Strhující festival v Šumperku

Týden po návratu z nejstaršího festivalu světa v Irsku se naše kapela Kelt Grass Band vydala na XXII. mezinárodní folklorní festival do Šumperka. Akce proběhla pod záštitou Sdružení přátel folkloru města Šumperk, za pomoci folklorního sdružení ČR a za přispění ministerstva kultury. Duší akce je prezidentka FS Libuše Drtilová s rodinou. Každoročně se na festivalu divákům představí soubory z celého světa. Letos obzvláště zaujaly soubory z Brazílie, Nového Zélandu, Filipín, Srbska a Estonska.

Mezi tuzemskými soubory se představila i naše skupina. V roce 2009 při našem prvním vystoupení jsme obdrželi od pořadatelů cenu "Objev roku". V roce 2010 naše produkce zaujala ředitele mezinárodního festivalu z Tennessee, který nás pozval následující rok na jejich festival do USA. Letošní šumperský festival se vydařil po všech stránkách. Mezi nejatraktivnější divácký zážitek patři tzv. "Roztančená ulice". Všechny zúčastněné soubory se představí starostovi města krátkým vystoupením před radnici. Poté projdou městem a na vybraných stanovištích pobaví diváky krátkou ukázkou. Tuto podívanou ročně sleduje několik tisíc diváků. V našem komponovaném programu se premiérově představil soubor irských tanců "Démáirt" z Brna, se kterým jsme navázali spolupráci letos v  Plumlově na festivalu Keltská noc.

Naše skupina se může pyšnit basistou Tomášem Tichým, který byl opětovně pověřen moderováním festivalu. Společně s Magdou Schwarzovou přispěli ke skvělé atmosféře. Festival v Šumperku se rok od roku těší z více návštěvníků všech věkových skupin. Bylo povzbudivé sledovat děti a mládež zapojující se do  folklorní hudby a tance, čímž pokračují v odkazu svých rodičů.

Naše skupina dostala pozvání i na příští rok, kde současně oslavíme své 10. výročí trvání kapely.

Alena Sýkorová

Kelt Grass Band na nejstarším festivalu světa

Po loňském úspěšném absolvování Mezinárodního folklórního festivalu v Murfreesboro v Tennessee si naše kapela Kelt Grass Band letos naplánovala účast na 399. výročí irského Puck Fair festivalu v Killorglinu. Jedná se o nejstarší festival na světě vycházející z dávných keltských tradic, podle kterých byl kozel poté, co byl korunován místní pannou, zavěšen na vyvýšené místo a po třech dnech obětován bohům plodnosti. V posledních letech je kozel po obřadu puštěn zpět na svobodu. Celou cestu nám připravil a naplánoval náš kamarád - Australan Mike Probyn, který se svou ženou Janou jel opět s námi, tak jako vloni do Ameriky.

Původně byla cesta do Irska plánována jako poznávací zájezd, nicméně pak přišlo překvapení. Pořadatelé nám totiž, po komunikaci s Mikem a po zhlédnutí našich webových stránek, nabídli možnost hudební produkce v podobě 4 koncertů.

A tak jsme dne 8. 8. 2012 přistáli na letišti v Corku, kde nás už čekalo zapůjčené auto, což opět zařídil Mike, který se pasoval do role řidiče. Jeli jsme se ubytovat do malého hotýlku blízko letiště. Druhý den nás čekala daleká cesta na západní pobřeží Irska až k Atlantickému oceánu.

První zastávka ve čtvrtek ráno byla na hradě Blarney, který v r. 1210 nechal postavit anglický lord Robert Muscegros. V r. 1646 byl hrad dobyt Oliverem Cromwellem, vůdcem občanské války, který nechal popravit anglického krále Charlese I. Na samém vrcholu věze hradu se nachází pamětní kámen a podle tradice ten, kdo jej políbí, bude mít schopnost vynikajícího řečníka. Pod hradem je arboretum plné nádherných rostlin a jako zvláštnost je zde „poison garden“, tedy část s jedovatými rostlinami.

