Keltské slavnosti pohledem silně zaujatým

Řekněme si to na rovinu přátelé, letošní Keltské slavnosti se s počasím opravdu nepotkaly. Na druhou stranu - jednak jsme v Jeseníkách, kde takovéhle nepočasí patří k místnímu koloritu, takže je s ním třeba počítat a pak, bylo to takové ostrovní. Holt to vypadá, že naše akce bude spojena se zimou a přeháňkami i nádale . Tolik můj pohled na domnělé globální oteplování.

  A nyní k samotné taškařici. Budiž věčná sláva hrdinům, kteří to s námi vydrželo od pátku do neděle, kdy posledním akordem Ami slavnosti skončily. Začali jsme v pátek trochu netradičně, ale byli bychom rádi, aby se z toho tradice stala, a to na Švýcárně, keltským obřadem a koncertem věnovaným obětem hor z regionu. Někdo s námi třeba nemusí souhlasit, co se týče obřadu, ale mějme na paměti, že Keltové kolonizovali tuto krajinu dávno před námi a jejich duch tam dodnes přebývá, lhostejno, v jaké podobě. Chtěli jsme vzdát poctu národu, z jehož dědictví čerpáme a stvrdit, že jejich odkaz neseme dál.

  Celá páteční akce se vydařila. Byť nahoře byla zima, ale těm, kdo se sešli u památníku od pana Olivy to příliš nevadilo. Po působivém obřadu, který provedl opět náš "dvorní" druid Lugar jsme se přesunuli do chaty, kde jsme celý program zakončili koncertem, jenž volně přešel ve veselici. A tak to má možná být - truchlit se má zvesela...

  Druhý den už od rána počasí ukazovalo svoji zachmuřenější tvář. Prošli jsme areál a sledovali, jak pomalu roste keltský a středověký tábor a jak stánkaři chystají své zboží. Objevovali se první návštěvníci, ale taky hradba mraků...  nicméně jsme pořád doufali, že třeba... Ne. Na desátou, kdy mělo být zahájení, to nahoře pustili a my jsme tak museli čekat více než hodinu, než se mraky roztrhaly a my mohli opravdu začít. No a pak už to šlo. Lidí bylo sice míň než minule - mohlo za to jednak počasí, jednak souběžně konané akce v okolí, ale ti skalní přišli a sledovali, jak program pomalu nabírá obrátky. Jen kapelník měl chudák hlavu v pejru, protože ne všichni sponzoři dostáli svým slibům. Verunka pomalu pookřála, nicméně stále jí připadalo, že u mámy je nejbezpečněji.

  A to už byl čas přesunout se na Pizzerii Praděd, kde se konalo gró hudební části letošních slavností. Na kurtech,které se změnily v hudební arénu, vyrostlo pódium, lavice pro diváky i prostor pro tanečníky. Jirka Slavík se postaral o bohaté občerstvení, průvodní slovo si vzal na starosti člověk z nejpovolanějších - Pepa Mlok Grim, jehož účast byla pro mne osobně velmi milým zpestřením a posunula úrovaeň celé akce strmě vzhůru. Jen bohužel chvíli trvalo, než si lidé seshora našli cestu za muzikou. To je pro nás úkol do budoucna, lépe propojit oba sektory. První kapela Rabussa začínala hrát do téměř prázdného auditoria. Mezitím opět začalo laškovat počasí, ale kapela svůj set odvedla naprosto profesionálně a předvedla standartní historický folk, na který se i pěkně koukalo. Pak následovala velká neznámá, brněnský soubor Lučec Vnučec, niněrová kapela pana Košíka, který nám půjčuje nástroj a tady se představil se svým rodinným souborem.I když pro mne osobně není jejich podání tím pravým šálkem čaje, pohled na niněrovou kapelu byl fascinující a užil jsem si třeba střídání "malé" basové niněry, která ze všeho nejvíce připomínala těžký kulomet Browning, ráže 0.30.Z tanečních produkcí bylo možno následně vidět rodinné cloggující trio a hlavně dva sety souboru T.S. Máta, jeden v duchu countryové klasiky, druhý ve skotském duchu, oba pak velmi pěkné. Dalším hudebním tělesem byl východočeský Žůžo band, tedy kapela, ve které jsem začínal a odehrál nějakých patnáct let, takže záležitost velmi srdeční.Velmi mne potěšilo, že zpívají moje texty, i ty novější a dost jsem si jejich vystoupení užil. To už byl prostor velmi slušně zaplněn a my jsme nastupovali za potlesku plných kurtů.Vystoupení jsme si užili do té doby, než si aparatura postavila hlavu, takže jsme dohrávali na hubu plus basové kombo, no ale zvládli jsme to. Holt bude ještě trochu práce na aparátu i na zvukařích.Ještě jsme pořídili oficiální foto a pak honem nějakou večeři a trochu si odpočinout před večerním průvodem a ohněm.

