Střípky z cest

Moji, ale i naši milí,

tak už jsem zase tady a kojím se nadějí, že jsem třeba někomu z Vás scházel, resp. moje neodolatelné popisky naší činnosti. Věc se má tak. Zážitky by byly, chuť psát občas taky, ale naše drahá Verunka objevila v poslední době kouzlo počítače a pohádek na nejmenovném serveru, a tak se vtírá, kdykoliv přístroj zapnu a nekompromisně vyžaduje tu Pejska a kočičku, tu Krtečka, případně jiné hrdiny pohádkové říše. Takže známe dokonale, jak to bylo, když myli podlahu, popřípadě, jak si Krteček sehnal dopravní prostředek, ale práce stojí. Alča po večerech vyřizuje kapelní poštu a věci na Facebooku a já se k přístroji dostanu jako poslední, v době, kdy funguji již spíše ve vegetativním stadiu. To jen tak na okraj.

Pokud se pamatuji, slíbil jsem Vám vyprávění o Stránském. Tak tedy: 25. února jsme odehráli tradiční vystoupení na Vejrovce, které bylo bohužel na tomto místě poslední. Kapelník měl tento objekt v nájmu cca 10 let a fungovalo to k všeobecné spokojenosti. S novým vedením obce se však nedohodl, byly tam některé podmínky pro něho, a potažmo i pro nás, neakceptovatelné, a proto z celé věci vycouval a ukončil zde svoji kulturně - obrozoneckou činnost. Je to škoda, já osobně jsem na tyhle hraní jezdil velmi rád a docela mne mrzí, že to na Vejrovce skončilo. Holt, úspěch se neodpouští...Ale Peťa je muž činu a téměř okamžitě se dohodl s Jirkou Slavíkem v Karlově, a tak se naše poslední pátky přesouvají do Pizzerie Praděd v Karlově. Takže tam nás 25. března najdete.

Mezitím ovšem běží kapelní život dál. O víkendu 11. - 12. března jsme jednak hráli v Karviné na Irish party v rámci Dnů irské kultury a v sobotu pak jako hosté REGI banja ve Velké Bytřici. Do Karviné jsme se velmi těšili, neboť akce pořádané Mlokem mají tradičně vysokou úroveň. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Po chvíli bloudění jsme našli čerstvě zrekonstruovaný a nazdobený Obecní dům Družba, a protože jsme měli menší skluz a tlačil nás čas, začali jsme se zvučit. Vystupovali jsme v programu jako první, po nás šli Irish Rose a pak Navostro, to celé prokládané tanečními čísly od skupin Fiach Bán a Galtish. Nějací diváci taky přišli, a tak jsme byli celí natěšení, jak to rozbalíme. Mlok nás uvedl v kroji, všechno vypadalo velice dobře, ale ouha - lidi byli nějací studení. Snad to bylo tím, že seděli jen po stranách sálu a uprostřed zíval zatím prázdný parket nebo byli unavení, ale upřímně - čekali jsme víc. Přitom zvuk byl celkem dobrý, tak nevím. Možná téměř až luxusní prostředí lidi svazovalo, těžko říct. Nakonec si nás vytleskali, a tak to snad taková hrůza nebyla. Hráli jsme nějaké nové věci a podle zvědů v publiku se povedly. Celý program se pak protáhl, protože hlavní hvězdy (ne my), kapela Navostro, uvázla v zácpě. Za sebe jsem měl pocit, že angažování tohoto souboru do tohoto prostředí bylo trochu šlápnutím vedle, ale třeba to bylo tím zpožděním. Celkově je můj dojem z Irish party trochu rozpačitý, ale to je jen můj subjektivní názor. Třeba naše Peťka tam protancovala střevíčky a ještě stihla jako obvykle perlit na flétnové nástroje. Cestou zpět jsme působili trochu jako autobus, neboť Peťovi vypověděla poslušnost jeho Niva, takže jsme provozovali rozvoz:-)

