O říjnových festivalech

Tak nám, děti, skončily kapelní prázdniny. Neboť nám bylo zahráti na Bluegrassových návratech, konkrétně jejich XV. ročníku. Festival pořádá tradičně Pavel Juřena a vlastně celý jeho Bluegrass Comeback. Letošní ročník byl věnován vynikajícímu staviteli hudebních nástrojů Pavlu Janiššovi, jehož doménou jsou samozřejmě především banja. Navíc Pavel sám přislíbil účast, a tak bylo možno čekat vzpomínání nejen na legendární Poděbradskou Oázu. Oslovené kapely pak musely splňovat jednu základní podmínku - a sice, mít v kapele Pavlův nástroj. A protože náš kapelník má ve své výbavě hned dva Pavlovy skvosty, byly jsme na akci přizváni i my, byť naše hudba má bluegrass jen jako jeden z výrazových prostředků a nikoliv cíl. No, snad se mezi modrotrávníky neztratíme:-)
V pátek jsme si střihli velmi pohodové hraní v Karlově, které jsme si fakt užili a navíc jsme se i rozehráli - Karlov se jako místo pro pravidelné pátky opravdu chytil, no a v sobotu jsme s krátkou zastávkou v Rýmařově, kde jsme v místní lidušce nahrávali nějaké základy pro tanečníky ,vyrazili směr Opava. Návraty se měly odehrávat v Minoritském klášteře, tedy na místě pro nás velmi příznivém, takže to byl další důvod na těšení. Po cestě jsme lehce poobědvali, protože kdoví, co nás tam čeká, že...Jako páni jsme pak vjeli do areálu kláštera, vyložili a vypadli jak cukráři:-), no prostě, byli jsme tady. A nestačili jsme se divit. Kapely měly opravdu VYNIKAJICÍ zázemí, s jakým jsme se asi ještě nesetkali. Přátelé, kam se hrabe catering při natáčení hollywoodských bijáků. Taky jsme to hned využili, bez ohledu na předchozí oběd, protože co kdyby řízky pak už nebyly??? (byly, přátelé).Co pak bylo poměrně nepříjemné překvapení, byla účast nebo spíš neúčast diváků. Byť respektuji to, že bylo skutečně nádherné počasí, které lákalo ven, přece jen tu byla možnost vidět kapely ze současné tuzemské špičky, včetně legendy Pavla Janišše viz. plakát, no a nám to teď taky docela jde. Později jsme se zejména od Alenky dozvěděli, že v Opavě byla vpodstatě nulová propagace, což Pavel Juřena odůvodňoval tím, že má s výlepem v tomto městě špatnou zkušenost, nevím, my máme zkušenost právě opačnou. Prostě lidí přišlo fakt málo, na druhou stranu, ti, co přišli, věděli, na co jdou a docela si to užívali.
V záplavě občerstvení jsme málem nestihli nastoupit. Ale vše jsme dohnali, dokonce zbyl čas i na lehké rozehrání a už jsme táhli na jeviště. Zvukař byl muž na svém místě, a tak prodleva před vystoupením nebyla velká. Dali jsme náš tradiční letošní festivalový set a docela nám to sedlo. Bylo to znát i na lidech, protože jsme je velmi brzy dostali na svou stranu a na potlesku to bylo cítit. Bez ohledu na tristní návštěvu jsme si to v tom komorním prostředí opravdu užili, bylo znát, že jsme si včera po pauze zahráli. Zbytek akce jsme pak strávili pendlováním mezi občerstvením a sálem, kde jsme si vychutnali vystoupení dalších kapel (u mě to vyhrál Blueland). Výborně připravená akce, škoda nulové propagace. Večer se pak odehrál jam, kde nás reprezentovali kapelník s Alenkou.
O čtrnáct dnů později jsme byli zvaní na Loštický dostavník. Pořadatelé zřejmě chtěli využít díry, která vznikla po dostavníku Mohelnickém - doufáme, že jen letos, a zvolili i podobný název, byť se jednalo o přehlídku spíše regionální. Akce se konala v areálu hotelu Střelnice, který se nachází nad Lošticemi. Problém byl v tom, že se mělo hrát venku. Přestože hotel má sál, hrálo se venku na kamionu. Daggy alespoň zajistil, že jsme nehráli až skoro poslední, ale teoreticky ještě za světla. Když jsme s Verunkou dorazili na místo, bylo ještě krásné podzimní odpoledne, ale sluníčko se rychle blížilo k vrcholkům stromů. Pro naši rodinu byl venkovní areál nakonec výhodou, protože malá si tam našla kamarády a strávila festival společnými hrami a byla velmi spokojená. Ne tak my. Nastupovali jsme vlastně už za soumraku, na korbu jsme se všichni nevešli, takže nahoře hrály holky, my jsme hráli zespoda. No, zvukař byl opět velmi kvalitní, byť na to byl sám, takže zvuk byl na úrovni, ale byla zima. Jíťa dojela nastydlá, takže byla tak, že to vypadalo, že z Loštic vyráží s Amundsenem rovnou na točnu, no a ani my jsme nebyli ze situace nijak odvázaní. Oblékli jsme se, jak to šlo, trochu nás zahřáli fanoušci, kterých se na nás sešlo nejvíce na celém festivalu a roztančili se vzdor páře, ucházející od úst, ale řekněme si otevřeně, měli jsme toho na konci setu docela dost. Ještě klobásu a honem domů, do tepla. Já tedy do práce, no. Po nás šly ještě čtyři kapely, ale nedovedu si představit, jak to odehrály, protože i diváci se víceméně vytratili po našem vystoupení (to se nechci chlubit, to je fakt).Takže resumé - nápad na regionální přehlídku dobrý, ale v říjnu přátelé uvnitř, uvnitř.
Naše další konání směřuje pak ke dvěma velkým koncertům v Oticích (19.11.) a v Litovli (3.12.), kde chceme zúročit naši spolupráci s tanečním souborem T.S. Máta a návštěvníci těchto koncertů se mají opět nač těšit. Do toho nějaké vánoční trhy, no koukněte do sekce koncerty a uvidíte. Ale hlavně PŘIJĎTE :-) Takže Kelt Grass Band žije a zatím nepřemýšlí o tom, že by končil. Kapelník je prý stále ve vývinu. Tak nám držte palce, ať přežijem jeho pubertu.