  Průvod startoval jako obvykle od Ostřížka, jako obvykle s hojnou účastí a jako obvykle se nepovedlo zapálit oheň šípy. Snad příště. Lugarova vystoupení nebylo tak emotivní, jako den předtím na Švýcárně, ale to bylo i tím, že tady byla jiná atmosféra, která až tak nenahrávala duchovnímu spojení se zaniklým světem předků.Následně jsme se pak někteří odebrali do hospůdky Ve srubu, kde proběhl jam za účasti muzikantů KGB a Žůžo bandu a bylo to velmi příjemné.

  Co se neděle týče, zakončili jsme celou akci se ctí s hrstkou věrných a slíbili si, že za rok znovu. Pokud bych měl letošní Keltské slavnosti hodnotit, z mého pohledu se povedly navzdory nepřízním všeho druhu. V tom duchu se nesly i články v regionálním tisku. Bylo co jíst, bylo na co se koukat, bylo co poslouchat, všichni účastníci se myslím prezentovali v tom nejlepším světle slova smyslu. Musíme si holt zvyknout na to, že Jeseníky v červnu, to je jedna velká houpačka, co se počasí týče. Prostě když dám pro sebe na misky vah na jednu stranu klady a na druhou zápory, klady vítězí. Hm, to znamená, že ty nervy budou napřesrok znovu. Dobrá. A díky všem...

                                                                        Tom Ticháček

Pár vět, snad na úvod, či co...

  Čas letí jako bláznivý. Když jsme na Ruzyni sedali, sliboval jsem si svatosvatě, že hned začnu psát a psát, abych něco nezapomněl. No jo. Jenže hned byly Keltské slavnosti a taky Verunku nezastihl náš příjezd v ideální zdravotní pohodě. Takže zas fofr. A když to trochu polevilo, najednou bylo třeba pracovat. Ale nebojte, o nic Vás neochudíme.

  Tedy, v tuto chvíli máme za sebou zájezd za oceán, Keltské slavnosti letního slunovratu 2011 a před sebou prázdniny. Já pak mám v hlavě spoustu střípků a vzpomínek, ze kterých se snažím sestavit cosi smysluplného. Co upřednostnit, co upozadit. Každý den našeho pobytu, to byl gejzír zážitků a setkávání se s něčím novým. Až na jednu výjimku jsme se potkali se samými výbornými lidmi, připravenými kdykoli ná pomoci. Poznali jsme úplně jiné zvyky, na to, jak se svět údajně globalizuje, nás překvapilo, jak jsou Američané ve spoustě ohledů jiní. Do hlavy vystřelují proudy světel z nikdy nekončícího provozu na osmiproudé dálnici mezi Murfreesboro a Nashvillem, hukot všudypřítomné klimatizace, jižanský přízvuk, který je opravdu všude. Ze vzpomínek náhle vyskakuje smích naší průvodkyně Melissy, žaludek se zas ozývá při připomenutí restaurace typu " Nažer se a pukni"... Okolo jídla je vůbec spousta povídání a zážitků, to je  na samostanou kapitolku. Co se hraní týče, hráli jsme na místech pochopitelných i neuvěřitelných.T akové vystoupení v okresní věznici nebo na snídani vlivných v místním golfovém klubu... A na druhou stranu koncerty pro seniory, ať už aktivní nebo ty nepohyblivé.

  No my jsme moc přemýšleli, jak to všechno co nejlépe podat a nakonec jsme se rozhodli, že kromě fotek, které už dáváme dohromady, na Vás vyrukujeme s Hamburgerovým deníkem, kde se pokusíme co nejpodrobněji popsat celou tu taškařici. Vycházet začne na pokračování co možná nejdřív (dokud si to všechno pamatujem, že), tak se těšte. A nebudete ochuzeni ani o komentář k letošním Keltským slavnostem, kde nás trochu vypeklo počasí, ale pravověrní přijeli a prý se to líbilo. Jen Vás prosím, mějte s námi trochu trpělivosti, ono to opravdu chvilku trvá, než to všechno utřídíme. ALE BUDE TO STÁT ZA TO!