Sobota - REGI banjo, srdeční záležitost KGB a letos v roli hostů. Protože o Verunku bylo dobře postaráno, mohli jsme vyrazit už brzo odpoledne a užít si tak festival od samého začátku. Nebudu hodnotit kapely, to už udělal ve svém komentáři šéf festivalu Jerry, jen řeknu, že úroveň byla velmi dobrá. My, coby muzikanti z KGB jsme byli přijati velmi vstřícně a mnohokrát jsme slyšeli, že lidé se na náš set těší. I naše cédéčka šla velmi dobře na odbyt, zkrátka bylo znát, že naše kapela je tu dobře zapsaná. Sádlíčko se letos mimořádně povedlo, prostě jsme si to na balkóně fakt užívali. Jako první a řekněme, že i hlavní host, byla paní Věra Martinová aneb První dáma české country, jejíž vystoupení bylo očekáváno s velkou zvědavostí. Nutno podotknout, že její repertoár se už dnes více vzdálil tomu, jak je stále vnímána řadou diváků, a tak vystoupení bylo pro mnoho přítomných určitým rozčarováním. Z muzikantského hlediska to však byl naprosto profesionální a na vysoké úrovni provedený koncert a došlo samozřejmě i na přídavek. No a pak už jsme vynesli svoji kůži na trh, resp. na jeviště, my. Jako obvykle, výborný zvuk, takže jsme slyšeli každou (i falešnou) notu, a přivítání, na které se vždycky moc těšíme. Hrálo se nám moc pěkně a bylo to znát i na ohlasech z publika. Prostě svoji roli hostů jsme splnili a moc nás potěšilo, že většina lidí vydržela na místech a připravili nám úžasnou atmosféru. Díky.

Co říci na závěr. REGI banjo jednoznačně pro nás nejhlubší zážitek, už se těšíme na podzim, ať už v jakékoliv roli, ale i ostatní hraní - spíše dobré pocity.Teď je před námi premiéra v Karlově, přátelé, kdo můžete, nenechte nás v tom, potřebujeme se dobře zavést:-) a v sobotu večer v Litovli velký kocert s The Kilts - Legenda bodhránu.Kdo ještě váháte, neváhejte a přijďte, když ne na nás, tak na výborný guláš.

Z čehož plyne, že my a guláš se na Vás móóóc těšíme. Tak zatím:-)

Loučí se psavá rodina Ticháčků

Slezská anabáze a KGB na Urale

Milí věřící (nám),

možná Vám ten nadpis přijde takový zavádějící a geograficky zcestný, ale věřte, že vše je pravda a během textu vše pochopíte.

Měli jsme před sebou miniturné po severní Moravě, v pátek Opava, v sobotu Ostrava. Jako obvykle před cestou do Opavy se zkazilo počasí. Nicméně jsme prodali Verunku a po oblíbení silnici č. 11 vyrazili vstříc dobrodružství. Cesta uběhla velmi příjemně a objekt hotelu Koruna jsme v centru Opavy nalezli bez problémů. Záhy jsme zjistili, že jsme nezávisle na sobě dorazili vlastně všichni, a tak se před vchodem odbylo radostné poplácávání, líbání a vstřícné hýkání.Následovalo nošení aparatury do sálu, který nás potěšil svým komfortem, a dle sdělení pořadatelů, posléze měl být i zaplněn. Měli jsme hrát pro společnost, kterou jsem si sám pro sebe nazval Klubem přátel dobré pohody, a poměrně rozsáhlou skupinu místních Alenčiných příznivců a známých (v jedné osobě). Samozřejmě zde byla i Tara, se kterou se opět počátal jak na samostatný bloček, tak i pro skupinové hraní. Postavili, nazvučili, dorazili i Jana s Mikem po šestihodinové cestě z Prahy. Mike byl celkem unavený, což se během večera ukázalo jako lehce fatální pro jeho zpěv. Zároveň dorazili i tanečníci z The Kilts, kteří měli program zpestřit výukou tanců. Scéna byla tedy připravena a po oficiálním vystoupení prezidenta klubu a krátké přednášce na téma Keltové a hovězí kůže začala naše produkce.

Dobře jsme se slyšeli, a tudíž se nám i dobře hrálo. Ukázalo se však, jak jsem již dříve předeslal, že únava se na Mikeovi podepsala více, než bychom předpokládali. Bylo to znát na intonaci a upřímně nás to trochu překvapilo. Bylo znát, že bude potřeba naučit ho pracovat s hlasem a rozezpívat se před produkcí. Ale to byla jen drobná vada na kráse tohoto večera. Jinak nám to hrálo, Skotům se dařilo na parketu, neboť rychle sehnali dostatečný počet lidí, kteří měli chuť naučit se něco nového. Protože jsme s nimi nevystupovali poprvé, stačilo jen pár slov na dohodnutí před skladbou a už to šlapalo. Půlnoc přišla dřív než bychom se nadáli. Takže Valčík na rozloučenou, pobalit a vyrazit do Kylešovic vybydlet Alenku. Kapelník zadal čas zkoušky a odjel za ptactvem, my jsme velmi rychle ukončili večírek.

