Zážitky opravdu mrazivé...

Trošku jako horor, ale to mrazivo, to vyplývá z povětrnostní situace minulého týdne, kdy venkovní teplota ne a ne vylézt nad mínus deset. A v tomto počasí, konkrétně v pátek, nám bylo opět vyjeti na Švýcárnu a zahrát. Nebylo to nic oficiálního, na Švýcárně se slavily narozeniny - Dagyho kamarádi - výjimečný umělec Otmar Oliva a dobrá duše Švýcárny Tonda Lanc. Kolektivně si nás vybrali a pro nás to byla docela čest, protože jak jsem psal, věřili jsme, že jsme si nahoře (na Švýcárně) udělali dobré jméno, ale že až takhle...

  Přátelé, pro mne osobně to znamenalo docela honičku, protože letos se mi hrací termíny trefují do směn téměř neomylně a tolik dovolené nemám, takže musím zvažovat na vahách vpravdě lékarnických, kam ano, kam ne. Naštěstí si s kolegy docela vycházíme vstříc, takže jsem si to tak nějak poprohazoval, no, končil jsem před hraním a znovu do práce jsem valil po hraní další den, těsně po půlnoci. Ale funguju tak posledních řekněme třicet let, tak to zkusím ještě chvilku vydržet. Takže trochu pospat, naštěstí byli kolejoví skřítci hodní a v noci mne honili jen v únosné míře, Alča zatím zabalila, protože jsme museli odvézt Verunku k babičce, no, měli jsme to docela náročné, navíc jsme museli být načas na Hvězdě kvůli výjezdu nahoru,  nebudu Vás tím zatěžovat, ale stávají se z nás odborníci na logistiku. Ve finále jsme zjistili, že budeme hrát v pěti, Janča nemocná, Pavel měl akci s dětmi, ale to už jsme vzali stoicky. Pobrali jsme všechno teplé oblečení, které jsme doma našli, abychom na skútrech nezmrzli, poprosili autíčko, aby nás nenechalo ve štychu, no a po všech peripetiích jsme stáli před pátou na Hvězdě připraveni vyrazit na Ovčárnu. Dorazil Dagy s Alenkou, přibrali Jiříka a vyrazili jsme. Cesta úplně v pohodě, horší to bylo na Skřítku, tady se jelo v pohodě, akorát nahoře, když jsme zahýbali k parkovišti a museli přibrzdit, nám to na uhlazeném a uklouzaném povrchu klouzalo a Jiřík musel zatlačil. Ale vyjeli jsme. Nahoře bylo krásně. Sluníčko se pomalu klonilo k západu, sníh jiskřil a pro nás přijel skútr. Museli jsme jet natřikrát, takže to trvalo skoro hodinu, než jsme se všichni i se zavazadly dostali ke Švýcárně. Výbava se vyplatila, části akčního oděvu od zaměstnavatele se osvědčily a nos mi brzy rozmrznul. Ubytovat se, neboť tentokrát na nás čekala noc přeludů a vášní, aklimatizovat nástroje, já jsem se připojil, a již jsme se připojili ke slavícímu kolektivu, který měl před námi zřejmý náskok. Nebudu popisovat, co všechno jsme jedli a pili, bylo toho hodně a bylo o nás velmi dobře postaráno, já za sebe jsem byl velmi rád, že nás všichni brali nejen jako mouřeníny, kteří dorazili splnit svůj úkol. Bylo to samozřejmě z velké části díky Dagymu, ten byl mezi starými přáteli ve svém živlu, ale nezapomínal ani na své povinnosti kapelníka. Napsal pro oslavence, potažmo pro Švýcárnu, píseň, kterou jsme měli rozpracovanou a kterou jsme dodělali těsně před produkcí. Přirozeně jsme s ní začali a už teď můžu říct, že měla úspěch a ten večer nezněla naposledy. Pak jsme dali, byť v osekaném obsazení, náš tradiční repertoár a velmi nás potěšilo, že nás lidé poslouchali a nebrali jako kulisu. Hudba byla na střídačku, my, zpěv a cappela, reprodukované zvuky, takže jsme si zahráli, zazpívali, poslouchali, jak to hraje konkurence, i když na "Stairway to Heaven" prostě asi hned tak mít nebudeme, no, velmi příjemný večer, potažmo noc. Bylo moc fajn, že jsme nemuseli dolů ještě v noci a opravdu jsme si to užili: to se nechlubím, tak to prostě je a já myslím, že jsme si to napracovali a ještě odpracujem :-).