Váš Ticháček :-)

Prohrávám...

  Prohrávám moji milí, věčný závod s časem.Vím, že čas měří každému stejně, to jen někteří z nás, kteří věří, že jej obelstí, si nabírají na několik životů. I já patřím do této skupiny a odnášíte to Vy, naši (moji) čtenáři. Myslel jsem bláhově, že budu stíhat psát bloggy, hamburgrový deník o cestě za oceán, hrát s KGB, chodit do práce a být s rodinou. CHA CHÁ! Dnes už vím, že to byl slušně řečeno omyl. Ale protože si to zasloužíte a mně se po bloggování stýská, tady je pár postřehů z prázdninové sezony.

  Začali jsme ji zrušeným vystoupením na Festivalu na Pomezí začátkem července, což bylo způsobeno další personální změnou v kapele.Vy, kteří jste nás viděli naživo, jste to už zaregistrovali, ale pro pořádek a pro všechny. Kvůli dlouhodobějším zdravotním potížím jsme se museli načas rozloučit s Peťkou Olajcovou. Tímto jí přejeme, aby se dala brzy do kupy a za sebe - Peti, polévku příště jen vsedě...:-). Na její místo byla inaugurována Jíťa Loutocká ze Šumvaldu, která s námi poprvé hrála na Drakově a v Litovli a skutečně ostrý test absolvovala na Keltské noci na Plumlově. Moc se těšíme, až na pódium přivedem dvě flétny a pak už se budem jmenovat První Keltský orchestr, tedy PKO. Pamětníci vědí.

  V novém obsazení jsme absolvovali celé prázdniny. V červenci byla pro nás stěžejní již zmíněná Keltská noc, kde jsme hráli premiérově a myslím, že ostudu jsme si neudělali. Všechno to sedlo, od počasí až po náladu, zvuk, prostě se to povedlo. Pokud nás pozvou i za rok, budem vědět, že jsme se líbili i pořadatelům. Ale i ostatní hraní jsme si užili a můžu říct, že až na závěrečný červencový Karlov jsme měli doslova obří kliku na počasí. A to je při formě letošního léta co říct.