Pár hodin spánku nás osvěžilo (nebo jsme si to aspoň mysleli), a tak jsme mohli chutě vyskočit, rozbalit nástroje a po Peťově příjezdu a nezbytné kávě se pustit do zkoušení. Dělaly se především Mikeovy vokály, Alenka mu udělila některé rady, co se týče techniky a již tu bylo poledne - tedy vzhůru do nedaleké restaurace na oběd. Ten se nesl, jako obvykle, ve znamení Peťových zážitků se zvířátky, které byly velmi půvabné, což ocenili i naši anglicky mluvící přátelé. Tedy až poté, co jim to někdo přeložil.

Po návratu k Alence jsme ještě lehce poškádlili struny a pomalu byl čas vyrazit do Ostravy na další štaci, konkrétně na Uralfest do restaurace, která nesla název, jaké překvapení, Ural. Bylo to pro nás první hraní v Ostravě, takže zvědavost a očekávání. Pravda, trochu jsme si zajeli, neboť vinou erupcí na Slunci a špatného postavení Jupiterových měsíců zapomněl kapelník ve Stránském "pracovní" košili, a tak si jel nahonem kupovat provizorium. Cca 30 minut strávených v nákupním centru, kde byla snad čtvrtina Ostravy, na mě působily velmi stresujícím dojmem a za sebe jsem byl velmi rád, když jsme se vymotali do Zábřeha na sídliště, kde se v komunistické krychli nacházel cíl naší cesty. První kapela už hrála, a tak jsme rychle usedli na volná místa a začali se rozhlížet po lokále. Hospoda byla velmi slušně zaplněná a na to, že se tu kouřilo, bylo i relativně vidět. Velmi slušná nabídka z jídelního lístku, bohatý výběr nápojů a parta našeho kamaráda Martina, které pod jeho vedením připravila tento minifestival. Kromě nás vystupovaly dvě kapely a jeden písničkář a úroveň jednotlivých vystoupení byla velmi dobrá. My jsme celý program uzavírali, takže to byla velmi příjemně hozená rukavice.

Samozřejmě jsme povečeřeli a pomalu se začali chystat. Předposlední kapela dohrála (AVE!Band)a pódium bylo naše. Zvučení nám trvalo poměrně dlouho, jednak je nás moc a jednak pro Martinovu zvukařskou partu to byla premiéra. Ale nějak jsme se nastavili a Ostrava tak měla poprvé možnost slyšet hudbu s keltskou duší. Narozíl od Ostravy, my jsme tu možnost neměli. Přestože na pódiu byly odposlechy, shodli jsme se na tom, že slyšet byl pouze zvukový knedlík, nebylo možné rozlišit, který nástroj hraje, a bylo to pro nás velmi náročné. Zvukaři se snažili, ven nějaký zvuk šel, protože lidé reagovali, ale my jsme na pódiu byli celkem zoufalí. Nějak jsme naše vystoupení dohráli, a protože si lidé vyžádali přídavek, tak se nám to směrem ven snad i povedlo.Pro Mika to muselo být hodně stresující, protože se neslyšel a musel zpívat.Ale byla to pro něho a nakonec i pro nás zkušenost.

Noční cesta z ostravy za Verunkou do Sudkova proběhla bez dobrodružství a v klidu a tak jsme kolem druhé hodiny ráno uléhali s pocity spíše smíšenými, neboť jsme vlastně nevěděliů jak naše vystoupení v Ostravě proběhlo a až později jsme se dozvěděli, že se líbilo.

Milí fanoušci, v příštím vstupu se dozvíte, jak proběhlo naše únorové vystoupení ve Stránském, které se nakonec ukázalo jako poslední na tomto místě.Tedy, jak praví klasik - nashledanou za hodinu.

Váš oblíbený T.T.

Strangers in the night a ve Stránském

Milí fans a podobné entity,

máme za sebou další Stránské a opět stálo za to. Kdo jste nebyl, můžete litovat. Ale popořadě. Docela jsme se těšili, na programu byla Tara a měli přijet kluci ze Žůžo bandu (pro informaci - to je kapela, se kterou jsem strávil více než patnáct let, Alča o nějaký ten pátek méně), takže to vypadalo na vydařený večer. Zima opět udeřila, zvláště ve vyšších polohách, ale my jsme se rozhodli pro cestu přes Sovinec. No, trošku jsme poklouzali, ale dojeli. Tara na Stránské koukala, protože tohle v Tennesee fakt neuvidí, zejména pak kapelní stůl... Sál se pomalu plnil a hradečtí kluci opravdu dorazili i s nástroji. Verunka vypadala, že bude spát, všechno vypadalo velmi sympaticky. Ačkoliv jsme hráli opět v oslabení - Filharmonie měla napilno, pustili jsme se do práce a šlo nám to jedna radost. Tara nám pomáhala, seč mohla, zhostila se opět svého setu se ctí a večer velmi příjemně plynul. Velká Alenka připravila chlebíčky, protože Peťa udělal ochranářské zkoušky, tak abysme z toho taky něco měli:-),a my jsme se s Alčou pomalu chystali na sérii s Žůžo bandem, když nám do toho vstoupila Verunka. Následující řádky prosím nedávejte číst babičkám a sociálce. Verunka se prostě rozhodla, že už se vyspala a že stráví večer s námi. No a strávila. Běhala po lokále, šla z ruky do ruky, dělala se velmi roztomilou, i do výčepu se nechala donést. A velmi nelibě nesla, když muzikanti přestali hrát. Když se hrálo, bylo vše v pořádku. Tolik k jedné z mnoha atrakcí tohoto večera.