  Při pohledu na teploměr v sobotu v osm hodin ráno jsme rtuť hledali hodně hluboko, no choulila se na dvacítce, tak jsem se modlil, aby miláček na parkovišti odolal. Přestože byl večer dlouhý, většina osazenstva již byla na nohou a většinou se chystala ven. My jsme pobalili, posnídali a pak naložili skútr. Jel jsem jako první, coby doprovod nástrojů, takže jsem se rozloučil jak s oslavenci, tak s personálem, zasedl na tandem a vyrazili jsme. Přátelé, byla to nádhera. Obloha vymetená, slunce se dralo nahoru, v jeden okamžik bylo vidět nádherné panorama Jeseníků, no, cesta úžasná, ani ten mráz tolik nevadil. Na Ovčárně jsem vyložil nástroje a zatímco skútr vyrazil pro zbytek kolektivu, já jsem s napětím zasunul klíček do zapalování a... Starujem!!! Paráda, začal jsem topit, naložil nástroje k nám a k Alence, která mi statečně svěřila klíče, a sledoval cvrkot. A ten byl. Najížděly autobusy i auta a z nich vystupoval téměř nekončící proud milovníků hor. Sjezdaři, běžci, snowborďáci - a vůbec se nebáli mrazu. To už dorazil zbytek kapely, takže poslední rozloučení, nasednout, zahrabat, než se kola chytly, a vzhůru dolů. Cesta v pohodě, samozřejmě až na muldy na Skřítku, ale s tím se počítá. Suma sumárum - užili jsme si moc příjemný výlet, naše produkce byla přijata velmi příznivě, a přestože to pro naši rodinu bylo hodně rozlítané, bylo to moc fajn. Chtěl bych tímto poděkovat za péči všem na Švýcárně, všem těm, kterým jsme hráli, za více než zdvořilý zájem. Tenhle pátek nás čeká Raduň, pak Karlov, Polička, prostě jedeme dál, kalendář se nám plní, až se nám z toho dělají vrásky, ale jsou to příjemné starosti.

  Takže miláčkové - sledujte nás dál virtuálně, ať něco neprošvihnete, ale kdo můžete, najděte si nás naživo. Stojíme za to :-)

                                                                                              Tom Ticháček

Všechno je relativní, ale my hrajem dál

...to je, přátelé, takový titulek, po kterém může následovat cokoliv, od naprosto konkrétních údajů až po vágní uvažování o světaběhu. No, ale vážně. Chtěl bych Vás hlavně pozdravit v tom novém roce (byť už máme únor) a popovídat o tom, jak se máme, co děláme a tak.
Tak tedy, ani sníh, ani mráz, ale to už někdo zpíval, já vím. Navíc sníh a mráz se i nás dotýká - kapelník občas zapadne, automobilový park se chová nestandartně, ale jezdíme. Užili jsme si první hraní v Karlově a koukáme dopředu. Viděli jsme se s Peťkou a bylo to setkání moc příjemné, navíc vykrystalizovalo do dohody o nějakých společných hraních během jara, pokud to filharmonie nepokazí. Nicméně opět se zabýváme standartním obsazením postu flétny. Jíťu čekají státnice a taky práce jí přibyla, takže se s námi loučí. Nějaké objevy se rýsují a jak známe Dagyho, dlouho bez flétny nezůstaneme. Chystáme i nové věci, jak instrumentálně, tak vokálně, chtěli bychom víc zapojit Pavla, neboť je jediným, kdo nás dokáže přeřvat bez mikrofonu a takový potenciál je potřeba využít. Taky se nám pomalu vrší hraní v prvním půlroce a nabídky máme už i na začátek podzimu. Tož, tak se chlubím. Něco už máme vyvěšené v různých koncertních sekcích, to má pod palcem Alenka, ale pamatovat si to musím já :-), no a pomalu se chystáme na Keltské slavnosti. Budou v červnu a už teď můžu říct, že počasí bude opět keltské (což znamená, že když bude hezky, bude to bonus). Jak už jsem psal minule, rýsuje se nám nějaké hraní v Čechách, tak jsme zvědaví, jak tam náš mix naživo přijmou. No ale pozvali nás... Dokonce i do škol nás zvou, měli jsme zato, že loňské vystoupení pro školu v Postřelmově bylo náhodným úletem, ale nějak se to rozneslo. A tak budem způsobovat trauma dalším učitelům dějěpisu :-) - mám připravené nějaké historické bonbónky. Prostě, i když teď nepíšu tak často, tak kapela funguje dál. Pokud se o tom chcete přesvědčit, dojeďte příští pátek do Raduně nebo kterýkoliv poslední do Karlova. Anebo kamkoliv jinam, vidíte, už se zase chlubím...
Začal nám nový rok, na který se mnoho lidí netěší. Pokud se chvíli necháte masírovat sdělovacími prostředky, zjistíte, že jsme v podstatě na pokraji katastrofy. A to už vůbec nepočítám oblíbený pomýlený výklad Mayského kalendáře s datem 21.12. letošního roku. Přátelé, držte se nás a bude nám všem líp. Pokud bychom si přestali zpívat, tak už by to bylo hodně špatné. Proto si přeju, abychom se potkávali při živém hraní co možná nejčastěji, ať se máme navzájem na co těšit. A protože bohyně Brigit (z jejíhož svátku se nám nějakým podivným řízením staly Hromnice) se již ohlásila, můžem se teď společně těšit na jaro. V tomto vpravdě arktickém čase se Vám možná zdá, že je to chiméra, ale ono přijde přátelé. Zatím přišlo vždycky...

