Kelt Grass Band na nejstarším festivalu světa

Po loňském úspěšném absolvování Mezinárodního folklórního festivalu v Murfreesboro v Tennessee si naše kapela Kelt Grass Band letos naplánovala účast na 399. výročí irského Puck Fair festivalu v Killorglinu. Jedná se o nejstarší festival na světě vycházející z dávných keltských tradic, podle kterých byl kozel poté, co byl korunován místní pannou, zavěšen na vyvýšené místo a po třech dnech obětován bohům plodnosti. V posledních letech je kozel po obřadu puštěn zpět na svobodu. Celou cestu nám připravil a naplánoval náš kamarád - Australan Mike Probyn, který se svou ženou Janou jel opět s námi, tak jako vloni do Ameriky.

Původně byla cesta do Irska plánována jako poznávací zájezd, nicméně pak přišlo překvapení. Pořadatelé nám totiž, po komunikaci s Mikem a po zhlédnutí našich webových stránek, nabídli možnost hudební produkce v podobě 4 koncertů.

A tak jsme dne 8. 8. 2012 přistáli na letišti v Corku, kde nás už čekalo zapůjčené auto, což opět zařídil Mike, který se pasoval do role řidiče. Jeli jsme se ubytovat do malého hotýlku blízko letiště. Druhý den nás čekala daleká cesta na západní pobřeží Irska až k Atlantickému oceánu.

První zastávka ve čtvrtek ráno byla na hradě Blarney, který v r. 1210 nechal postavit anglický lord Robert Muscegros. V r. 1646 byl hrad dobyt Oliverem Cromwellem, vůdcem občanské války, který nechal popravit anglického krále Charlese I. Na samém vrcholu věze hradu se nachází pamětní kámen a podle tradice ten, kdo jej políbí, bude mít schopnost vynikajícího řečníka. Pod hradem je arboretum plné nádherných rostlin a jako zvláštnost je zde „poison garden“, tedy část s jedovatými rostlinami.

Naše druhá zastávka v ten den byla ve vesnici Ahenny u Keltských křížů z 8. - 9. stol. V té době zde Vikingové přepadávali a okrádali místní obyvatelstvo, a proto nechávali křesťanští misionáři stavět Keltské kříže na ochranu irského lidu proti Vikingům. Na všechny z nás toto místo udělalo hluboký dojem - dýchla tam na nás historie.

Večer jsme měli dorazit do Doolinu, naší poslední zastávky před příjezdem do Killorglinu. Ještě před tím jsme se však zastavili u Cliffs of Moher - skalnatých útesů, které dosahují výšky až 120 metrů. Mimochodem, tyto útesy se nachází nedaleko přístavu Shannon, kde Titanic vyplul na svoji cestu do Ameriky.

Irsko má nádhernou přírodu, ale pozemky jsou zde soukromé, tedy oplocené. Ačkoliv jde o krásné kamenné zídky, které scenérii zdejší přírody nekazí, výlety jsou tím značně omezené. Večer jsme se ubytovali v malém, ale pěkném hotýlku a šli do místní hospůdky na večeři. V Irsku snad v každé hospodě hraje živá hudba. Vybrali jsme si jednu, kde hráli tři skvělí muzikanti (harmonikář, houslista a kytarista). Navíc každý, kdo do hospůdky přijde, se může zapojit, což si nenechal samozřejmě ujít náš kapelník. Při odchodu zvedli palec nahoru na znamení, že to bylo dobrý. 

Po výborné snídani, kde jsme dostali domácí čerstvý chléb, máslo, vejce, a dokonce i lososa, jsme jeli na pobřeží Atlantského oceánu. Podle místních obyvatel až do našeho příjezdu čtyři měsíce pršelo. Podle jejich tvrzení jsme jim konečně přivezli slunce a teplo. 

Naše další cesta nás vedla do obchodu s hudebními nástroji, kde jsme koupili whistle (irská flétna), bodhrán (irský buben), irské lžičky a objednali bouzouki (strunný nástroj). S dobrou náladou, která nás neopustila po celou dobu, jsme se vydali na tří hodinovou cestu do Killorglinu, kde jsme už večer měli naplánováno své první vystoupení na festivalu. Když jsme na místo dorazili, bylo vedro, a tak jsme si otevřeli zasouvací dveře od auta. Kapelník seděl u dveří, pozoroval lidi s nožem zavěšeným na krku a oni zase jeho. A tak se stalo, že nás odstavili místní policisté, kteří dostali zprávu o blížícím se „teroristovi“. Vysvětlili nám, že v Irsku se nesmí nůž nosit na viditelném místě. Kapelník ho tedy, ke spokojenosti policistů, schoval pod košili a my mohli pokračovat v cestě.

V osm hodin večer jsme měli první vystoupení. Byla to pro nás čest zahrát si na tomto festivalu mezi známými a velmi dobrými kapelami. Potěšilo nás, když jsme viděli, že se naše hudba líbí (zpívali jsme i česky), což nám mimo jiné potvrdil i rozhlasový moderátor z rádia Limerick Ireland, který si vyžádal naše CD s tím, že naši hudbu představí irským posluchačům.

Během tří dnů jsme měli čtyři vystoupení. Při jednom z koncertů se před pódium přihrnula skupina mladých lidí a ukázalo se, že jsou to čeští studenti, toho času na brigádě v Irsku, kteří po zaslechnutí českých písniček dali patřičně najevo svou radost.

V neděli před odletem jsme měli poslední koncert. Potom už došlo k loučení s pořadateli a všemi, co se o nás na festivalu starali. A pro nás nastala nejkrásnější chvíle, když nám asistentka pořadatele řekla, že naše hudba se všem moc líbila, a hlavní pořadatel nám nabízí účast v roce 2013, kdy tento festival oslaví čtyřsté výročí svého trvání. Pozvání si velmi vážíme a je to pro nás velká výzva a motivace k další práci. Výlet do Irska nám splnil náš sen – navštívit tuto krásnou zemi a při živém vystoupení mít možnost zazpívat si keltské písně společně s irským publikem. Krásnou tečku nám obstarala právě končící olympiáda v Londýně, kdy jsme měli možnost pozorovat z letadla ohňostroj její závěrečné ceremonie.

 Alena Sýkorová