Ale zpět k hudbě. Na pódium nastoupil Žůžo band, v téměř původní sestavě a rozbalili jsme to, jen co je pravda. Repertoár inklinoval od old time, přes bluegrass, i na skotskou lidovou došlo a Graham špicoval uši a spokojeně pobrukoval. Během cca půlhodinky jsme předvedli snad to lepší z našeho repertoáru, no a lidem se to snad líbilo, protože nás vytleskali na přídavek. Do něj jsme zařadili naši smrtící sérii Hašlerek a poroučeli jsme se. Ale ne nadlouho. Závěr večera se nesl ve společném muzicírování všech muzikantů, a když udeřila půlnoc, loučili jsme se jako jedno velké hudební těleso. Moc pěkné to bylo...

Zpátky jsme jeli spořádaně přes Valšov, Verunka bez řečí usnula, protože se nehrálo, a po příjezdu do Litovle jsme ještě poseděli s kořaličkou a Žůžo bandem. Bylo to velmi vydařené hraní, nevím co vyzdvihnout víc, každý přispěl svým dílem a třeba se ještě někdy takhle sejdem. No a na KGB čeká příští týden Opava a Ostrava. Uvidíme Peťku, která mimochodem vyhrála konkurs na sólové hraní s fildou, a věříme, že si na severu neuděláme ostudu. No, budu určitě informovat.

S pozdravem Obelix forever

T:-)m

P.S.:Za Žůžo band se dostavili Jakub a David Silberovi spolu s Láďou Hemrlíkem. Díky kluci:-)

Jak jsme se poměli v Raduni

Tak tedy naši milí,

opět nám bylo vyrazit směr Raduň. Ještě jsme měli v živé paměti prosincovou cestu domů, kde se nám sníh představil v plné síle, a říkali jsme si, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Domluvili jsme se Jančou, že ji vezmeme, naložili a vyrazili. Já jsem byl protivný, jako vždy, když se nedaří na minutu, zatím to přičítám věku. Peťka se omluvila, neboť ji sklátila choroba, dokonce i do sms psala, že má "rýbu". Cesta tam ještě celkem ušla, sněžilo jen trochu a na prd to bylo jen kolem Moravského Berouna. Po čtrnácti dnech, kdy jsme byli zmlsaní oblevou, opět přimrzlo a začalo padat.No, ale na místo jsme dorazili.Dokonce s náskokem, takže Verunka si mohla poběhat po lokále a my jsme se mohli trošku rozkoukat a dát si s holkama kořavku:-).Dorazil Peťa, začali jsme stavět aparaturu a do toho hostinský zahájil večer, který se měl kromě KGB nést v duchu ochutnávky rakouské kuchyně a vína. Mně jen tekly sliny, neboť jsem vyrazil bez večeře. Dorazil zbytek bandu, Tara přijela samozřejmě s Jirkou a vypadala, že je ráda, že nás vidí. My ji taky. Hospoda byla plná a lidé se začali dožadovat hudby. Ale to už jsme byli nachystaní, takže nás to nerozhodilo, a vyjeli jsme na ně po našem. Hvězda, Pradlena a už to jelo. Po první sérii šla Verunka spát a šlo jí to moc pěkně,my jsme pokračovali. Bylo to náročné hlavně pro Alču, která jela všechny party i za Peťku, ale opět jsme si poradili. Pomohla i Tara, která zazpívala celkem čtyři věci a hrála s námi některé standardy, my jsme ji pak na oplátku, jako obyvatelce státu, který se za občanské války přihlásil na stranu Konfederace, zahráli Johna Browna, Pole s bavlnou a Buráky, samozřejmě česky. Ta koukala! Lidi se rozjeli, tancovali, ale ukázněně skončili spolu s námi. To už jsme za sebou měli i společnou ochutnávku specialit, neboť pan vedoucí se už nemohl koukat na to, jak kvůli slinám nemohu téměř mluvit. Děkujeme:-).Po produkci jsme vyšli ven a... zjistili, že nám nezbude, než vstoupit podruhé do stejné řeky, prostě napadalo.No přátelé, šlo to, jen zas kolem toho Berouna... Ale bylo to bez ztráty květinky, Janču jsme dovezli v pořádku, sami taky dojeli, no a šli jsme spát.