Ticháček (obalen případně několika svetry)

A je to zase tady...

...myslím tím konec roku, bilancování, co se povedlo, co ne, a tak mi dovolte, abych se o své pocity s Vámi podělil ještě dříve, než starému roku s definitivní platností zazvoní hrana.

  A začnu pěkně od konce.Včera jsme hráli na Švýcárně a bylo to veliké. Místo rolby nás vezli i s nástroji na sněžných skůtrech, a přátelé, přes Atlantik Jumbem dobrý, ale trochu nuda, zato tohle - nářez. No, přežili jsme, moc pěkně se tam o nás starali a byl to velmi příjemný večer. Troufnu si říci, že na Švýcárnu jsme si docela otevřeli dveře, ale ve finále to nezáleží až tak na nás, že.

  No a k tomu zbytku. Je jasné, že největší událostí byl výlet za oceán. To je bez debaty. Myslím, resp. jsem přesvědčen, že jsme si ostudu neudělali. Naše zážitky můžete sledovat téměř krok za krokem v našem vzpomínkovém seriálu na našich stránkách. Upřímně, myslel jsem, že to stihnu dopsat do konce roku, ale prostě to nešlo. Nicméně, nemusíte se bát, dopíšu to, už jen proto, že je velmi příjemné probírat se znovu všemi těmi vzpomínkami a zejména v tomto zimním čase si připomínat červen v Tennessee. S přáteli z USA jsme nadále v kontaktu, nakonec, můžete si přečíst i na našem fejs profilu, že si nás občas nalistují. Nicméně, bylo to pěkné, ale už je to za námi a nemůžeme se pořád ohlížet dozadu, byť je to ohlížení moc příjemné. I na našem území se nám pár věcí povedlo, zejména pak příchod nových posil - Pavel i Jíťa zatím celkem zapadli a jen potvrzují pravidlo, že u nás nemůže hrát nikdo normální. Co se flétny týče, zůstáváme i nadále v kontaktu s Peťkou (pusu:-)) a nejsou vyloučená ani společná hraní v roce příštím. Měli jsme několik podařených vystoupení, Vy, kdo nás sledujete, určitě víte z fotek, které Alča celkem pravidelně vyvěšuje. Povedlo se nám proniknout na Keltskou noc do Plumlova a vypadá to, že by to nemuselo být proniknutí jediné. Jako hosty si nás pozvali pořadatelé REGI banja, čehož si velmi vážíme, ale protože nám chybí soutěžní atmosféra a předstartovní nervozita, uvažujem opět i o soutěžní účasti. Festivalová účast byla vůbec letos dosti podařená. V Šumperku jsme měli tentokrát i vlastní pásmo, se kterým jsme byli velmi spokojeni, a já sám jsem si vyzkoušel naplno moderátorský chlebíček. Snad nebyl moc okoralý... Málem jsme si odvezli pohár z Kalfestu, ale co není, může být, a navíc nás letos příjemně překvapil zvuk. Jinak jsme až na výjimky bojovali letošní léto s nepřízní počasí, které nám asi ukázalo nejnesympatičtěší tvář na Keltských slavnostech. Na druhou stranu - to jsou Jeseníky... Celkově si myslím, že jsme festivalovou sezónu absolvovali se ctí.

  Rovněž máme za sebou tři koncerty s tanečníky a vypadá to, že se zrodil typ akce, která by mohla mít pokračování. Aspoň výhled na jaro tomu nasvědčuje.