Naše druhá zastávka v ten den byla ve vesnici Ahenny u Keltských křížů z 8. - 9. stol. V té době zde Vikingové přepadávali a okrádali místní obyvatelstvo, a proto nechávali křesťanští misionáři stavět Keltské kříže na ochranu irského lidu proti Vikingům. Na všechny z nás toto místo udělalo hluboký dojem - dýchla tam na nás historie.

Večer jsme měli dorazit do Doolinu, naší poslední zastávky před příjezdem do Killorglinu. Ještě před tím jsme se však zastavili u Cliffs of Moher - skalnatých útesů, které dosahují výšky až 120 metrů. Mimochodem, tyto útesy se nachází nedaleko přístavu Shannon, kde Titanic vyplul na svoji cestu do Ameriky.

Irsko má nádhernou přírodu, ale pozemky jsou zde soukromé, tedy oplocené. Ačkoliv jde o krásné kamenné zídky, které scenérii zdejší přírody nekazí, výlety jsou tím značně omezené. Večer jsme se ubytovali v malém, ale pěkném hotýlku a šli do místní hospůdky na večeři. V Irsku snad v každé hospodě hraje živá hudba. Vybrali jsme si jednu, kde hráli tři skvělí muzikanti (harmonikář, houslista a kytarista). Navíc každý, kdo do hospůdky přijde, se může zapojit, což si nenechal samozřejmě ujít náš kapelník. Při odchodu zvedli palec nahoru na znamení, že to bylo dobrý. 

Po výborné snídani, kde jsme dostali domácí čerstvý chléb, máslo, vejce, a dokonce i lososa, jsme jeli na pobřeží Atlantského oceánu. Podle místních obyvatel až do našeho příjezdu čtyři měsíce pršelo. Podle jejich tvrzení jsme jim konečně přivezli slunce a teplo. 

Naše další cesta nás vedla do obchodu s hudebními nástroji, kde jsme koupili whistle (irská flétna), bodhrán (irský buben), irské lžičky a objednali bouzouki (strunný nástroj). S dobrou náladou, která nás neopustila po celou dobu, jsme se vydali na tří hodinovou cestu do Killorglinu, kde jsme už večer měli naplánováno své první vystoupení na festivalu. Když jsme na místo dorazili, bylo vedro, a tak jsme si otevřeli zasouvací dveře od auta. Kapelník seděl u dveří, pozoroval lidi s nožem zavěšeným na krku a oni zase jeho. A tak se stalo, že nás odstavili místní policisté, kteří dostali zprávu o blížícím se „teroristovi“. Vysvětlili nám, že v Irsku se nesmí nůž nosit na viditelném místě. Kapelník ho tedy, ke spokojenosti policistů, schoval pod košili a my mohli pokračovat v cestě.

V osm hodin večer jsme měli první vystoupení. Byla to pro nás čest zahrát si na tomto festivalu mezi známými a velmi dobrými kapelami. Potěšilo nás, když jsme viděli, že se naše hudba líbí (zpívali jsme i česky), což nám mimo jiné potvrdil i rozhlasový moderátor z rádia Limerick Ireland, který si vyžádal naše CD s tím, že naši hudbu představí irským posluchačům.

Během tří dnů jsme měli čtyři vystoupení. Při jednom z koncertů se před pódium přihrnula skupina mladých lidí a ukázalo se, že jsou to čeští studenti, toho času na brigádě v Irsku, kteří po zaslechnutí českých písniček dali patřičně najevo svou radost.

V neděli před odletem jsme měli poslední koncert. Potom už došlo k loučení s pořadateli a všemi, co se o nás na festivalu starali. A pro nás nastala nejkrásnější chvíle, když nám asistentka pořadatele řekla, že naše hudba se všem moc líbila, a hlavní pořadatel nám nabízí účast v roce 2013, kdy tento festival oslaví čtyřsté výročí svého trvání. Pozvání si velmi vážíme a je to pro nás velká výzva a motivace k další práci. Výlet do Irska nám splnil náš sen – navštívit tuto krásnou zemi a při živém vystoupení mít možnost zazpívat si keltské písně společně s irským publikem. Krásnou tečku nám obstarala právě končící olympiáda v Londýně, kdy jsme měli možnost pozorovat z letadla ohňostroj její závěrečné ceremonie.