Byl to příjemný večer. Na ocenění za hudbu to zrovna nebylo, ale zvládli jsme to. Zapojili jsme víc náborových písní a lidi se chytali, takže snad byli spokojení. No a nás čeká pozítří Stránské. Přátelé, kdo můžete, přijeďte, přijedou mi kamarádi - muzikanti z Čech, moc se těším, jak si zahrajem, věřím, že počasí nebude na překážku.Takže, mějte se krásně, zachovejte nám přízeň a my Vám zas zahrajeme.

Báj báj

T:-)m Ticháček

V novém roce s novými tvářemi

Naši milí,

rok se nám pomalu rozbíhá a Vy o nás nic nevíte.Tak to budu hledět napravit. Ony ty události docela letí a aby si člověk uchoval zdravý rozum, je třeba malinko zachovat odstup. Ale k věci.

Pátého ledna dorazila z Ameriky Tara. Byla to velká událost, byl pro ni v Praze Jiřík, protože právě Jiřík se jí líbí o chlup víc, než my ostatní. Vše dopadlo dobře, letadlo přistálo téměř na čas, žádní teroristé a tak, takže mladí dorazili do Karlova v pořádku. My jsme tam měli dorazit v pátek odpoledne, pozkoušet a večer jsme se měli představit v místní Pizzerii.Moje Alenka se těšila tak intenzivně, až si z toho přivodila chorobu, a tak jsem jel do Karlova sám. Pro mně trošku problém, neboť mé jazykové vybavení stran angličtiny není úplně dokonalé. Ale kdopak by se vlka bál, nač plakat nad rozlitým mlékem a nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že. Tara mne poznala, objala (heč) a přivezla mi krásný kalendář s mašinkama. Jinak toho půl roku od Šumperského festivalu jako by odvál vítr a všechno pokračovalo svou cestou. Tara je moc fajn a myslím, že se jí tu líbí. Velká Alenka uvařila svoji spešl kávu,trošku jsme pohráli a naplánovali večer. Pak už byl čas k přesunu.

Večerní hraní byl hlavně test, měl dorazit i Mike a chtěli jsme už představit nové obsazení více méně naostro. Po příchodu na místo jsme zjistili, že někde po trase se zadrhla propagace, takže o naší produkci nikdo nevěděl, na druhou stranu, na neplakátované vystoupení tam bylo lidí dost:-) Ať si z toho každý vybere, co mu libo. Postavili jsme aparát, ten jsme taky chtěli vyzkoušet, ochutnali z místních specialit, to hlavně já, dorazil Mike, který měl radost z Tary, neboť si měl s kým povídat:-) A juž byl čas nástupu na plac. Vlétli jsme na to, jak je naším zvykem, a myslím, že se nám docela dařilo. Tara dostala prostor k sólovému mini bloku a já slyšel Rocky Top naživo v originále. Její hra nás na chvilku přenesla do Appalačských hor, mezi usedlíky, jejichž předkové kdysi vyrazili na dalekou cestu ze starého světa a nesli si v sobě dědictví předků, které se dnes snažíme oživovat i my. Mike zapadá čím dál víc,jeho Mezi horami, to je fakt zážitek, a i místní mládež, která dorazila s notebooky, neboť Pizzerie inzeruje i připojení, přestali ťukat a sledovali. Jo, nakonec to nebyl propadák. Peťka hrála i za Alču jako o život, a to měla prosím opar, což je pro flétnistku choroba téměř smrtelná, Janča si střihla první housle a ani nebyla moc nervózní.Takže poslední písnička, pobalit a vzhůru k Alence na chatu na druhou část večera. Ta se taky povedla, a tak mi jen bylo líto mojí Alenky, že tam nemohla být s námi.

Ráno dopoledne jsem vyrazil do Sudkova za rodinou, které už bylo lépe. Odpoledne se přijela podívat Tara s Jiříkem a bylo to pro holky shledání velmi dojemné. Večer nás pak čekalo první letošní oficiální vystoupení v kulturáku v Postřelmově, což je hned vedle. Po počátečních zmatcích mezi zvukaři se postavila aparatura, Milan nás nazvučil, sál se zaplnil cca ze dvou třetin, což, jak jsme se dozvěděli, je na Postřelmov velmi slušné, a šli jsme na to. Přátelé, bylo to úžasné. Lidi byli nadšení, Mike se ukázal jako skrytý šoumen a vystupování s námi si fakt užíval, Tara opět sklidila velký potlesk a cédéček se nedostávalo. Takže velký úspěch. Možná tam na jaře budem dělat výchovný koncert, zájem by tu byl.