       

                                                                                    Váš Ticháček

 

Doma je doma

Přátelé, kamarádi, včera v noci jsme se vrátili, zatím bojujem s časovým posunem směrem zpátky, takže jen velmi stručně.Dobyli jsme Ameriku, podrobnosti budou následovat.Kdo můžete, přijeďte na Keltské...:-)

Famous last words...

...Pod tímhle názvem vyšla svého času poslední deska kapely Supertramp a mně se ten termín líbí, byť pevně věřím, že z naší strany to nejsou slova poslední.

  Tedy, čas se naplnil, zítra v 8.15 vyrážíme směr Londýn, Miami, Nashville. Doufám, že nás do té "země zaslíbené" pustí, o imigračních úřednících jsme slyšeli jen to nejhorší. Sbaleno máme, zatím nevíme, jak se nám podaří propašovat na palubu nástroje, ale to nějak dopadne. Moc děkujeme Vám všem, kdo jste nám v posledních dnech vyjadřovali podporu, za Vás všechny tam budem pozdravovat. Naše nejlepší litovelská kamarádka Lucka mi z titulu své funkce udělala křížek na čelo, takže to máme posichrované i na patřičných místech nahoře. Co ještě napsat. Za sebe musím poděkovat Alence, která spoustu věcí pozjišťovala,vytelefonovala, zkrátka si tu administrativu opravdu užila.Vzhledem k tomu, že jsme si stran cesty zařizovali všechno sami, to bylo docela náročné, ale děvče to zvládlo na jedničku. Pravda, naše manželství nebylo v posledních dnech až tak naplněno:-), neboť když už jsem byl doma a nemusel druhý den do práce, bylo potřeba volat a mailovat s Britsh Airways, American Eagle, popřípadě s Melissou nebo tisíc dalších věcí. Takže jsem rád, že jsme vše přežili va zdraví.
  A propos, málem bych zapomněl, a to bych velice nerad, na naši hvězdu nezničitelnou - na Janču. Přátelé věřte, že v tom blázinci příprav a nácviků, s třemi dětmi na krku, se svým Peťou neustále za volantem ve světě, dokončila úspěšně studia na Zemědělské Univerzitě v Brně - v pondělí obhájila diplomku a složila státnice. Klobouk dolů...

  Hm, Amerika, jaká asi je...Už jsem tady někde psal, že jsem od nějakých osmnácti běhal s rancem po lesích a u trampských ohňů je Americe věnovaná každá druhá písnička. My jsme si na tuhle zemi hráli a časem jsme si stvořili takovou naši Ameriku, která se od té skutečné určitě hodně liší. A tím, že jsme nemohli cestovat, jsme nemohli zjistit ty rozdíly. No a mně to trošku zůstalo. Mám v sobě tu Ameriku, kterou jsem nasával přes muziku, filmy a knížky, přes country bály (stylové oblečení vítáno), improvizované osadní přepady dostavníků a tak. A pevně doufám, že tam aspoň malý kousek téhle Ameriky potkám... Asi nepoznám indiána v civilu a je mi celkem jasné, že s Wyatem Earpem si ruku nepodám, ale co kdyby? Jsem z generace, pro kterou je cestování stále svátkem, a tak se trochu těším a trochu se bojím. Smířím se s tím, že na každém rohu v Nashvillu nebude cvrlikat banjo, ale aspoň kousek toho grassu bych ochutnat chtěl. V Miami při mezipřistání naopak rád oželím setkání s poručíkem Horatio Kanem, no prostě se v tom plácám.

  Takže miláčkové, já se s Vámi jménem našeho souboru loučím. Slibuju, že uděláme všechno proto, abychom neuřízli naší zemi ostudu, aby byl KGB na prvních stránkách a tak. A pokud se tam dostaneme a v pořádku se vrátíme, tak Vám budem vše vypravovat, až Vás bude hlava brnět. No a nezapomeňte, 24. června začínají na Švýcárně Keltské slavnosti. Je toho dost.