 Alena Sýkorová

My čekali jaro...

 Většina z nás tenhle text zná, a to nejen ten původní, ale i ten od Lokálky. Nám se povedlo prožít si od každého.Ale popořádku.

  Rok nám tak nějak běží, čas mezi prsty protéká a my se mezitím tak nějak proplétáme. Máme za sebou pár pěkných hraní, naprosto fascinující zážitky z únorové Švýcárny, fotky z Poličky už visí a nějaké snad ještě přibudou, mimochodem, prostředí Divadelního klubu, kde se celá akce konala, místním tiše závidím, pěkně nás přijali opět v Raduni, tedy rozhodně se nenudíme. Asi Vám, kteří nás sledujete pravidelně neušlo, že z výčtu našich vystoupení zmizely pravidelné poslední pátky v Karlově. Tedy pro ty, kteří nejsou úplně v centru dění - vedly nás k tomu dva zásadní důvody: Ten první - přibývá nám nových věcí a nedostává se nám času na opravdu plnohodnotné společné zkoušení. A protože nám hraní v Pizzerii Praděd nepřinášelo to, co jsme očekávali (druhý důvod), rozhodli jsme upřednostnit společné zkoušení, abychom si zažili nové věci a srovnali si staré. Začala s námi zpívat Gastonova dcera, a protože přebírá většinu ženských sólových partů, je potřeba, abychom si na sebe navzájem zvykli. Prostě práce je docela dost a je před námi hodně akcí, které budou vyžadovat brzchybný výkon. Ať už Keltování, Keltské slavnosti, Hanácké Benátky, jsme pozvaní jako hosté na nové REGI Banjo, máme potvrzenou účast na Keltské noci, tradiční festival v Šumperku...

  Chtěli jsme se také poměřit v nějakém soutěžním klání, abychom si udělali obrázek, jak si stojíme v očích odborníků, a tak jsme se zúčastnili poslední březnový den regionálního kola Moravského vrabce ve Frenštátu. Po téměř čtrnácti jarních dnech se vrátila zima a v Karlově, kde jsme se sešli ke společné zkoušce, se ještě lyžovalo. No, pozkoušeli jsme pěkně, a stejně nám tam vlezli lidi!, a v sobotu ráno jsme vyrazili směr Valašsko. Člověk by na první pohled neřekl, ale cesta byla docela dlouhá, nicméně topení fungovalo, takže v autě bylo příjemně a ke kinu ve Frenštátě jsme dorazili téměř se začátkem zvukových zkoušek pro jednotlivé kapely. Pořadatelé stanovili přesné časy zvukovek, a tak jsme věděli, že máme ještě dost času. A protože jsme byli už všichni, ubytovali jsme se v šatně a vyrazili na oběd. Nebojte, nebudu Vás unavovat líčením našeho nájezdu na centrum Frenštátu, jen pokud tyhle řádky čte někdo z personálu Radničního restaurantu, tak vězte, že nikdo z nás nebyl zbaven svéprávnosti a ten velký fousatý pán má opravdu takhle specifický smysl pro humor...

  Moravský vrabec je soutěž poměrně prestižní a my jsme se tam docela těšili. Měli jsme nazkoušeno a zejména kapelník byl zvědav, jak lidé i odborná porota přijmou jeho vlastní věc o našem putování po Tennessee. Mne osobně trochu překvapilo, že když jsem listoval stránkami přihlášených kapel, nenašel jsem tam žádnou country kapelu, o bluegrassu ani nemluvě. Zato tam byly soubory, které se daly nazvat folkovými jen s hodně velkým přimhouřením obou očí. Ale to by bylo asi na delší debatu. Já toho o soutěži samotné moc psát nebudu, protože by to mohlo být brané jako nářek neoceněných. No prostě, dopadlo to, jako pro nás obvykle, lidi nás nechtěli pustit z pódia, o něčem svědčí i to, že po našem hraní nám hned na místě nabídli pořadatelé (nezaměňovat s porotou) samostatný koncert, ale pro odborníky holt naše hudba asi nikdy nebude. Bereme to tak, jak to je, a i když máme k verdiktu poroty výhrady, už se k tomu nebudeme vyjadřovat. V reakci na naše neumístění jsme se shodli, že akce tohoto typu asi vypustíme, i když si tím zřejmě zavíráme dveře na některé festivaly. Ale protože stejně evidentně nesplňujeme podmínky pro vyvolené, bylo by z našeho pohledu zbytečné se mezi ně cpát. Nouzi o hraní opravdu nemáme, zájem o nás je, a co se týče soutěží, budeme preferovat ty divácké. Kdo nás zná, ví, že jsme kapela, která to pro lidi opravdu umí rozbalit, ale nepodbízí se. No, když k tomu připočtu, že cestou zpátky jsme se museli potýkat s namrzlou silnicí, která nás docela překvapila (ještěže jsme neměli přezuto), byl náš výlet pod Beskydy takový jalový. Nicméně ze svého pohledu musím ocenit to, jak byla celá akce organizačně zajištěna, včetně výběru místa a v neposlední řadě i výborné konferování Pepy Mloka Grima.