Takže tak. Takhle pěkně nám ten nový rok začal. Tara s Jirkou teď byli týden u nás, takže jsme si to docela užili, i na operu došlo a v pátek 14. jsme pak Janče pomáhali rozloučit se s Dallasem. To bylo též poměrně husté, neboť jsme se promíchali s Hubertusem a společně jsme tvořili zábavu. Joj!

Miláčkové, mějte se krásně, my jedem příští pátek do Raduně, pak už je tu Stránské, no neflákáme se. Takže i Vy proplouvejte tím rokem a nezapomínejte na nás, my se zas ozvem:-)

Mějte se keltsky

Ticháček

Malé ohlédnutí za rokem, který nás právě opustil

Milí přátelé hudby, které z nedostatku jiných příležitostí říkáme keltská,

tak nás opustil další rok, naši milí. Celý jste ho mohli prožít s námi na našich stránkách a prostřednictvím tohoto blogu. Dovolte teď malé resumé a ohlédnutí za tím, co bylo, stejně jako malé zamyšlení nad tím, co nás čeká.

Máme takový pocit, že se nám ten rok docela podařil. Úplně ideální to nebylo, ale ideální žena je taky jen sen, že. Pokud to budeme brát čistě statisticky, tak kromě Šternberka, kde jsme se ocitli více méně omylem, absolvovali jsme všechny soutěžní vystoupení coby vítězové diváckých hlasování, což nás těší. Protože pro diváky hrajem především. Nechceme se podbízet, ale rádi bychom se drželi jedné z prvotních rolí hudby, a to je pobavit. Asi nikdy nebudeme kapela pro odborné poroty, ale o to nám snad ani nejde. Zajímá nás samozřejmě názor odborníků, na druhé straně hrát pro aplaudující sál, tomu se máloco vyrovná. Nejsme rovněž v tuto chvíli kapelou autorskou. Nabízíme svůj pohled na lidovou hudbu, potažmo na historii, a je nám jasné, že ne každému se naše vize může zamlouvat. To je v pořádku. Ale jak pravil Miroslav Ivanov - "Nechci, abyste s mými názory souhlasili, postačí nám, když o nich budete přemýšlet".

Podařilo se nám natočit první cd. To je taky věc, se kterou jsme na začátku roku nepočítali. Chtěli jsme ještě chvilku počkat, ale zájem Vás, fanoušků, nás přesvědčil, že jsme svůj názor museli změnit. Cédéčko jsme natáčeli na jednu stopu, tudíž naživo, má svoje mouchy, ale je to naše dítě a my jsme za něj rádi.Rovněž nás těší, že je o něj docela zájem.

Co se hraní týče, hráli jsme, až se z nás kouřilo. Hráli jsme na akcích řekněme prestižních, i na místech, kde na nás přišlo pár lidí. Každé hraní nás posouvá někam dál, i když si to třeba hned neuvědomíme. Záleží jen na nás, co si odnesem. Nerad bych na něco zapomněl, ale nejvíce si asi ceníme vítězství v divácké soutěži na Mohelnickém dostavníku, Bystřickém banju a nominace na Mezinárodní folklorní festival do Tennessee. Rovněž nás těší, že se nám podařilo naplánovat a zrealizovat Keltské slavnosti v Karlově. To je akce, ze které bychom moc rádi udělali tradici. Velmi nás těší, že vlastně po každém hraní za námi chodí lidé s tím, že se jim naše hudba líbí. To pak z člověka spadne i ta únava:-)