  Přátelé, letošní sumary, to jsou spíše takové střípky, protože jsme hráli opravdu hodně a těžko vyjmenovávat každou akci. Vyloženě propadák jsme neměli, dokonce i v televizi jsme se mihli, byť ne jako hlavní hvězdy večera :-) Celkově se nám daří i s naším CD, o které je čas od času ještě stále zájem. Což znamená, že jsou tu stále ještě jedinci, kteří jej nemají, ty občany tímto napomínám... A jestli bude další? Jednou určitě.

   No a co příští rok? Asi zas budeme sem tam hrát, sledujte stránky a tak. Ne, něco už jsem naznačil, máme už nějaká pozvání, a to i velmi prestižní, rádi bychom opět zkusili Portu, ale z důvodů kolize termínů asi v Ostravě. Uvidíme, jak to dopadne se Zahradou, láká nás to, ale v tuto chvíli je to otevřené. No a rádi bychom vystrčili růžky i do Čech. O všem se Vás budeme snažit informovat s dostatečným předstihem, abyste si včas stihli zajistit, lístky, jízdenky, letenky...

  Dobrý rok to byl, miláčci. Největším vítězstvím pro nás je, že stále hrajeme, že nás to baví, že se máme rádi a hlavně, že máme takové příznivce, jakými jste bezpochyby Vy. Pokud nám zůstanete věrni i napřesrok, tak vítejte v klubu. Speciální poděkování míří k manželům Probynovým, k babičkám, které nám pomáhají s dětmami, no a za sebe i Alence, mimo jiné za vedení stránek. Je to někdy záhul, ale děláme to rádi.

  Tož se vrhněte do víru oslav, díky za letošek a těšíme se napřesrok.

                                                                      Daggy, Gaston, Jiřík, Jíťa, Alča, Janča, Alenka a Tom

                                                                                                        2011

Tak jsem zase tady:-)

No jo, taky se mě po Vás stýskalo (i když mě se teda hlavně "stejskalo"), tak zas přijměte pár řádků, než přijde každoroční sebemrskačské zhodnocení sezóny.

  V minulém blogu jsem oznamoval, že nás čekají velké koncerty s tanečníky z T.S. Máta. No, přátelé, podařilo se. Ať už se Keltparáda konala v Oticích nebo v Litovli, slavili jsme úspěch a ne neskromně říkám, že zaslouženě. I když na společné zkoušky nebylo tolik času, kolik bychom si představovali, na výsledku bylo znát, že obě uskupení už mají nějakou úroveň a hned tak něco je nerozhodí.Samozřejmě, pořád je co zlepšovat, kór když máte za kapelníka nejmenovaného, Vy víte koho, ale byla to dobrá vystoupení. Rádi bychom v tom pokračovali i v příštím roce s tím, že by se program rozšířil i o další ukázky keltské kultury - např. mytologie, módní přehlídka a další. Uvidíme, třeba přijedeme i do Vašeho města, stačí, když odpovědní orgánové projeví zájem a odsypou z váčku.

  Zahráli jsme si v programu Vánočních trhů, a to konkrétně v Olomouci a v Opavě. Byli jsme na to zvědaví a nakonec se nám to z pohledu muzikantů moc líbilo. Jednak bylo skutečně vytápěné pódium - první řada se docela potila, a jednak atmosféra rozsvíceného večera a vstřícní diváci udělaly taky svoje. Měli jsme trochu obavu, jak se na ta náměstí dostaneme, zejména v Olomouci, ale nakonec to bylo bez problémů. Lidi nás přijali velmi dobře, tímto ještě jednou děkujem za skvělé publikum a nám se tím pádem hrálo taky moc příjemně. Počasí se zachovalo nesobecky, a tak máme z těchto hraní skutečně moc dobré pocity. Snad jsme někomu pomohli na chvilku se zklidnit v té hektické adventní atmosféře.

  Taky jsme si po čase zahráli v Raduni a moc nás potěšilo, že na nás lidi nezapomněli, a i když nebylo úplně narváno, skalní dorazili. Karlov se povedl tradičně, to je místo, které opravdu zraje a dají se tam čekat velké věci. Jediné, co bylo trošku hektické, tak to byl fakt, že jsme měli vlastně během jednoho týdne čtyři hraní, do toho jsem chodil do práce a Alča měla akce s gymnaziálním sborem. Ale zvládli jsme :-)

  Z veřejných hraní pro letošek je to vlastně všechno. Ještě nás čeká 30. prosince oblíbená Švýcárna (a méně oblíbená rolba), ale jinak už spíše relaxujem, neboť vlastní vánoční koncerty jsme vypustili - je toho stejně všude plno, a chystáme se na Vás na příští rok. Nicméně věřím, že se budem setkávat i tady na stránkách, protože projekt našeho amerického deníku pokračuje, Part 8 je na spadnutí a věřím, že ho dostanete plus mínus pod stromeček. Tak se těšte, ať to Ježíšek nezvrtá a nedonese ho někomu úplně jinému.