  Tím pádem máme místo Porty volno a můžeme se soustředit na věci příští. Tady nás musím omluvit, ještě to asi zveřejníme zvlášť, ale 28. dubna se měla konat Keltparáda v Oticích. Přestože akce byla vpodstatě vyprodaná, kvůli indispozici taneční skupiny Máta jsme ji museli zrušit. Doufáme, že najdeme vhodný náhradní termín a Mátě přejem, aby se dala brzy dohromady, neboť nás čekají společně zajímavá vystoupení. Rovněž tak doufám, že se dáme dohromady i my, usadíme repertoár a vlétneme do letní sezóny jako velká voda. Neboť je velmi příjemné odvést na pódiu dobrý výkon, vyslechnout si pochvalu a zároveň pozvaní na ročník příští.

  Tož tak, lidé dobří. Pilně sledujte naše stránky, ať víte, co se kde šustne, my budem věřit a doufat, že se Vám po nás stýská, no a někde se určitě uvidíme a pak to společně rozbalíme. Už aby to bylo. Joj.

                                                                         T:-)m Ticháček

Zážitky opravdu mrazivé...

Trošku jako horor, ale to mrazivo, to vyplývá z povětrnostní situace minulého týdne, kdy venkovní teplota ne a ne vylézt nad mínus deset. A v tomto počasí, konkrétně v pátek, nám bylo opět vyjeti na Švýcárnu a zahrát. Nebylo to nic oficiálního, na Švýcárně se slavily narozeniny - Dagyho kamarádi - výjimečný umělec Otmar Oliva a dobrá duše Švýcárny Tonda Lanc. Kolektivně si nás vybrali a pro nás to byla docela čest, protože jak jsem psal, věřili jsme, že jsme si nahoře (na Švýcárně) udělali dobré jméno, ale že až takhle...