To bylo v kostce k roku uplynulému, teď k tomu, co nás čeká.A věřte, že už teď je toho dost. Proto jsme museli udělat trošku redukci, i kvůli personálním změnám, kdy čekáme, až se Mike s námi sehraje a sezpívá. Některé věci konkrétně - rozhodli jsme se například vypustit Portu v Bludově. Dospěli jsme k názoru, že nemáme zapotřebí dohadovat se s kýmkoliv o tom, jak a co máme zpívat. Poté, co jsem o tom napsal na náš blog, dostali jsme coby kapela mail, jehož autorka nás nařkla mj ze sobectví, z toho, že si lidi stejně nezapamatují ani názvy našich písniček v angličtině, že množstvím nástrojů na jevišti jen zakrýváme své hudební neumětelství. Myslím, že tím, co jsme dokázali, jsme dali dostatečnou odpověď. Ale Portu ne. Pokud jsme tím někoho zklamali, mrzí nás to, ale po zážitcích z loňska už do toho nepůjdem. My jsme se obecně rozhodli omezit účast na soutěžích - vyzkoušeli jsme si to, myslím, že celkem s úspěchem, a neradi bychom překáželi dalším mladým kapelám. Přiznám se, že jsem nebyl ani v dobách dřívějších rád, když se na soutěži objevila lehce zavedená kapela s tím, že jde do soutěže. Je to asi věc názoru. Teď je otázka, jak nás budou akceptovat pořadatelé, to bude docela výzva. Čekají nás koncerty s Tarou z Tennessee, která by měla během pár dnů dorazit, měli bychom vystupovat jako hosté na REGI Banju, čekají nás Horecké struny, další ročník Keltských slavností, v Litovli bychom rádi uvedli velkou show s tanečníky, dostali jsme opět pozvání ze Šumperka. Čekáme, zda se bude konat Mohelnický dostavník, a poslali jsme svoji vizitku pořadatelům Keltské noci na Plumlově. Samozřejmě největší bomba pro nás je cesta do Ameriky v termínu 12. - 19. června. Pokud to všechno dopadne, bude to určitě zážitek. Moc se tam těšíme a doufáme, že dopadneme lépe, než naše hokejová "dvacítka" v těchto dnech. Pevně věříme, že Amerika po našem odjezdu už nikdy nebude jako předtím:-) V jednání je i další zahraniční festival, ale protože tento měsíc probíhá výběr, nechceme nic zakřiknout, a tak s pokorou čekáme.Ale určitě budeme informovat. No, je toho fakt zatím docela dost.

Na konec jsem si nechal nás, coby lidi a lidičky.Já bych chtěl z tohoto místa poděkovat všem, co nám pomáhali a pomáhají. Jakkoliv. My jako kapela jsme si prožili svá vítězství i své krize, pokryli jsme se několika vavříny(ale spí se na nich fakt blbě), utržili něco šrámů, v něčem jsme se poučili, v něčem zůstáváme stejní(irsko - skotského pomezí se jen tak nevzdám).Každý z nás musel a musí obětovat něco ze svého volného času, za což Vám, moji milí spoluhráči, patří dík a obdiv. Vždyť cestovat z Ostravy v současných podmínkách a při současném stavu silnic nebo skloubit muziku se studiem a výchovou dětí, hluboce se před Vámi skláním...

Na závěr by se patřilo cosi moudrého, že. Tedy lidičkové, mějte se moc krásně, zachovejte nám přízeň, ale hlavně, nenechte se otrávit "blbou náladou". Nenechte si vzít humor, laskavost a slušnost. A poslouchejte muziku, nejen tu naši. Ať se v tom následujícím roce setkáváme nejen na těchto stránkách, ale i naživo, na hudebních akcích a festivalech.

Ať Vás naše muzika provází jen na těch slunečných cestách.

Za celý KGB(teda doufám)

kapelní mluvka Tom Ticháček

Opět naposledy v tomto roce na pódiu

Milí příznivci, nepříznivci i něco mezi tím,

tak se nám ten rok zas tak nějak přikulil ke svému závěru.Ale ještě než se s dovolením pustím do jeho hodnocení, musím napsat, jak jsme prožívali jeho závěr.Mezi svátky nás čekalo zkoušení s Mikem a třicátého hraní na Švýcárně, tedy na hřebenech. Ale popořadě. Svátky jsme prožili tak nějak standartně, Ježíšek prosvištěl, oznámil, že nejhodnější byla Verunka(a co to několikanásobné noční vstávání, ha??? )a my že se máme polepšit. No a šestadvacátého jsme už svištěli bílou stopou do Karlova pozkoušet s Peťou. Dopoledne zkoušela Janča, my jsme dorazili krátce po druhé. Peťa s Alčou už na nás čekali,Alenka si libovala, že nemusela hrát na Štědrý den na buben, ale Štěpán jí to vynahradil. Takže jsme trošku podrbali, trošku pohráli a zas jeli, abychom se o tři dny později opět vrátili.Já jsem byl po noční a moc mi to nesedlo, plánoval jsem, že se dospím v Karlově, ale pořád to bylo málo. Dorazil Mike s Janou, kterého kapelník oficiálně uvítal, no a samozřejmě i zbytek kapely, se kterými jsme se srdečně přivítali.