  Co se srpna týče, ten už byl nabitější, až nabitý. Absolvovali jsme další Kalfest (byť jsme si vloni říkali, že už nikdy...), a za domácími Zloměňáky, kteří měli obrovskou fanouškovskou a rodinnou klaku na místě, jsme skončili o pět hlasů druzí. Osobně to pokládám za mimořádný úspěch, protože jsme si s sebou v podstatě nikoho nepřivezli a z místních nám drželi palce asi jen Jiříkovi rodiče:-). Ale byli jsme velmi příjemně překvapeni úrovní zvuku, a tak za rok možná, třeba... Zahráli jsme si i na Mlokově Salamandrfestu, alias Jesenickém nuggetu, pršet přestalo s naším příjezdem, čekaly nás přeshraniční oslavy v Krnově, šílené horko, výborný zvuk, no a samozřejmě XXI. Mezinárodní folklorní festival v Šumperku. To byla pro mě docela nakládačka, neboť jsem působil nejen jako člen KGB, ale i jako jeden z moderátorů na malé i hlavní scéně. A myslím, že jsem uspěl v obou funkcích. Coby kapela jsme měli letos samostatný recitál, který se setkal s velmi slušným ohlasem, zahráli jsme si na výjezdu v Jeseníku spolu s tureckým souborem, viděli nás diváci na hlavní scéně, i na Veselici pod kaštanem. Asi nemusím dodávat, že počasí na festivalu bylo tradičně až kýčovitě letní - kromě páteční přeháňky na úvod. Bylo to fakt náročné a v neděli po závěrečném slově jsem si docela oddychl. Napřesrok asi... zase... uvidíme.

  No a pak nás čekal srpnový Karlov. Poslední den pěkného počasí, společné hraní s kapelou Johnny Go Band a vcelku vydařený večírek (dokud mi v sobotu ve čtvrt na pět ráno nezazvonil budík do práce).Takže, když se ohlédnu, myslím, že pro KGB to byly velmi úspěšné týdny, jsme moc rádi, že naši noví spoluhráči Pavel s Jíťou se úspěšně etablují a zvykají si na nás a že zas šlapeme naplno.V září si malinko povolíme, doženeme civilní resty, ale poslední pátek v Karlově bude. No a pak hned Bluegrassové návraty v Opavě a budem zpátky.

  Tímto vcelku optimistickým konstatováním se s Vámi loučím, děkuju za Vaše vzkazy na Facebooku i jinde, posíláme srdečné pozdravy za Velkou louži - jsme moc rádi, přátelé, že jste na nás nezapomněli, no a moc se těším, až se uvidíme někde na hračce.

                                                                                   Zdar, zdar, zdar! Tom Ticháček

P.S. Závěrem mi dovolte poděkovat mojí rodině za výdrž a trpělivost, protože položka "čas na rodinu" se nějak smrskla. Howgh.

Keltské slavnosti pohledem silně zaujatým

Řekněme si to na rovinu přátelé, letošní Keltské slavnosti se s počasím opravdu nepotkaly. Na druhou stranu - jednak jsme v Jeseníkách, kde takovéhle nepočasí patří k místnímu koloritu, takže je s ním třeba počítat a pak, bylo to takové ostrovní. Holt to vypadá, že naše akce bude spojena se zimou a přeháňkami i nádale . Tolik můj pohled na domnělé globální oteplování.

  A nyní k samotné taškařici. Budiž věčná sláva hrdinům, kteří to s námi vydrželo od pátku do neděle, kdy posledním akordem Ami slavnosti skončily. Začali jsme v pátek trochu netradičně, ale byli bychom rádi, aby se z toho tradice stala, a to na Švýcárně, keltským obřadem a koncertem věnovaným obětem hor z regionu. Někdo s námi třeba nemusí souhlasit, co se týče obřadu, ale mějme na paměti, že Keltové kolonizovali tuto krajinu dávno před námi a jejich duch tam dodnes přebývá, lhostejno, v jaké podobě. Chtěli jsme vzdát poctu národu, z jehož dědictví čerpáme a stvrdit, že jejich odkaz neseme dál.