  Jsem moc rád, že jsem se zas po čase s Vámi všemi viděl, ať se Vám v tyto dny daří a moc se těším, až se zas někde potkáme na pódiu i pod ním.

                                                                        Váš liknavý psavec Tom Ticháček

O říjnových festivalech

Tak nám, děti, skončily kapelní prázdniny. Neboť nám bylo zahráti na Bluegrassových návratech, konkrétně jejich XV. ročníku. Festival pořádá tradičně Pavel Juřena a vlastně celý jeho Bluegrass Comeback. Letošní ročník byl věnován vynikajícímu staviteli hudebních nástrojů Pavlu Janiššovi, jehož doménou jsou samozřejmě především banja. Navíc Pavel sám přislíbil účast, a tak bylo možno čekat vzpomínání nejen na legendární Poděbradskou Oázu. Oslovené kapely pak musely splňovat jednu základní podmínku - a sice, mít v kapele Pavlův nástroj. A protože náš kapelník má ve své výbavě hned dva Pavlovy skvosty, byly jsme na akci přizváni i my, byť naše hudba má bluegrass jen jako jeden z výrazových prostředků a nikoliv cíl. No, snad se mezi modrotrávníky neztratíme:-)
V pátek jsme si střihli velmi pohodové hraní v Karlově, které jsme si fakt užili a navíc jsme se i rozehráli - Karlov se jako místo pro pravidelné pátky opravdu chytil, no a v sobotu jsme s krátkou zastávkou v Rýmařově, kde jsme v místní lidušce nahrávali nějaké základy pro tanečníky ,vyrazili směr Opava. Návraty se měly odehrávat v Minoritském klášteře, tedy na místě pro nás velmi příznivém, takže to byl další důvod na těšení. Po cestě jsme lehce poobědvali, protože kdoví, co nás tam čeká, že...Jako páni jsme pak vjeli do areálu kláštera, vyložili a vypadli jak cukráři:-), no prostě, byli jsme tady. A nestačili jsme se divit. Kapely měly opravdu VYNIKAJICÍ zázemí, s jakým jsme se asi ještě nesetkali. Přátelé, kam se hrabe catering při natáčení hollywoodských bijáků. Taky jsme to hned využili, bez ohledu na předchozí oběd, protože co kdyby řízky pak už nebyly??? (byly, přátelé).Co pak bylo poměrně nepříjemné překvapení, byla účast nebo spíš neúčast diváků. Byť respektuji to, že bylo skutečně nádherné počasí, které lákalo ven, přece jen tu byla možnost vidět kapely ze současné tuzemské špičky, včetně legendy Pavla Janišše viz. plakát, no a nám to teď taky docela jde. Později jsme se zejména od Alenky dozvěděli, že v Opavě byla vpodstatě nulová propagace, což Pavel Juřena odůvodňoval tím, že má s výlepem v tomto městě špatnou zkušenost, nevím, my máme zkušenost právě opačnou. Prostě lidí přišlo fakt málo, na druhou stranu, ti, co přišli, věděli, na co jdou a docela si to užívali.
V záplavě občerstvení jsme málem nestihli nastoupit. Ale vše jsme dohnali, dokonce zbyl čas i na lehké rozehrání a už jsme táhli na jeviště. Zvukař byl muž na svém místě, a tak prodleva před vystoupením nebyla velká. Dali jsme náš tradiční letošní festivalový set a docela nám to sedlo. Bylo to znát i na lidech, protože jsme je velmi brzy dostali na svou stranu a na potlesku to bylo cítit. Bez ohledu na tristní návštěvu jsme si to v tom komorním prostředí opravdu užili, bylo znát, že jsme si včera po pauze zahráli. Zbytek akce jsme pak strávili pendlováním mezi občerstvením a sálem, kde jsme si vychutnali vystoupení dalších kapel (u mě to vyhrál Blueland). Výborně připravená akce, škoda nulové propagace. Večer se pak odehrál jam, kde nás reprezentovali kapelník s Alenkou.
O čtrnáct dnů později jsme byli zvaní na Loštický dostavník. Pořadatelé zřejmě chtěli využít díry, která vznikla po dostavníku Mohelnickém - doufáme, že jen letos, a zvolili i podobný název, byť se jednalo o přehlídku spíše regionální. Akce se konala v areálu hotelu Střelnice, který se nachází nad Lošticemi. Problém byl v tom, že se mělo hrát venku. Přestože hotel má sál, hrálo se venku na kamionu. Daggy alespoň zajistil, že jsme nehráli až skoro poslední, ale teoreticky ještě za světla. Když jsme s Verunkou dorazili na místo, bylo ještě krásné podzimní odpoledne, ale sluníčko se rychle blížilo k vrcholkům stromů. Pro naši rodinu byl venkovní areál nakonec výhodou, protože malá si tam našla kamarády a strávila festival společnými hrami a byla velmi spokojená. Ne tak my. Nastupovali jsme vlastně už za soumraku, na korbu jsme se všichni nevešli, takže nahoře hrály holky, my jsme hráli zespoda. No, zvukař byl opět velmi kvalitní, byť na to byl sám, takže zvuk byl na úrovni, ale byla zima. Jíťa dojela nastydlá, takže byla tak, že to vypadalo, že z Loštic vyráží s Amundsenem rovnou na točnu, no a ani my jsme nebyli ze situace nijak odvázaní. Oblékli jsme se, jak to šlo, trochu nás zahřáli fanoušci, kterých se na nás sešlo nejvíce na celém festivalu a roztančili se vzdor páře, ucházející od úst, ale řekněme si otevřeně, měli jsme toho na konci setu docela dost. Ještě klobásu a honem domů, do tepla. Já tedy do práce, no. Po nás šly ještě čtyři kapely, ale nedovedu si představit, jak to odehrály, protože i diváci se víceméně vytratili po našem vystoupení (to se nechci chlubit, to je fakt).Takže resumé - nápad na regionální přehlídku dobrý, ale v říjnu přátelé uvnitř, uvnitř.
Naše další konání směřuje pak ke dvěma velkým koncertům v Oticích (19.11.) a v Litovli (3.12.), kde chceme zúročit naši spolupráci s tanečním souborem T.S. Máta a návštěvníci těchto koncertů se mají opět nač těšit. Do toho nějaké vánoční trhy, no koukněte do sekce koncerty a uvidíte. Ale hlavně PŘIJĎTE :-) Takže Kelt Grass Band žije a zatím nepřemýšlí o tom, že by končil. Kapelník je prý stále ve vývinu. Tak nám držte palce, ať přežijem jeho pubertu.