  Přátelé, pro mne osobně to znamenalo docela honičku, protože letos se mi hrací termíny trefují do směn téměř neomylně a tolik dovolené nemám, takže musím zvažovat na vahách vpravdě lékarnických, kam ano, kam ne. Naštěstí si s kolegy docela vycházíme vstříc, takže jsem si to tak nějak poprohazoval, no, končil jsem před hraním a znovu do práce jsem valil po hraní další den, těsně po půlnoci. Ale funguju tak posledních řekněme třicet let, tak to zkusím ještě chvilku vydržet. Takže trochu pospat, naštěstí byli kolejoví skřítci hodní a v noci mne honili jen v únosné míře, Alča zatím zabalila, protože jsme museli odvézt Verunku k babičce, no, měli jsme to docela náročné, navíc jsme museli být načas na Hvězdě kvůli výjezdu nahoru,  nebudu Vás tím zatěžovat, ale stávají se z nás odborníci na logistiku. Ve finále jsme zjistili, že budeme hrát v pěti, Janča nemocná, Pavel měl akci s dětmi, ale to už jsme vzali stoicky. Pobrali jsme všechno teplé oblečení, které jsme doma našli, abychom na skútrech nezmrzli, poprosili autíčko, aby nás nenechalo ve štychu, no a po všech peripetiích jsme stáli před pátou na Hvězdě připraveni vyrazit na Ovčárnu. Dorazil Dagy s Alenkou, přibrali Jiříka a vyrazili jsme. Cesta úplně v pohodě, horší to bylo na Skřítku, tady se jelo v pohodě, akorát nahoře, když jsme zahýbali k parkovišti a museli přibrzdit, nám to na uhlazeném a uklouzaném povrchu klouzalo a Jiřík musel zatlačil. Ale vyjeli jsme. Nahoře bylo krásně. Sluníčko se pomalu klonilo k západu, sníh jiskřil a pro nás přijel skútr. Museli jsme jet natřikrát, takže to trvalo skoro hodinu, než jsme se všichni i se zavazadly dostali ke Švýcárně. Výbava se vyplatila, části akčního oděvu od zaměstnavatele se osvědčily a nos mi brzy rozmrznul. Ubytovat se, neboť tentokrát na nás čekala noc přeludů a vášní, aklimatizovat nástroje, já jsem se připojil, a již jsme se připojili ke slavícímu kolektivu, který měl před námi zřejmý náskok. Nebudu popisovat, co všechno jsme jedli a pili, bylo toho hodně a bylo o nás velmi dobře postaráno, já za sebe jsem byl velmi rád, že nás všichni brali nejen jako mouřeníny, kteří dorazili splnit svůj úkol. Bylo to samozřejmě z velké části díky Dagymu, ten byl mezi starými přáteli ve svém živlu, ale nezapomínal ani na své povinnosti kapelníka. Napsal pro oslavence, potažmo pro Švýcárnu, píseň, kterou jsme měli rozpracovanou a kterou jsme dodělali těsně před produkcí. Přirozeně jsme s ní začali a už teď můžu říct, že měla úspěch a ten večer nezněla naposledy. Pak jsme dali, byť v osekaném obsazení, náš tradiční repertoár a velmi nás potěšilo, že nás lidé poslouchali a nebrali jako kulisu. Hudba byla na střídačku, my, zpěv a cappela, reprodukované zvuky, takže jsme si zahráli, zazpívali, poslouchali, jak to hraje konkurence, i když na "Stairway to Heaven" prostě asi hned tak mít nebudeme, no, velmi příjemný večer, potažmo noc. Bylo moc fajn, že jsme nemuseli dolů ještě v noci a opravdu jsme si to užili: to se nechlubím, tak to prostě je a já myslím, že jsme si to napracovali a ještě odpracujem :-).

  Při pohledu na teploměr v sobotu v osm hodin ráno jsme rtuť hledali hodně hluboko, no choulila se na dvacítce, tak jsem se modlil, aby miláček na parkovišti odolal. Přestože byl večer dlouhý, většina osazenstva již byla na nohou a většinou se chystala ven. My jsme pobalili, posnídali a pak naložili skútr. Jel jsem jako první, coby doprovod nástrojů, takže jsem se rozloučil jak s oslavenci, tak s personálem, zasedl na tandem a vyrazili jsme. Přátelé, byla to nádhera. Obloha vymetená, slunce se dralo nahoru, v jeden okamžik bylo vidět nádherné panorama Jeseníků, no, cesta úžasná, ani ten mráz tolik nevadil. Na Ovčárně jsem vyložil nástroje a zatímco skútr vyrazil pro zbytek kolektivu, já jsem s napětím zasunul klíček do zapalování a... Starujem!!! Paráda, začal jsem topit, naložil nástroje k nám a k Alence, která mi statečně svěřila klíče, a sledoval cvrkot. A ten byl. Najížděly autobusy i auta a z nich vystupoval téměř nekončící proud milovníků hor. Sjezdaři, běžci, snowborďáci - a vůbec se nebáli mrazu. To už dorazil zbytek kapely, takže poslední rozloučení, nasednout, zahrabat, než se kola chytly, a vzhůru dolů. Cesta v pohodě, samozřejmě až na muldy na Skřítku, ale s tím se počítá. Suma sumárum - užili jsme si moc příjemný výlet, naše produkce byla přijata velmi příznivě, a přestože to pro naši rodinu bylo hodně rozlítané, bylo to moc fajn. Chtěl bych tímto poděkovat za péči všem na Švýcárně, všem těm, kterým jsme hráli, za více než zdvořilý zájem. Tenhle pátek nás čeká Raduň, pak Karlov, Polička, prostě jedeme dál, kalendář se nám plní, až se nám z toho dělají vrásky, ale jsou to příjemné starosti.