  Pac a pusu a těšíme se zpátky. Domů, na děti, no a na Vás. Jsme rádi, že jste s námi:-)

                                                                                       Tom Ticháček

O Strunách, Rybičce a Pradědovi

  To je zavádějící název, což? Ale vše vysvětlím. Tedy v sobotu 21. května na nás čekali v Horce nad Moravou na festivalu Horecké struny a ještě ten den večer na Mírovecké rybičce. No prostě zátěž jako na profíky, ale co je to pro nás. Hadači počasí slibovali na sobotu frontu, přeháňky a bouřky. Trefili se. V Litovli od rána lilo jako z konve. Já jsem se vyspal po noční a vyrazili jsme. Verunka usnula zákeřně až v autě, ale to už jsme přijížděli k areálu Na Sokolce. A náhle déšť a hromobití začlo ustávat a sluníčko semo tamo vykouklo. Již na místě jsme se potkali se zbytkem kolektivu a byla zase pohoda.

  Horecké struny jsou klasickým FCT festivalem se vším, co k tomu patří. My jsme se zaběhli rozehrát, pojíst, popít, načež se na našeho kapelníka sesypali jeho dávní souputníci, o kterých tvrdil, že s některými se neviděl i třicet let. Kruh se uzavřel a my sledovali historii českomoravské country na pochodu. Daggy samozřejmě ožil a chtěl se se svojí kapelou předvést. Navíc, před námi hrála Falešná karta, což je záruka kvality ,a hrát po nich, to není jen tak. Zvukový tým Franty Petříka se opět vytáhl, kluci už nás znají, takže nazvučení bylo rychlé. Verunka zaujala své místo pod pódiem a mohli jsme začít. A ostudu jsme neudělali.P řece jen se ukazuje, že máme nahráno, už jsme hráli víceméně základ repertoáru pro Ameriku, no a lidem se to líbilo.Taky z radosti, že jsme unikli průtrži mračen, prostě pohoda. Žádný stres, nahrnuli jsme to do lidí, dali si guláš, ev. zelňacku, a vyrazili směr Mohelnice, Mírov. Cesta zabrala cca hodinku, Verunka spát nehodlala, jak jsme si naplánovali, naopak si hudební výlet náramně užívala, na Strunách si ji lidé fotili mnohem víc, než nás, takže jsme dorazili v plné síle a svěžesti.

  Mírovecká rybička je festival, který svoji existenci započal v loňském studeném jaru. Velmi živě si pamatuji, že jsme ho zahajovali v šílené zimě, já byl nevyspalý po noční, lidí bylo málo, ale připravili nám nádherné ovace. Taky je to asi jediný festival, kde se fasují stravenky na slivovici. Honorované to nijak extra není a vloni jsme si to museli trošku rozříkat. Je to ten typ akce, která se dělá na koleně s nadšením, ale ne pro peníze, a nějak to prostě funguje. Hrají tam regionální kapely, no a my tam byli jako takové "hlavní hvězdy", ha ha. Ač bylo po deváté večer a ochlazovalo se, stále tam bylo pár desítek lidí, z nichž většina čekala konkrétně na nás! Takže rychle se nazvučit a vpřed. Krásné pódium, velmi slušná aparatura, jen taneční parket už byl potmě, takže paradoxně se svítilo na jevišti a pod stany s občerstvením, ale na parketu vládlo silné intimno. Nikomu to nevadilo a my jsme si to zase užili!!! :-) A přátelé, ti pstruzi potom...Bramborový salát jsem rozcházel ještě ve dvě ráno. Když já jsem nenažranej...Resumé - velmi milé pobytí s příjemnými lidmi.

  Týden se sešel s týdnem a nás čekal Karlov a v sobotu Racibórz v Polsku. Před Karlovem jsme ještě pozkoušeli, a pak se přesunuli do Pizzerky, potěšili obsluhu přestavěním lokálu, pozdravili se se známými, je to radost, že si nás lidi našli, hlavně se pozdravili s Peťkou, která dorazila, no a s fandící Verunkou v čele jsme začali. Pršelo, ale to nám nevadilo, byli jsme pod střechou a hrálo se nám (opět) moc pěkně. Navíc jsme představili nového člena, ano, už je to  venku, zas je nás osm, takže Pavel Gajdoš z Oskavy hrál s námi poprvé a měl velikou trému. Ale postupně se rozehrál a ta série, co s námi dal ,se snad dala poslouchat. No, velmi příjemný večer. Pokud by to takhle mělo pokračovat, bude to jen dobře. Pavel se ještě musí dovybavit, ale má chuť a jestli to s námi vydrží, bude to posila.

  Na druhý den se nad Moravou a dále na sever otevřelo nebe, takže z Polska volali během dopoledne, že akci musí kvůli dešti zrušit. Snad na podzim. Takže přátelé, před námi je tím pádem Amerika. Na to téma bude samostatné povídání, teď jen pac a pusu a já jdu počítat, jestli mám dost trenýrek...