Váš Ticháček :-)

Prohrávám...

  Prohrávám moji milí, věčný závod s časem.Vím, že čas měří každému stejně, to jen někteří z nás, kteří věří, že jej obelstí, si nabírají na několik životů. I já patřím do této skupiny a odnášíte to Vy, naši (moji) čtenáři. Myslel jsem bláhově, že budu stíhat psát bloggy, hamburgrový deník o cestě za oceán, hrát s KGB, chodit do práce a být s rodinou. CHA CHÁ! Dnes už vím, že to byl slušně řečeno omyl. Ale protože si to zasloužíte a mně se po bloggování stýská, tady je pár postřehů z prázdninové sezony.

  Začali jsme ji zrušeným vystoupením na Festivalu na Pomezí začátkem července, což bylo způsobeno další personální změnou v kapele.Vy, kteří jste nás viděli naživo, jste to už zaregistrovali, ale pro pořádek a pro všechny. Kvůli dlouhodobějším zdravotním potížím jsme se museli načas rozloučit s Peťkou Olajcovou. Tímto jí přejeme, aby se dala brzy do kupy a za sebe - Peti, polévku příště jen vsedě...:-). Na její místo byla inaugurována Jíťa Loutocká ze Šumvaldu, která s námi poprvé hrála na Drakově a v Litovli a skutečně ostrý test absolvovala na Keltské noci na Plumlově. Moc se těšíme, až na pódium přivedem dvě flétny a pak už se budem jmenovat První Keltský orchestr, tedy PKO. Pamětníci vědí.

  V novém obsazení jsme absolvovali celé prázdniny. V červenci byla pro nás stěžejní již zmíněná Keltská noc, kde jsme hráli premiérově a myslím, že ostudu jsme si neudělali. Všechno to sedlo, od počasí až po náladu, zvuk, prostě se to povedlo. Pokud nás pozvou i za rok, budem vědět, že jsme se líbili i pořadatelům. Ale i ostatní hraní jsme si užili a můžu říct, že až na závěrečný červencový Karlov jsme měli doslova obří kliku na počasí. A to je při formě letošního léta co říct.