  Takže miláčkové - sledujte nás dál virtuálně, ať něco neprošvihnete, ale kdo můžete, najděte si nás naživo. Stojíme za to :-)

                                                                                              Tom Ticháček

Všechno je relativní, ale my hrajem dál

...to je, přátelé, takový titulek, po kterém může následovat cokoliv, od naprosto konkrétních údajů až po vágní uvažování o světaběhu. No, ale vážně. Chtěl bych Vás hlavně pozdravit v tom novém roce (byť už máme únor) a popovídat o tom, jak se máme, co děláme a tak.
Tak tedy, ani sníh, ani mráz, ale to už někdo zpíval, já vím. Navíc sníh a mráz se i nás dotýká - kapelník občas zapadne, automobilový park se chová nestandartně, ale jezdíme. Užili jsme si první hraní v Karlově a koukáme dopředu. Viděli jsme se s Peťkou a bylo to setkání moc příjemné, navíc vykrystalizovalo do dohody o nějakých společných hraních během jara, pokud to filharmonie nepokazí. Nicméně opět se zabýváme standartním obsazením postu flétny. Jíťu čekají státnice a taky práce jí přibyla, takže se s námi loučí. Nějaké objevy se rýsují a jak známe Dagyho, dlouho bez flétny nezůstaneme. Chystáme i nové věci, jak instrumentálně, tak vokálně, chtěli bychom víc zapojit Pavla, neboť je jediným, kdo nás dokáže přeřvat bez mikrofonu a takový potenciál je potřeba využít. Taky se nám pomalu vrší hraní v prvním půlroce a nabídky máme už i na začátek podzimu. Tož, tak se chlubím. Něco už máme vyvěšené v různých koncertních sekcích, to má pod palcem Alenka, ale pamatovat si to musím já :-), no a pomalu se chystáme na Keltské slavnosti. Budou v červnu a už teď můžu říct, že počasí bude opět keltské (což znamená, že když bude hezky, bude to bonus). Jak už jsem psal minule, rýsuje se nám nějaké hraní v Čechách, tak jsme zvědaví, jak tam náš mix naživo přijmou. No ale pozvali nás... Dokonce i do škol nás zvou, měli jsme zato, že loňské vystoupení pro školu v Postřelmově bylo náhodným úletem, ale nějak se to rozneslo. A tak budem způsobovat trauma dalším učitelům dějěpisu :-) - mám připravené nějaké historické bonbónky. Prostě, i když teď nepíšu tak často, tak kapela funguje dál. Pokud se o tom chcete přesvědčit, dojeďte příští pátek do Raduně nebo kterýkoliv poslední do Karlova. Anebo kamkoliv jinam, vidíte, už se zase chlubím...
Začal nám nový rok, na který se mnoho lidí netěší. Pokud se chvíli necháte masírovat sdělovacími prostředky, zjistíte, že jsme v podstatě na pokraji katastrofy. A to už vůbec nepočítám oblíbený pomýlený výklad Mayského kalendáře s datem 21.12. letošního roku. Přátelé, držte se nás a bude nám všem líp. Pokud bychom si přestali zpívat, tak už by to bylo hodně špatné. Proto si přeju, abychom se potkávali při živém hraní co možná nejčastěji, ať se máme navzájem na co těšit. A protože bohyně Brigit (z jejíhož svátku se nám nějakým podivným řízením staly Hromnice) se již ohlásila, můžem se teď společně těšit na jaro. V tomto vpravdě arktickém čase se Vám možná zdá, že je to chiméra, ale ono přijde přátelé. Zatím přišlo vždycky...

Ticháček (obalen případně několika svetry)

A je to zase tady...

...myslím tím konec roku, bilancování, co se povedlo, co ne, a tak mi dovolte, abych se o své pocity s Vámi podělil ještě dříve, než starému roku s definitivní platností zazvoní hrana.