  Celá páteční akce se vydařila. Byť nahoře byla zima, ale těm, kdo se sešli u památníku od pana Olivy to příliš nevadilo. Po působivém obřadu, který provedl opět náš "dvorní" druid Lugar jsme se přesunuli do chaty, kde jsme celý program zakončili koncertem, jenž volně přešel ve veselici. A tak to má možná být - truchlit se má zvesela...

  Druhý den už od rána počasí ukazovalo svoji zachmuřenější tvář. Prošli jsme areál a sledovali, jak pomalu roste keltský a středověký tábor a jak stánkaři chystají své zboží. Objevovali se první návštěvníci, ale taky hradba mraků...  nicméně jsme pořád doufali, že třeba... Ne. Na desátou, kdy mělo být zahájení, to nahoře pustili a my jsme tak museli čekat více než hodinu, než se mraky roztrhaly a my mohli opravdu začít. No a pak už to šlo. Lidí bylo sice míň než minule - mohlo za to jednak počasí, jednak souběžně konané akce v okolí, ale ti skalní přišli a sledovali, jak program pomalu nabírá obrátky. Jen kapelník měl chudák hlavu v pejru, protože ne všichni sponzoři dostáli svým slibům. Verunka pomalu pookřála, nicméně stále jí připadalo, že u mámy je nejbezpečněji.

  A to už byl čas přesunout se na Pizzerii Praděd, kde se konalo gró hudební části letošních slavností. Na kurtech,které se změnily v hudební arénu, vyrostlo pódium, lavice pro diváky i prostor pro tanečníky. Jirka Slavík se postaral o bohaté občerstvení, průvodní slovo si vzal na starosti člověk z nejpovolanějších - Pepa Mlok Grim, jehož účast byla pro mne osobně velmi milým zpestřením a posunula úrovaeň celé akce strmě vzhůru. Jen bohužel chvíli trvalo, než si lidé seshora našli cestu za muzikou. To je pro nás úkol do budoucna, lépe propojit oba sektory. První kapela Rabussa začínala hrát do téměř prázdného auditoria. Mezitím opět začalo laškovat počasí, ale kapela svůj set odvedla naprosto profesionálně a předvedla standartní historický folk, na který se i pěkně koukalo. Pak následovala velká neznámá, brněnský soubor Lučec Vnučec, niněrová kapela pana Košíka, který nám půjčuje nástroj a tady se představil se svým rodinným souborem.I když pro mne osobně není jejich podání tím pravým šálkem čaje, pohled na niněrovou kapelu byl fascinující a užil jsem si třeba střídání "malé" basové niněry, která ze všeho nejvíce připomínala těžký kulomet Browning, ráže 0.30.Z tanečních produkcí bylo možno následně vidět rodinné cloggující trio a hlavně dva sety souboru T.S. Máta, jeden v duchu countryové klasiky, druhý ve skotském duchu, oba pak velmi pěkné. Dalším hudebním tělesem byl východočeský Žůžo band, tedy kapela, ve které jsem začínal a odehrál nějakých patnáct let, takže záležitost velmi srdeční.Velmi mne potěšilo, že zpívají moje texty, i ty novější a dost jsem si jejich vystoupení užil. To už byl prostor velmi slušně zaplněn a my jsme nastupovali za potlesku plných kurtů.Vystoupení jsme si užili do té doby, než si aparatura postavila hlavu, takže jsme dohrávali na hubu plus basové kombo, no ale zvládli jsme to. Holt bude ještě trochu práce na aparátu i na zvukařích.Ještě jsme pořídili oficiální foto a pak honem nějakou večeři a trochu si odpočinout před večerním průvodem a ohněm.

  Průvod startoval jako obvykle od Ostřížka, jako obvykle s hojnou účastí a jako obvykle se nepovedlo zapálit oheň šípy. Snad příště. Lugarova vystoupení nebylo tak emotivní, jako den předtím na Švýcárně, ale to bylo i tím, že tady byla jiná atmosféra, která až tak nenahrávala duchovnímu spojení se zaniklým světem předků.Následně jsme se pak někteří odebrali do hospůdky Ve srubu, kde proběhl jam za účasti muzikantů KGB a Žůžo bandu a bylo to velmi příjemné.