Co říci ke zkoušce, hm. No, byla to zkouška a přece Vám miláčkové neprásknu, co na Vás chystáme:-) Byli jsme samozřejmě zvědaví na Mika, takže zde jest jakési úvodní resumé. Podotýkám, že moje.Tedy, především klobouk dolů, že se do toho vůbec pustil, nemusel. Ale jde do toho s obdivuhodnou zarputilostí a hlavně má na čem stavět. Hlas tu totiž je. Protože už s Peťou maličko popracovali, znal aranže, takže se ukáznil a nejde do zpěvu přes sóla, ale naopak nastupuje tam, kde má. Překvapil češtinou a tady Vám opravdu víc neřeknu, počkejte si na produkci, fakt to stojí za to. S kytarou je to horší, tam musí Mike překonat tu úvodní fázi,kdy se moc nedaří a člověk má pocit, že se všechno spiklo proti němu, ale opět, chce a něco pro to dělá.Co se nás týče - za prvé, nespěcháme a rádi si počkáme, a za druhé, se bez té kytary v tuto chvíli obejdeme. Malinko jsme hnuli s aranžemi, Alča dostala víc prostoru s mandolkou a ono to jde. Takže Miku, klid, až to bude, tak zbouráme společně všechna pódia světa.(A ještě jednou díky za dárek).

O den později, poslední veřejná produkce KGB v roce 2010, předsilvestrovské hraní na Švýcárně. Z cesty jsem měl trošku obavy, mělo se jet po vlastní ose na Ovčárnu, odtud rolbou na místo. Pro náš vůz docela výzva. Skupina A jela Alenčiným terénním vozem 4x4, skupina B naší Fabií o obsahu 1,2, ovšem se zimními pneumatikami(neboj Peťko, vy jste áčko).A vyjeli jsme oba! Cesta naprosto bez problému, silnice krásně vymrzlá a nahoru sypaná štěrkem, takže velký dík našemu miláčkovi. No a pak následovala premiéra v jízdě rolbou. Do prostoru o velikosti cca necelé skříňové Avie se nás vměstnalo 12, plus basa a cimbál, spolu s dalšími nástroji. Spolu s námi totiž nahoře vystupovala i cimbálová muzika Wajdovci z Opavy. Díky pásům to moc nedrncalo, zato to trvalo. Ještěže kolovala první pomoc v podobě suchého bílého:-).

Přátelé, nahoře bylo krásně! Mrzlo a sníh v reflektorech nádherně jiskřil, do toho zapadaná chata, včetně zvonice od pana Olivy, to se nedá popsat, to je nádhera, kterou si každý z nás odnesl ve svém srdci. Uvnitř teplo a útulno. Odložili jsme si a začali se rozkoukávat. Peťa s Ačou, Jirkou a tehdy ještě Honzou tu hráli už vloni, pro nás ostatní to byla premiéra. No, moc se mi tam líbilo.Hned jsem si dal něco k jídlu, abych obalil nervy a zahnal stres z cesty. Wajdovci šli ladit na chodbu cimbál, neboť je to velmi složité zařízení, já jsem si dohodl zapůjčení basy, no a chata se pomalu plnila. Přátelé, Švýcárna není velká, bylo plno, přesto jsme se tam vešli v sedmi lidech, cimbálovka s cimbálem a ještě se tancovalo. Negativní líčení tohoto podniku se naštěstí nepotvrdilo.

Krátce po šesté Alenka zabubnovala tuš, Keltové vztyčili pomyslnou vlajku a šli jsme na to. Večer probíhal velmi příjemně, lidi se bavili, obě kapely měly úspěch, jedly, pily, hodovaly a tak nějak to uteklo.Krátce před půlnocí jsme dali Valčík na rozloučenou a pak už scéna patřila písničkám, které se před 22. hodinou nevysílají.Odtud se kormidlo otočilo zpět k umění.Škoda, že už v době, kdy byl čas rolby, ale tak to chodí. Přesto byla Vltava v obsazení cimbál, housle, flétna, viola, basa zážitkem a Over the Rainbow jen korunovalo vydařený večer.

Zpáteční cesta byla docela horor. V rolbě nás bylo snad patnáct, u některých už byla hranice sebeovládání silně posunuta, no ale jeli jsme. Na Ovčárně jsme si docela vydechli, autíčka krásně nastartovala, dolů se jelo luxusně a u Alči v Karlově jsme ještě chvíli poseděli a užili si vlastně i společného Silvestra.

Co se týče hraní, je to pro tenhle rok opravdu všechno.Já o něm ještě pohovořím, neboť je toho dost, co mám na srdíčku, teď už jen trochu s křížkem po funuse - mějte se krásně a užijte si rok 2011!

T:-)m Ticháček