  A začnu pěkně od konce.Včera jsme hráli na Švýcárně a bylo to veliké. Místo rolby nás vezli i s nástroji na sněžných skůtrech, a přátelé, přes Atlantik Jumbem dobrý, ale trochu nuda, zato tohle - nářez. No, přežili jsme, moc pěkně se tam o nás starali a byl to velmi příjemný večer. Troufnu si říci, že na Švýcárnu jsme si docela otevřeli dveře, ale ve finále to nezáleží až tak na nás, že.

  No a k tomu zbytku. Je jasné, že největší událostí byl výlet za oceán. To je bez debaty. Myslím, resp. jsem přesvědčen, že jsme si ostudu neudělali. Naše zážitky můžete sledovat téměř krok za krokem v našem vzpomínkovém seriálu na našich stránkách. Upřímně, myslel jsem, že to stihnu dopsat do konce roku, ale prostě to nešlo. Nicméně, nemusíte se bát, dopíšu to, už jen proto, že je velmi příjemné probírat se znovu všemi těmi vzpomínkami a zejména v tomto zimním čase si připomínat červen v Tennessee. S přáteli z USA jsme nadále v kontaktu, nakonec, můžete si přečíst i na našem fejs profilu, že si nás občas nalistují. Nicméně, bylo to pěkné, ale už je to za námi a nemůžeme se pořád ohlížet dozadu, byť je to ohlížení moc příjemné. I na našem území se nám pár věcí povedlo, zejména pak příchod nových posil - Pavel i Jíťa zatím celkem zapadli a jen potvrzují pravidlo, že u nás nemůže hrát nikdo normální. Co se flétny týče, zůstáváme i nadále v kontaktu s Peťkou (pusu:-)) a nejsou vyloučená ani společná hraní v roce příštím. Měli jsme několik podařených vystoupení, Vy, kdo nás sledujete, určitě víte z fotek, které Alča celkem pravidelně vyvěšuje. Povedlo se nám proniknout na Keltskou noc do Plumlova a vypadá to, že by to nemuselo být proniknutí jediné. Jako hosty si nás pozvali pořadatelé REGI banja, čehož si velmi vážíme, ale protože nám chybí soutěžní atmosféra a předstartovní nervozita, uvažujem opět i o soutěžní účasti. Festivalová účast byla vůbec letos dosti podařená. V Šumperku jsme měli tentokrát i vlastní pásmo, se kterým jsme byli velmi spokojeni, a já sám jsem si vyzkoušel naplno moderátorský chlebíček. Snad nebyl moc okoralý... Málem jsme si odvezli pohár z Kalfestu, ale co není, může být, a navíc nás letos příjemně překvapil zvuk. Jinak jsme až na výjimky bojovali letošní léto s nepřízní počasí, které nám asi ukázalo nejnesympatičtěší tvář na Keltských slavnostech. Na druhou stranu - to jsou Jeseníky... Celkově si myslím, že jsme festivalovou sezónu absolvovali se ctí.

  Rovněž máme za sebou tři koncerty s tanečníky a vypadá to, že se zrodil typ akce, která by mohla mít pokračování. Aspoň výhled na jaro tomu nasvědčuje.

  Přátelé, letošní sumary, to jsou spíše takové střípky, protože jsme hráli opravdu hodně a těžko vyjmenovávat každou akci. Vyloženě propadák jsme neměli, dokonce i v televizi jsme se mihli, byť ne jako hlavní hvězdy večera :-) Celkově se nám daří i s naším CD, o které je čas od času ještě stále zájem. Což znamená, že jsou tu stále ještě jedinci, kteří jej nemají, ty občany tímto napomínám... A jestli bude další? Jednou určitě.

   No a co příští rok? Asi zas budeme sem tam hrát, sledujte stránky a tak. Ne, něco už jsem naznačil, máme už nějaká pozvání, a to i velmi prestižní, rádi bychom opět zkusili Portu, ale z důvodů kolize termínů asi v Ostravě. Uvidíme, jak to dopadne se Zahradou, láká nás to, ale v tuto chvíli je to otevřené. No a rádi bychom vystrčili růžky i do Čech. O všem se Vás budeme snažit informovat s dostatečným předstihem, abyste si včas stihli zajistit, lístky, jízdenky, letenky...