  Co se srpna týče, ten už byl nabitější, až nabitý. Absolvovali jsme další Kalfest (byť jsme si vloni říkali, že už nikdy...), a za domácími Zloměňáky, kteří měli obrovskou fanouškovskou a rodinnou klaku na místě, jsme skončili o pět hlasů druzí. Osobně to pokládám za mimořádný úspěch, protože jsme si s sebou v podstatě nikoho nepřivezli a z místních nám drželi palce asi jen Jiříkovi rodiče:-). Ale byli jsme velmi příjemně překvapeni úrovní zvuku, a tak za rok možná, třeba... Zahráli jsme si i na Mlokově Salamandrfestu, alias Jesenickém nuggetu, pršet přestalo s naším příjezdem, čekaly nás přeshraniční oslavy v Krnově, šílené horko, výborný zvuk, no a samozřejmě XXI. Mezinárodní folklorní festival v Šumperku. To byla pro mě docela nakládačka, neboť jsem působil nejen jako člen KGB, ale i jako jeden z moderátorů na malé i hlavní scéně. A myslím, že jsem uspěl v obou funkcích. Coby kapela jsme měli letos samostatný recitál, který se setkal s velmi slušným ohlasem, zahráli jsme si na výjezdu v Jeseníku spolu s tureckým souborem, viděli nás diváci na hlavní scéně, i na Veselici pod kaštanem. Asi nemusím dodávat, že počasí na festivalu bylo tradičně až kýčovitě letní - kromě páteční přeháňky na úvod. Bylo to fakt náročné a v neděli po závěrečném slově jsem si docela oddychl. Napřesrok asi... zase... uvidíme.

  No a pak nás čekal srpnový Karlov. Poslední den pěkného počasí, společné hraní s kapelou Johnny Go Band a vcelku vydařený večírek (dokud mi v sobotu ve čtvrt na pět ráno nezazvonil budík do práce).Takže, když se ohlédnu, myslím, že pro KGB to byly velmi úspěšné týdny, jsme moc rádi, že naši noví spoluhráči Pavel s Jíťou se úspěšně etablují a zvykají si na nás a že zas šlapeme naplno.V září si malinko povolíme, doženeme civilní resty, ale poslední pátek v Karlově bude. No a pak hned Bluegrassové návraty v Opavě a budem zpátky.

  Tímto vcelku optimistickým konstatováním se s Vámi loučím, děkuju za Vaše vzkazy na Facebooku i jinde, posíláme srdečné pozdravy za Velkou louži - jsme moc rádi, přátelé, že jste na nás nezapomněli, no a moc se těším, až se uvidíme někde na hračce.

                                                                                   Zdar, zdar, zdar! Tom Ticháček

P.S. Závěrem mi dovolte poděkovat mojí rodině za výdrž a trpělivost, protože položka "čas na rodinu" se nějak smrskla. Howgh.

Keltské slavnosti pohledem silně zaujatým

Řekněme si to na rovinu přátelé, letošní Keltské slavnosti se s počasím opravdu nepotkaly. Na druhou stranu - jednak jsme v Jeseníkách, kde takovéhle nepočasí patří k místnímu koloritu, takže je s ním třeba počítat a pak, bylo to takové ostrovní. Holt to vypadá, že naše akce bude spojena se zimou a přeháňkami i nádale . Tolik můj pohled na domnělé globální oteplování.

  A nyní k samotné taškařici. Budiž věčná sláva hrdinům, kteří to s námi vydrželo od pátku do neděle, kdy posledním akordem Ami slavnosti skončily. Začali jsme v pátek trochu netradičně, ale byli bychom rádi, aby se z toho tradice stala, a to na Švýcárně, keltským obřadem a koncertem věnovaným obětem hor z regionu. Někdo s námi třeba nemusí souhlasit, co se týče obřadu, ale mějme na paměti, že Keltové kolonizovali tuto krajinu dávno před námi a jejich duch tam dodnes přebývá, lhostejno, v jaké podobě. Chtěli jsme vzdát poctu národu, z jehož dědictví čerpáme a stvrdit, že jejich odkaz neseme dál.

  Celá páteční akce se vydařila. Byť nahoře byla zima, ale těm, kdo se sešli u památníku od pana Olivy to příliš nevadilo. Po působivém obřadu, který provedl opět náš "dvorní" druid Lugar jsme se přesunuli do chaty, kde jsme celý program zakončili koncertem, jenž volně přešel ve veselici. A tak to má možná být - truchlit se má zvesela...