  Co se neděle týče, zakončili jsme celou akci se ctí s hrstkou věrných a slíbili si, že za rok znovu. Pokud bych měl letošní Keltské slavnosti hodnotit, z mého pohledu se povedly navzdory nepřízním všeho druhu. V tom duchu se nesly i články v regionálním tisku. Bylo co jíst, bylo na co se koukat, bylo co poslouchat, všichni účastníci se myslím prezentovali v tom nejlepším světle slova smyslu. Musíme si holt zvyknout na to, že Jeseníky v červnu, to je jedna velká houpačka, co se počasí týče. Prostě když dám pro sebe na misky vah na jednu stranu klady a na druhou zápory, klady vítězí. Hm, to znamená, že ty nervy budou napřesrok znovu. Dobrá. A díky všem...

                                                                        Tom Ticháček

Pár vět, snad na úvod, či co...

  Čas letí jako bláznivý. Když jsme na Ruzyni sedali, sliboval jsem si svatosvatě, že hned začnu psát a psát, abych něco nezapomněl. No jo. Jenže hned byly Keltské slavnosti a taky Verunku nezastihl náš příjezd v ideální zdravotní pohodě. Takže zas fofr. A když to trochu polevilo, najednou bylo třeba pracovat. Ale nebojte, o nic Vás neochudíme.

  Tedy, v tuto chvíli máme za sebou zájezd za oceán, Keltské slavnosti letního slunovratu 2011 a před sebou prázdniny. Já pak mám v hlavě spoustu střípků a vzpomínek, ze kterých se snažím sestavit cosi smysluplného. Co upřednostnit, co upozadit. Každý den našeho pobytu, to byl gejzír zážitků a setkávání se s něčím novým. Až na jednu výjimku jsme se potkali se samými výbornými lidmi, připravenými kdykoli ná pomoci. Poznali jsme úplně jiné zvyky, na to, jak se svět údajně globalizuje, nás překvapilo, jak jsou Američané ve spoustě ohledů jiní. Do hlavy vystřelují proudy světel z nikdy nekončícího provozu na osmiproudé dálnici mezi Murfreesboro a Nashvillem, hukot všudypřítomné klimatizace, jižanský přízvuk, který je opravdu všude. Ze vzpomínek náhle vyskakuje smích naší průvodkyně Melissy, žaludek se zas ozývá při připomenutí restaurace typu " Nažer se a pukni"... Okolo jídla je vůbec spousta povídání a zážitků, to je  na samostanou kapitolku. Co se hraní týče, hráli jsme na místech pochopitelných i neuvěřitelných.T akové vystoupení v okresní věznici nebo na snídani vlivných v místním golfovém klubu... A na druhou stranu koncerty pro seniory, ať už aktivní nebo ty nepohyblivé.

  No my jsme moc přemýšleli, jak to všechno co nejlépe podat a nakonec jsme se rozhodli, že kromě fotek, které už dáváme dohromady, na Vás vyrukujeme s Hamburgerovým deníkem, kde se pokusíme co nejpodrobněji popsat celou tu taškařici. Vycházet začne na pokračování co možná nejdřív (dokud si to všechno pamatujem, že), tak se těšte. A nebudete ochuzeni ani o komentář k letošním Keltským slavnostem, kde nás trochu vypeklo počasí, ale pravověrní přijeli a prý se to líbilo. Jen Vás prosím, mějte s námi trochu trpělivosti, ono to opravdu chvilku trvá, než to všechno utřídíme. ALE BUDE TO STÁT ZA TO!

       

                                                                                    Váš Ticháček

 

Doma je doma

Přátelé, kamarádi, včera v noci jsme se vrátili, zatím bojujem s časovým posunem směrem zpátky, takže jen velmi stručně.Dobyli jsme Ameriku, podrobnosti budou následovat.Kdo můžete, přijeďte na Keltské...:-)

Famous last words...

...Pod tímhle názvem vyšla svého času poslední deska kapely Supertramp a mně se ten termín líbí, byť pevně věřím, že z naší strany to nejsou slova poslední.

