Co všechno se stalo, když jsem se učil

Přátelé, kamarádi,

jak jsem slíbil, jsem opět zde, maje po zkouškách, které mi zabíraly téměř všechen čas minulý. Teď už je dobře, ale byly to nervy. Ale zpět k vážné práci.

Dlužím Vám několik povídání o tom, jak  a kde jsme si zahráli koncem měsíce března.

20. března jsme se zúčastnili postupové multižánrové soutěže kapel ve Šterberku. Upřímně řečeno, dodnes mám z téhle akce smíšené pocity. V pátek před hraním jsem ještě absolvoval "výživnou" noční, přijel jsem domů na poslední chvíli, nedařilo se nám s balením a Verunka dlouho spala, prostě jsme přijeli s asi 20minutovým zpožděním na plánovanou zvukovou zkoušku. V sále místního kina byl ale pouze kapelník a velmi sympatická paní kulturní ředitelka. Tím v podstatě začal řetězec na sebe navazujících absurdních příhod tohoto dne. Celé kino jsme měli pro sebe, což nejvíce ocenila právě malá, která se tím stala paní předsálí. Časem se začali trousit muzikanti z dalších kapel a taky se objevil zvukař se svými pomocníky. Ze strany města byla jinak akce připravená na jedničku. Viděli jsme plakáty, místní kino je velice příjemné, sál tak akorát, bohaté občerstvení bylo zajištěno, jenom místní si nějak nevšimli, že se u nich něco děje. Přestože venku korzovali zástupci místí mládeže, dovnitř si jich našlo cestu jen pár. A tak kapely hrály těžkou přesilovku. Mně osobně to přišlo velice líto, třeba právě kvůli lidem, kteří se o nás dobře starali a určitě by našli lepší možnosti, jak strávit sobotní odpoledne. Ale nešť. Neskutečné zážitky pokračovaly. Ze tří zúčastněných kapel si zvukař nechal naše nazvučení až na konec, neboť jsme měli celý program zahajovat. Ještě v týdnu se bavil s Peťou o našich požadavcích na aparát, co se týče zvuku, a zdálo se, že v tomto směru nebude problém. Jenže ouha. Hned na začátku zjistil, že několik zásadních komponetů nechal doma. Tvrdil, že zapomněl. Začal doslova "drátovat", aby byl alespoň nějaký zvuk, ale záhy bylo jasné, že by se jednalo o příliš velkou improvizaci. Proto jsme se rozhodli celý set odehrát "na hubu". V našem případě to problém nebyl, navíc sál kina má velmi dobrou akustiku. Ale celé mi to přišlo takové zvláštní. Stát se může cokoliv, nikdo nejsme neomylní a splést se může i zvukař, navíc předseda poroty. Z principu mi to však přijde docela nešťastné. Vystoupení jsme odehráli se ctí, jak je ostatně naším zvykem, a všem cca 10 divákům jsme se i líbili. Pak už jsme si jen poslechli vystoupení zbylých dvou kapel a počkali si na hodnocení poroty. Tentokrát jsme se neumístili, ale asi nás to ani nepřekvapilo. Po tom všem, co jsme si v tu sobotu užili, už jsme byli v tomto směru lehce otupělí. Takže jediným vítězem byla naše Verunka, která šla v předsálí z ruky do ruky, a tak veliký děcák ještě neměla a nejspíš už ani mít nebude.

Náladu jsme si chtěli spravit příští pátek ve Stránském. Věděli jsme, že tam hrajeme pro svoje, a protože minulý měsíc byla slabá účast kvůli počasí, těšili jsme se, že tentokrát to bude lepší. Návštěvnost byla rozhodně lepší, nicméně zařádil bacil, i pan hostinský vystupoval s horečkou a se sebezapřením. Ale hrálo se! Jančina níňa se stává nezastupitelnou součástí souboru, takže jsme ji mohli prodat už v několika skladbách, a v zásadě se naše tvorba posunula zase někam dál. Škoda, že jsme hráli bez Peťky, kterou zlá filharmonie opět nepustila. Kvůli marodům jsme končili dřív, a poté, co Peťa s Jančou předvedli "veselý" výstup s autem, které uvázlo v bahně na louce, jsme pokračovali do Karlova.

A v Karlově, přátelé, se děly věci. Protože Šterberkem skončila naše soutěžní šňůra, začali jsme pracovat na dalším repertoáru, především směrem k Mezinárodnímu folklornímu festivalu v Šumperku. A miláčkové, máte se na co těšit. Jestli se to všechno povede, zbubnujem Vás do trenýrek. Navečer se objevila i Peťka, naopak já jsem pracoval někde jinde, takže Janča si k houslím a niněře přibrala ještě basu. Ale prý slavila velký úspěch. Jediným stínem na jinak pohodovém vystoupení bylo málo lidí. Ale i na tom se pracuje. To je tedy krátký raport o našich koncobřeznových aktivitách.

Včera jsme se pak, ti, co mohli, zúčastnili na Ostravské univerzitě absolventského koncertu naší flétnistky Petry Olajcové. Cesta do Ostravy byla zejména pro některé poněkud dobrodružná, ale stálo to za to. V Peťčině téměř mistrovském podání jsme slyšeli hudbu od vrcholného baroka až po současnost. A navíc jí to moc slušelo :-)Na Bitvu o New Orleans nedošlo, ale to si vynahradíme už zítra, kdy nás čeká další Raduňka. Mimo to pilně zkoušíme a chystáme se na další akce. A když se tak podívám do kalendáře, tak jich je rozhodně větší než malé množství. Lidičky, Kelťáčci, držte nám palce, případně celé pěsti, ať se z toho nezblázníme. Odměnou Vám budou naše nové kousky.

S pozdravem Keltům zdar a Keltgrassu zvlášť se loučí rukou společnou a nerozdílnou (u některých bohužel) všichni Ticháčci

PS. Jani, díky za sms, ať Vám to v Praze dobře dopadne. :-)