vás milí spoluhráči, i pro Vás milí příznivci.

  Byl to dobrý rok. Pokud to tak cítíte taky, jsme moc rádi. Loučíme s Vámi pro letošek, přejem Vám pro příští rok jen to dobré a hlavně - díky, že jste a že jsme se potkali.Mějte se moc a moc a pamatujte, že za hranice všedních dnů se dostanete možná s Čedokem, ale určitě s kapelou jménem Keltgras band!!!!!

                                                            T:-)m, Alča a Verunka

Naposledy ve starém roce...

   Všichni Vy Keltové, všichni Vy, dím,

 kdo jste nebyli ve Stránském nebo byli a nepamatujete, vězte, že to byla důstojná rozlučka. No, jako první nás dostalo počasí. Ještě minulý víkend jsme proráželi závěje v Jeseníkách a uvažovali o pronájmu kapelních saní, načež přišla obleva. Jeli jsme jako páni.V knihovně se topilo, takže Verča měla svý jistý a my ostatní jsme se chystali. Takové prkotiny jako chybějící stojan na mikrofon řešíme levou zadní, Honza to skoro stihl. Inzerovaný Krokodýlí muž Mike Probyn skutečně dorazil, připraven zpívat, jeho obavy se rozplynuly, dorazil i Graham s ekipou z Háje ve Slezsku. Takže poslední pusa Verunce na dobrou noc a dámy a pánové..., no vždyť to znáte. Večer jel ve velkém stylu. Mike se projevil coby skrytý showman a my jsme se nestačili divit, s jakou suverenitou nastoupil na mikrofon. Vystoupení se mu opravdu povedlo a jako klišé se už může zdát konstatování, že "kdo neviděl, neuvěří a kdo viděl, nezapomene". Jsme moc rádi, že se to povedlo a rozhodně se nebráníme nějakému pokračování, pokud Mike zrovna nebude v Melbourne. Pozdravili jsme i tanečníky a myslím, že "Will You Go Lassie" udělala Grahamovi radost. Rozhodně si při ní vystřihl sólo.

  Nebudu komentovat každou skladbu, prostě se nám dařilo.U Fis mol ještě trochu úpím, neboť prstíky se odmítají krčit, jak chci já, ale má to vývoj. Závěr večera si pak vzala do své režie Verunka, ale Valčík na rozloučenou už jsme hráli zas jako kolektiv. Ještě popřát, rozloučit se a zkonstatovat, že vzhledem k vydařenosti hraní na Druhý svátek vánonční lze tušit, že Svatý Štěpán musel mít keltské kořeny.

  Tož tak miláčci. Užívejte a nezapomeňte na nás v novém roce.

                                                                                             T:-)m Ticháček

Keltský víkend mezi horami

  Přátelé kolegové Kelti,

 hned na začátku si můžem říct, máme to za sebou a DALI JSME TO! Byl to velmi náročný víkend se spoustou kilometrů za volantem v náročném terénu, hromada tónů, ale povedlo se :-).

  Začátkem týdne se ještě zdálo, že zima se ještě krčí v koutku. Sice přimrzlo, ale bylo sucho a bylo to stran cestování docela nadějné. Načež ve středu začly padat ty bílé věci, co z nich mají děti a silničáři takovou radost. Naštěstí mrznout nepřestalo, takže náledí se nekonalo, v pátek jsem si odvezl své vlaky, honem domů, sbalit holky, nástroje a vzhůru do Raduně u Opavy, z Litovle cca 85 km. Jelo se po slušné silnici, a tak jsme dorazili pořádku, i když lehce osněženi. Čekala na nás nejen kapela, jako obvykle nažhavená, ale i tatér, který nás upravil na tvářích lehkým keltským motivem.Verunka měla krásné zázemí, a tak jsme se do toho mohli pustit. Žádné improvizace, byli jsme komplet, tak hurá na ně! Návštěva byla slabší, neboť naše vystoupení bylo spojené s ochutnávkami irské, tedy keltské kuchyně a někomu se holt zdálo vstupné zbytečně vysoké. Ovšem za svou hřivnu dostali příchozí vydatnou nabídku, co se týče jídla i muziky. Kromě Irské pradleny se nám dařilo, mandolka s buzuki si na sebe ještě musí zvyknout, ale bude to, nebojte. Bylo to velmi příjemné a lidi tentokrát opravdu poslouchali. Vedení podniku má zájem i nadále, tak uvidíme. Prostředí je to pěkné, hrálo se dobře a pro nás i luxus pro malou.

  Přespali jsme u Alči v Opavě, výborný nápad, a v sobotu ráno přesun do Karlova pod Pradědem. Mrzlo, jen praštělo, a po nočním sněžení byl na silnici sníh. A čím výš, tím víc. Nicméně náš miláček vše zvládal excelentně a vezl nás velmi statečně. Na chatě v Karlově jsme se aklimatizovali a zatímco já jsem si zajel zavzpomínat do Letohradu na staré časy (jen něco přes dvě stě kilometrů tam a zpět, přes Skřítek a Suchý vrch v zimě a na sněhu), zbytek souboru zhlédl záznam z Opavy, hádejte, kdo se líbil nejvíce, a pak se přesunul do hospůdky Ve srubu na večerní hraní. To dorazila i Peťka, která bojovala s baterkou u auta, ale jako správná keltská bojovnice zvítězila, no a nakonec i já se svými kluky. Hraní se opět povedlo, premiéru mělo Mezi horami a s buzuki a dvěma bubny to je vrcholná keltská mystika. Jen zázemí pro Verunku zde bylo slabší a méně ochotná byla v tomto směru i část personálu. No...V mrazu jsme se přesunuli zpět na chatu, kde jsme v družné zábavě při jabkovici a medovině, vydrželi někteří cca do půl páté do rána. Kapelník z nás měl radost, my jsme měli radost, jak se nám to všechno povedlo.

  V neděli dopoledne jsme se,coby rodina, přesunuli do Sudkova, čili dalších nějakých šedesát kilo, navíc opět nasněžilo a jelo se docela protivně. Ale bylo to bez ztráty květinky i glancu :-). Odpoledne nás pak čekalo vystoupení na vánočním zpívání souboru Markovice v Postřelmově, který je nerozbornými pouty spojen s manžely Drtilovými - tedy dušemi Mezinárodního folklórního festivalu v Šumperku. Nacvičili jsme pro tuto příležitost tři koledy, tedy pokud se dá říkat nácvik cca patnácti minutám v předsálí. Ale měli jsme nástřel (tedy někteří) ze sobotní zkoušky. Výsledek byl snad povedený a lidem jsme se líbili. V soukromí jsme pak zahráli pro pořadatele, kteří se předvedli jako vynikající hostitelé. Rádi bychom zůstali i déle, ale naše princezna byla proti. Ale však jsme se neviděli naposledy, navíc jsme navázali další, snad užitečné kontakty.

  Takže milí přátelé, sami vidíte, že víkend byl opravdu lehce hektický. Když jsem vylézal dnes v poledne z auta, měl jsem od pátka natočeno přes pět set kilometrů. Kapelníka čekala ještě v neděli do noci administrativa kolem opeřenců, takže si taky užil svoje, ale to už je asi náš úděl.

  Miláčci, všichni se uvidíme na Štěpána ve Stránském. A Vy milí příznivci, kdo můžete, přijeďte, bude to naše poslední letošní hraní a chceme si to s Vámi užít.

 Tož se mějte krásně, ať Vám Ježíšek pěkně naježí a pamatujte: Keltem jednou, Keltem navždy :-)

                                                                             Tak pravil Ticháček