  Tedy, čas se naplnil, zítra v 8.15 vyrážíme směr Londýn, Miami, Nashville. Doufám, že nás do té "země zaslíbené" pustí, o imigračních úřednících jsme slyšeli jen to nejhorší. Sbaleno máme, zatím nevíme, jak se nám podaří propašovat na palubu nástroje, ale to nějak dopadne. Moc děkujeme Vám všem, kdo jste nám v posledních dnech vyjadřovali podporu, za Vás všechny tam budem pozdravovat. Naše nejlepší litovelská kamarádka Lucka mi z titulu své funkce udělala křížek na čelo, takže to máme posichrované i na patřičných místech nahoře. Co ještě napsat. Za sebe musím poděkovat Alence, která spoustu věcí pozjišťovala,vytelefonovala, zkrátka si tu administrativu opravdu užila.Vzhledem k tomu, že jsme si stran cesty zařizovali všechno sami, to bylo docela náročné, ale děvče to zvládlo na jedničku. Pravda, naše manželství nebylo v posledních dnech až tak naplněno:-), neboť když už jsem byl doma a nemusel druhý den do práce, bylo potřeba volat a mailovat s Britsh Airways, American Eagle, popřípadě s Melissou nebo tisíc dalších věcí. Takže jsem rád, že jsme vše přežili va zdraví.
  A propos, málem bych zapomněl, a to bych velice nerad, na naši hvězdu nezničitelnou - na Janču. Přátelé věřte, že v tom blázinci příprav a nácviků, s třemi dětmi na krku, se svým Peťou neustále za volantem ve světě, dokončila úspěšně studia na Zemědělské Univerzitě v Brně - v pondělí obhájila diplomku a složila státnice. Klobouk dolů...

  Hm, Amerika, jaká asi je...Už jsem tady někde psal, že jsem od nějakých osmnácti běhal s rancem po lesích a u trampských ohňů je Americe věnovaná každá druhá písnička. My jsme si na tuhle zemi hráli a časem jsme si stvořili takovou naši Ameriku, která se od té skutečné určitě hodně liší. A tím, že jsme nemohli cestovat, jsme nemohli zjistit ty rozdíly. No a mně to trošku zůstalo. Mám v sobě tu Ameriku, kterou jsem nasával přes muziku, filmy a knížky, přes country bály (stylové oblečení vítáno), improvizované osadní přepady dostavníků a tak. A pevně doufám, že tam aspoň malý kousek téhle Ameriky potkám... Asi nepoznám indiána v civilu a je mi celkem jasné, že s Wyatem Earpem si ruku nepodám, ale co kdyby? Jsem z generace, pro kterou je cestování stále svátkem, a tak se trochu těším a trochu se bojím. Smířím se s tím, že na každém rohu v Nashvillu nebude cvrlikat banjo, ale aspoň kousek toho grassu bych ochutnat chtěl. V Miami při mezipřistání naopak rád oželím setkání s poručíkem Horatio Kanem, no prostě se v tom plácám.

  Takže miláčkové, já se s Vámi jménem našeho souboru loučím. Slibuju, že uděláme všechno proto, abychom neuřízli naší zemi ostudu, aby byl KGB na prvních stránkách a tak. A pokud se tam dostaneme a v pořádku se vrátíme, tak Vám budem vše vypravovat, až Vás bude hlava brnět. No a nezapomeňte, 24. června začínají na Švýcárně Keltské slavnosti. Je toho dost.

  Pac a pusu a těšíme se zpátky. Domů, na děti, no a na Vás. Jsme rádi, že jste s námi:-)

                                                                                       Tom Ticháček

O Strunách, Rybičce a Pradědovi

  To je zavádějící název, což? Ale vše vysvětlím. Tedy v sobotu 21. května na nás čekali v Horce nad Moravou na festivalu Horecké struny a ještě ten den večer na Mírovecké rybičce. No prostě zátěž jako na profíky, ale co je to pro nás. Hadači počasí slibovali na sobotu frontu, přeháňky a bouřky. Trefili se. V Litovli od rána lilo jako z konve. Já jsem se vyspal po noční a vyrazili jsme. Verunka usnula zákeřně až v autě, ale to už jsme přijížděli k areálu Na Sokolce. A náhle déšť a hromobití začlo ustávat a sluníčko semo tamo vykouklo. Již na místě jsme se potkali se zbytkem kolektivu a byla zase pohoda.