                                                                                            Tom Ticháček

Kelt Grass Band hraje pro školní mládež

S dovolením parafrázuji klasika, neboť titulek myslím zcela vystihuje akci, jíž jsme se zúčastnili. Někdo by řekl - Výchovný koncert, ale na to se ještě fakt necítíme:-) No prostě: pozvali nás do Postřelmova, abychom zahráli pro místní školu a řekli k tomu něco málo. Takže jsme se nachystali a vyrazili. Peťka zkoušela s molochem filharmonie a Janče vybouchlo hlídání pro Honzíka, takže nás na pódiu místního kulturáku stálo nakonec pět. V Postřelmově se o nás vždycky moc pěkně starali a nejinak tomu bylo i teď. Kafe, minerálka, zvukař i s aparátem, no prostě pohoda. Tentokrát jsme přijeli s dodtatečným předstihem a stihli vše postavit a nazvučit a vyzkoušet. A pak už jsme jen sledovali, jak se děti, převážně z prvního stupně páskují do řad. My byli zvědaví na ně, oni na nás. No a pak to vypuklo. Na začátku trošku trémy před nezvyklým publikem, ale pak jsme se do toho dostali. Děcka nás podržely a docela se bavily a sledovaly. I přes osekané obsazení jsme předvedli myslím dobrý výkon a vytvořili pěknou atmosféru. Paní kulturní říkala, že málokomu se podaří děti zaujmout tak, jako nám. Což samozřejmě potěší.

Po koncertě jsme ještě trochu pozkoušeli, abychom se pak rozjeli do svých domovů a bytových jednotek, či v čem to vlastně bydlíme. Čekalo nás cca 14 dní volna (zkoušky se nepočítají), po kterých pojedeme z kopce. Amerika se blíží rychlostí téměř kosmickou, řešíme pojištění, program, oblečení, no spoustu věcí. Do toho nás čekají Horecké struny, Mírovecká rybička, Karlov, máme hrát v Polsku, učíme se nové věci a vyhlížíme nové adepty do kapely. To je totiž tak. Mike Probyn dostal na začátku roku poměrně dost naloženo v práci, s čímž nepočítal, a tak se teď objevuje v Čechách cca jednou do měsíce a na zkoušení už nemá čas vůbec. Takže v tuto chvíli funguje jako náš velký příznivec a příležitostný host (neboť nikdo nezazpívá Hvězdu a námořníka jako Mike s Jiříkem), letí s námi, spolu s Janou do Ameriky, kde nás bude uvádět, no a na toho Nímořníka taky třeba dojde. Samozřejmě, pokud jeho pracovní napětí povolí a bude víc v Česku než ve světě, moc rádi ho mezi sebou opět uvítáme.Takže tolik na vysvětlenou.

S blížícím se létem se nám ztenčuje počet volných víkendů, bude to asi docela náročné, na druhou stranu nás těší, že je o nás zájem. Hned po návratu z USA nás čekají Keltské slavnosti - doufáme, že nebude "ostrovní počasí" jako loni, no a pak se to sype. Moc se těšíme na Keltskou noc na Plumlově, kde budeme mít v červenci premiéru, navázali jsme poměrně intenzivní spolupráci s Mlokem, z čehož rezultovaly pozvánky na dva velmi pěkně obsazené festivaly a tak dále. Nerad bych na něco zapomněl, budu se k tomu vracet průběžně. Každopádně 21.5. Horka nad Moravou a Mírov (zvenčí) a Vy se mějte moc krásně. Tož tak.

T:-)T

Bylo větrné odpoledne, První máj...

Přátelé, kamarádi,

přelom dubna a května je spojen s nejrůznějšími rituály, dle toho, v jakém režimu (politickém, či náboženském), se zrovna pohybujeme.Pro pravověrné Kelty je 30. duben den Beltine, tedy asi nejvýznamější keltský svátek, pro ty ostatní jsou to pak prostě čarodějnice, čarodky, pálení Ohňů míru a tak. Protože nás na Beltine nikdo nechtěl, zorganizovali jsme tradiční poslední pátek v měsíci v Pizzerii Praděd v Karlově. Protože jsem byl v práci budou následující řádky na základě "wjecí slyšaných", jak by napsal kronikář.