  Dobrý rok to byl, miláčci. Největším vítězstvím pro nás je, že stále hrajeme, že nás to baví, že se máme rádi a hlavně, že máme takové příznivce, jakými jste bezpochyby Vy. Pokud nám zůstanete věrni i napřesrok, tak vítejte v klubu. Speciální poděkování míří k manželům Probynovým, k babičkám, které nám pomáhají s dětmami, no a za sebe i Alence, mimo jiné za vedení stránek. Je to někdy záhul, ale děláme to rádi.

  Tož se vrhněte do víru oslav, díky za letošek a těšíme se napřesrok.

                                                                      Daggy, Gaston, Jiřík, Jíťa, Alča, Janča, Alenka a Tom

                                                                                                        2011

Tak jsem zase tady:-)

No jo, taky se mě po Vás stýskalo (i když mě se teda hlavně "stejskalo"), tak zas přijměte pár řádků, než přijde každoroční sebemrskačské zhodnocení sezóny.

  V minulém blogu jsem oznamoval, že nás čekají velké koncerty s tanečníky z T.S. Máta. No, přátelé, podařilo se. Ať už se Keltparáda konala v Oticích nebo v Litovli, slavili jsme úspěch a ne neskromně říkám, že zaslouženě. I když na společné zkoušky nebylo tolik času, kolik bychom si představovali, na výsledku bylo znát, že obě uskupení už mají nějakou úroveň a hned tak něco je nerozhodí.Samozřejmě, pořád je co zlepšovat, kór když máte za kapelníka nejmenovaného, Vy víte koho, ale byla to dobrá vystoupení. Rádi bychom v tom pokračovali i v příštím roce s tím, že by se program rozšířil i o další ukázky keltské kultury - např. mytologie, módní přehlídka a další. Uvidíme, třeba přijedeme i do Vašeho města, stačí, když odpovědní orgánové projeví zájem a odsypou z váčku.

  Zahráli jsme si v programu Vánočních trhů, a to konkrétně v Olomouci a v Opavě. Byli jsme na to zvědaví a nakonec se nám to z pohledu muzikantů moc líbilo. Jednak bylo skutečně vytápěné pódium - první řada se docela potila, a jednak atmosféra rozsvíceného večera a vstřícní diváci udělaly taky svoje. Měli jsme trochu obavu, jak se na ta náměstí dostaneme, zejména v Olomouci, ale nakonec to bylo bez problémů. Lidi nás přijali velmi dobře, tímto ještě jednou děkujem za skvělé publikum a nám se tím pádem hrálo taky moc příjemně. Počasí se zachovalo nesobecky, a tak máme z těchto hraní skutečně moc dobré pocity. Snad jsme někomu pomohli na chvilku se zklidnit v té hektické adventní atmosféře.

  Taky jsme si po čase zahráli v Raduni a moc nás potěšilo, že na nás lidi nezapomněli, a i když nebylo úplně narváno, skalní dorazili. Karlov se povedl tradičně, to je místo, které opravdu zraje a dají se tam čekat velké věci. Jediné, co bylo trošku hektické, tak to byl fakt, že jsme měli vlastně během jednoho týdne čtyři hraní, do toho jsem chodil do práce a Alča měla akce s gymnaziálním sborem. Ale zvládli jsme :-)

  Z veřejných hraní pro letošek je to vlastně všechno. Ještě nás čeká 30. prosince oblíbená Švýcárna (a méně oblíbená rolba), ale jinak už spíše relaxujem, neboť vlastní vánoční koncerty jsme vypustili - je toho stejně všude plno, a chystáme se na Vás na příští rok. Nicméně věřím, že se budem setkávat i tady na stránkách, protože projekt našeho amerického deníku pokračuje, Part 8 je na spadnutí a věřím, že ho dostanete plus mínus pod stromeček. Tak se těšte, ať to Ježíšek nezvrtá a nedonese ho někomu úplně jinému.

  Jsem moc rád, že jsem se zas po čase s Vámi všemi viděl, ať se Vám v tyto dny daří a moc se těším, až se zas někde potkáme na pódiu i pod ním.

                                                                        Váš liknavý psavec Tom Ticháček