  Horecké struny jsou klasickým FCT festivalem se vším, co k tomu patří. My jsme se zaběhli rozehrát, pojíst, popít, načež se na našeho kapelníka sesypali jeho dávní souputníci, o kterých tvrdil, že s některými se neviděl i třicet let. Kruh se uzavřel a my sledovali historii českomoravské country na pochodu. Daggy samozřejmě ožil a chtěl se se svojí kapelou předvést. Navíc, před námi hrála Falešná karta, což je záruka kvality ,a hrát po nich, to není jen tak. Zvukový tým Franty Petříka se opět vytáhl, kluci už nás znají, takže nazvučení bylo rychlé. Verunka zaujala své místo pod pódiem a mohli jsme začít. A ostudu jsme neudělali.P řece jen se ukazuje, že máme nahráno, už jsme hráli víceméně základ repertoáru pro Ameriku, no a lidem se to líbilo.Taky z radosti, že jsme unikli průtrži mračen, prostě pohoda. Žádný stres, nahrnuli jsme to do lidí, dali si guláš, ev. zelňacku, a vyrazili směr Mohelnice, Mírov. Cesta zabrala cca hodinku, Verunka spát nehodlala, jak jsme si naplánovali, naopak si hudební výlet náramně užívala, na Strunách si ji lidé fotili mnohem víc, než nás, takže jsme dorazili v plné síle a svěžesti.

  Mírovecká rybička je festival, který svoji existenci započal v loňském studeném jaru. Velmi živě si pamatuji, že jsme ho zahajovali v šílené zimě, já byl nevyspalý po noční, lidí bylo málo, ale připravili nám nádherné ovace. Taky je to asi jediný festival, kde se fasují stravenky na slivovici. Honorované to nijak extra není a vloni jsme si to museli trošku rozříkat. Je to ten typ akce, která se dělá na koleně s nadšením, ale ne pro peníze, a nějak to prostě funguje. Hrají tam regionální kapely, no a my tam byli jako takové "hlavní hvězdy", ha ha. Ač bylo po deváté večer a ochlazovalo se, stále tam bylo pár desítek lidí, z nichž většina čekala konkrétně na nás! Takže rychle se nazvučit a vpřed. Krásné pódium, velmi slušná aparatura, jen taneční parket už byl potmě, takže paradoxně se svítilo na jevišti a pod stany s občerstvením, ale na parketu vládlo silné intimno. Nikomu to nevadilo a my jsme si to zase užili!!! :-) A přátelé, ti pstruzi potom...Bramborový salát jsem rozcházel ještě ve dvě ráno. Když já jsem nenažranej...Resumé - velmi milé pobytí s příjemnými lidmi.

  Týden se sešel s týdnem a nás čekal Karlov a v sobotu Racibórz v Polsku. Před Karlovem jsme ještě pozkoušeli, a pak se přesunuli do Pizzerky, potěšili obsluhu přestavěním lokálu, pozdravili se se známými, je to radost, že si nás lidi našli, hlavně se pozdravili s Peťkou, která dorazila, no a s fandící Verunkou v čele jsme začali. Pršelo, ale to nám nevadilo, byli jsme pod střechou a hrálo se nám (opět) moc pěkně. Navíc jsme představili nového člena, ano, už je to  venku, zas je nás osm, takže Pavel Gajdoš z Oskavy hrál s námi poprvé a měl velikou trému. Ale postupně se rozehrál a ta série, co s námi dal ,se snad dala poslouchat. No, velmi příjemný večer. Pokud by to takhle mělo pokračovat, bude to jen dobře. Pavel se ještě musí dovybavit, ale má chuť a jestli to s námi vydrží, bude to posila.

  Na druhý den se nad Moravou a dále na sever otevřelo nebe, takže z Polska volali během dopoledne, že akci musí kvůli dešti zrušit. Snad na podzim. Takže přátelé, před námi je tím pádem Amerika. Na to téma bude samostatné povídání, teď jen pac a pusu a já jdu počítat, jestli mám dost trenýrek...

                                                                                            Tom Ticháček