Tak tedy, slyšál jsem, že pizerka byla plná. Že si našli cestu dovnitř nejen místní, ale i naši skalní, kteří s námi tvořili atmosféru ve Stránském, což nás těší dvojnásob. Dokonce prý lidi poslouchali i ve stoje, když nebylo místo. Taky se brejkovalo na melodie s keltskou duší (sic!), Jiřík nenapodobitelným způsobem uváděl své písničky a Verunka se opět zúčastnila...Zkrátka, vypadá to, že Karlov by se mohl jako místo chytit, a to ještě chystáme od května do září překvapení. Vše se dozvíte zde, na těchto stránkách a snad to stihnu, než bude po všem.

Sobota proběhla ve znamení oslavy kulatin naší Janči v Uničově a byla to tuze veliká krása. Padlo prase, účast byla hojná a nápoje prýštily všemi nejen tělesnými otvory. Opět jsme měli možnost posedět bez muziky a v relativním klidu, což jsme si užili, i když nějaké organizační věci na přetřes přišly (například jsem s definitivní p,latností zjistil, že na palubě British Airways neplatí režijky. Škoda...).Kapelník opět přispěl několika historkami ze svého plodného života, a zejména jeho teorie o vztahu kyseliny mravenčí a kapesníku je velmi podnětná. Někdy třeba vysvětlím blíže. Janča dostala další tři domácí mazlíčky, ale klobouk dolů, nehnula ani brvou a vzala to velmi sportovně. My, dojíždějící a s dětmi, jsme se rozloučili před soumrakem, ale prý byla radost až do rána.

No a neděle. Májové oslavy řeky Opavy v Krnově, na pozemku Restaurace U jezu. Moc jsme toho o téhle akci nevěděli a jeli jsme takříkajíc na slepo. V Krnově jsme hráli dvakrát a vždycky přitom sehrála nějakou roli průtrž mračen. Tentokrát přestalo pršet už v Uničově, takže jsme se napasovali k Janče do Pežóta a na Krnooov! Mraky byly nízko, válely se, ale nepršelo.Zato trochu foukalo, tak jsem byl rád, že vezem Jančinu malou basu v autě. Cesta ubíhala za kolektivní diskuze, jen holky, co ještě neměly kulaté narozeniny:-) zvadly. Tak jsme to prokecali s Jančou spolu.

Místo jsme našli překvapivě už na druhý pokus a jen s cca desetiminutovým zpožděním. Plac opravdu u jezu, zábava v plném proudu, vodáci, KČT, skauti, děti, vítr atd. Hrát jsme měli opravdu venku ( :-( ), ale pod solidní střechou. Místo opravdu moc pěkné, daly by se tam dělat věci... Nachystali jsme aparát, dali čaje, kafata, piva a mohli začít. Tady to pořadatelé malinko nevychytali koordinačně, neboť v okamžiku, kdy začínala naše produkce, přistávaly lodě, a tak 95% přihlížejících koukalo na řeku a my jsme jim valili do zad. Přiznám se, že mne to malinko rozladilo, a ani mi nebylo moc do řeči. Ale pak se stalo něco, co nejsem schopen sám dost dobře vysvětlit. Během první serie jsme vodáky "přetlačili", lidi se k nám začali obracet, vítr ustal, vykouklo slunko a hraní začalo dostávat ten správný rozměr. Najednou šlo všechno jako po másle, dařilo se, fakt jsme si to užívali, lidi dokonce tančili, v pauzách si kupovali cédéčka a sdělovali nám, že se jim to moc líbí, hráli jsme dokonce s takovou chutí, že Peťka si nechala ujet vlak a zůstala s námi až do konce, no prostě dvě hodiny utekly jako voda a my jsme měli pocit, že jsme mezi svými, které známe už dlouho. No, co budu vykládat, byli jsme velmi pochválení od organizátorů celé akce a hned jsme dostali pozvánku na příští rok a kapelník má cukání a nápady, jak pomoci s organizací. Navíc v srpnu, v rámci akce "Léto festivalů v Europradědu" máme koncert na krnovském náměstí, a tak nepojedeme úplně do neznáma...

Přátelé, kamarádi. Byl to moc pěkný První máj, i když jsme nebyli v průvodu. A vůbec to byl pěkný víkend. V Karlově se to moc pěkně rozjíždí, Janča, a vlastně my všichni jsme čím dál mladší, co si přát víc...No přece, abysme se zase sešli. Buďto na stránkách nebo naživo.

To Vám přeje psavec Ticháček