  Druhý den už od rána počasí ukazovalo svoji zachmuřenější tvář. Prošli jsme areál a sledovali, jak pomalu roste keltský a středověký tábor a jak stánkaři chystají své zboží. Objevovali se první návštěvníci, ale taky hradba mraků...  nicméně jsme pořád doufali, že třeba... Ne. Na desátou, kdy mělo být zahájení, to nahoře pustili a my jsme tak museli čekat více než hodinu, než se mraky roztrhaly a my mohli opravdu začít. No a pak už to šlo. Lidí bylo sice míň než minule - mohlo za to jednak počasí, jednak souběžně konané akce v okolí, ale ti skalní přišli a sledovali, jak program pomalu nabírá obrátky. Jen kapelník měl chudák hlavu v pejru, protože ne všichni sponzoři dostáli svým slibům. Verunka pomalu pookřála, nicméně stále jí připadalo, že u mámy je nejbezpečněji.

  A to už byl čas přesunout se na Pizzerii Praděd, kde se konalo gró hudební části letošních slavností. Na kurtech,které se změnily v hudební arénu, vyrostlo pódium, lavice pro diváky i prostor pro tanečníky. Jirka Slavík se postaral o bohaté občerstvení, průvodní slovo si vzal na starosti člověk z nejpovolanějších - Pepa Mlok Grim, jehož účast byla pro mne osobně velmi milým zpestřením a posunula úrovaeň celé akce strmě vzhůru. Jen bohužel chvíli trvalo, než si lidé seshora našli cestu za muzikou. To je pro nás úkol do budoucna, lépe propojit oba sektory. První kapela Rabussa začínala hrát do téměř prázdného auditoria. Mezitím opět začalo laškovat počasí, ale kapela svůj set odvedla naprosto profesionálně a předvedla standartní historický folk, na který se i pěkně koukalo. Pak následovala velká neznámá, brněnský soubor Lučec Vnučec, niněrová kapela pana Košíka, který nám půjčuje nástroj a tady se představil se svým rodinným souborem.I když pro mne osobně není jejich podání tím pravým šálkem čaje, pohled na niněrovou kapelu byl fascinující a užil jsem si třeba střídání "malé" basové niněry, která ze všeho nejvíce připomínala těžký kulomet Browning, ráže 0.30.Z tanečních produkcí bylo možno následně vidět rodinné cloggující trio a hlavně dva sety souboru T.S. Máta, jeden v duchu countryové klasiky, druhý ve skotském duchu, oba pak velmi pěkné. Dalším hudebním tělesem byl východočeský Žůžo band, tedy kapela, ve které jsem začínal a odehrál nějakých patnáct let, takže záležitost velmi srdeční.Velmi mne potěšilo, že zpívají moje texty, i ty novější a dost jsem si jejich vystoupení užil. To už byl prostor velmi slušně zaplněn a my jsme nastupovali za potlesku plných kurtů.Vystoupení jsme si užili do té doby, než si aparatura postavila hlavu, takže jsme dohrávali na hubu plus basové kombo, no ale zvládli jsme to. Holt bude ještě trochu práce na aparátu i na zvukařích.Ještě jsme pořídili oficiální foto a pak honem nějakou večeři a trochu si odpočinout před večerním průvodem a ohněm.

  Průvod startoval jako obvykle od Ostřížka, jako obvykle s hojnou účastí a jako obvykle se nepovedlo zapálit oheň šípy. Snad příště. Lugarova vystoupení nebylo tak emotivní, jako den předtím na Švýcárně, ale to bylo i tím, že tady byla jiná atmosféra, která až tak nenahrávala duchovnímu spojení se zaniklým světem předků.Následně jsme se pak někteří odebrali do hospůdky Ve srubu, kde proběhl jam za účasti muzikantů KGB a Žůžo bandu a bylo to velmi příjemné.

  Co se neděle týče, zakončili jsme celou akci se ctí s hrstkou věrných a slíbili si, že za rok znovu. Pokud bych měl letošní Keltské slavnosti hodnotit, z mého pohledu se povedly navzdory nepřízním všeho druhu. V tom duchu se nesly i články v regionálním tisku. Bylo co jíst, bylo na co se koukat, bylo co poslouchat, všichni účastníci se myslím prezentovali v tom nejlepším světle slova smyslu. Musíme si holt zvyknout na to, že Jeseníky v červnu, to je jedna velká houpačka, co se počasí týče. Prostě když dám pro sebe na misky vah na jednu stranu klady a na druhou zápory, klady vítězí. Hm, to znamená, že ty nervy budou napřesrok znovu. Dobrá. A díky všem...

                                                                        Tom Ticháček