Čas radosti veselosti...

Milí příznivci i Vy, co čekáte, až se uhrajeme k smrti,

tak nám běží advent se všemi radostmi i strastmi. Pokud máte pocit, že už je toho na Vás privela a jste zralí na ústav, velím stop! Sednout a číst blog. Neboť zážitky našeho neobyčejného souboru Vám snad spraví náladu a budete lépe čelit marketingovému šílenství. Keltové to měli jednoduché. Ti tyhle svátky zimního slunovratu jednoduše prožrali a fronty v Kauflandu jim byly celkem u pr...:-)

Dlouho jsem se neozval a třeba jsem někomu z Vás i chyběl. Abych vysvětlil - sice jsme měli hrát začátkem prosince v Karlově, ale povětrnost byla proti, takže kapelník hraní, vzhledem k obavám o dopravu vzdálenjších členů souboru, zrušil. V mezidobí jsme pak pilně zkoušeli, objevovali nové aranže, zkoušeli finanční limity Ježíška a tak. Ale uplynulý víkend jsme opět strávili na cestách a s muzikou. Ale popořadě.

V pátek sedmnáctého, poslední letošní Raduň. Cesta tam v pohodě, silnice vymrzlé, jelo se moc pěkně. Čekalo nás hraní v sedmi, neboť Mikovy zahraniční pracovní povinnosti mu zatím nedovolují zapojit se na pódiu, ale kapelník probral repertoár, trochu popřeházel aranžmá, opět vybalil loutnu a jeli jsme. První sérii s Verunkou, pak už šla malá spát a my jsme to kapku rozjeli. Některé věci trošku drhly, protože jsme je jeli, jak je naším zvykem, hned naostro, ale lidi nám drželi palce a odpustili nám i Vondráše,který se s Matóšem příliš nesešel. Ale poseděli jsme, načež velká Alenka odpálila bombu v podobě kapelní kroniky, kterou v utajení vyrobila. Všem se moc líbila a nesmírně nás potěšila. Obrázky jsou velmi povedené a některým z nás nám to tam velmi sluší. Méně už nás potěšil fakt, že zatímco jsme hráli, venku se protrhla peřina, a tak cesta byla docela dobrodružná a lehce se protáhla, protože pětku jsem tam nedostal ani náhodou. Ale dojeli jsme...

Sobota - vánoční hraní v Dlouhé Loučce u Uničova. To byla taškařice, milí přátelé! Napřed jsme stáli dvacet minut před místním kulturákem, načež nám řekli, že hrajem v kině, což je o kus dál. Takže přesun a tam už to fakt bylo. Zjistili jsme, ve spolupráci se zvukmistrem Milanem, že postačí jeden mikrofon a zapojit basu - mimochodem, jeho paní vaří výbornou kávu - neboť místní kino je velmi útulné a nám se moc líbilo. Jen ty lidi...Jako obvykle, když si neděláme propagaci sami, no... Sál byl plný cca z jedné třetiny a vypadalo to docela na prů... Ale vzali jsme to do svých rukou. Lidi jsme posadili do předních řad, nechali jsme svítit a užili jsme si to náramně. Přátelé, jedno z nejlepších hraní, co se týče atmosféry. Muzikanti by tam nějaké nepřesnosti našli, ale celkové vyznění velmi pozitivní, přidávali jsme, cédéčka se prodávala, lidi velmi vstřícní, vůbec se nám odtamtud nechtělo. Zpětně jsme se dozvěděli, že spousta místních, kteří by přišli, o našem hraní vůbec nevěděla, pořadatelé dostali vyčiněno, slíbili, že se polepší a napřesrok se nám tam rýsují velmi zajímavé možnosti. No a my? My jsme si popřáli pěkné svátky a rozjeli se ke svým krbům. Leč ne nadlouho.Mezi svátky nás čekají zkoušky s Mikem, dlouho očekávané hraní na Švýcárně a pak už bude leden, Tara z Tennessee, Mike z Melbourne a velká hudební smršť.

Ale zatím je prosinec, za pár dní zazvoní Ježíšek, tak milí přátelé, ať Vám nadělí nejen ty dárečky, o které jste si napsali, ale i pohodu, klid a chvíle souznění s Vašimi nejbližšími. Moc Vám to přejeme a letos se ještě neloučíme. Tak a teď už pojďme společně poslouchat, jestli nezazvoní zvoneček...

Váš ( ne ) oblíbený Ticháček:-)

O křtu a věcech následujících

Drazí kmotři,

toto oslovení volím záměrně, neboť Vy všichni, kdo nám aspoň trochu držíte palečky, jste se zasloužili o naše první cd, a tudíž Vy všichni se můžete považovat za jeho kmotry.Tolik na vysvětlenou na úvod.

Tedy poslední pátek v měsíci a křest cd ve Stránském, tak trochu symbolicky na místě, kde album vznikalo. Jak to tak bývá, když je nějaké důležité datum, vždycky se něco vyštění. Tak tomu bylo i nyní.Moc jsme se na křest těšili (ostatně, ukažte mi kapelu, která by nechtěla pokřtít vlastní cd, natož to první), ale v průběhu týdne začaly chodit oblíbené jobovky. Nedosti na tom, že Peťka musela do práce, s čímž jsme se se skřípěním zubů smířili, ale Janča musela do hospody (samozřejmě též pracovně:-))a Honza "musel" na svatbu kamaráda ze studií.Takže nás zbylo pět. Ale stejně jako pro Poláčkovy hrdiny ani pro nás nebylo nic nemožné. Peťa sehnal muzikanty i oficiální kmotry a hodlali jsme celou akci pojmout jako jeden velký jam.

Jak řekli, tak udělali. V pátek jsme prodali Verunku babičce a vyrazili do lehce zasněženého Stránského. A protože jsme přijeli včas, mohli jsme být svědky předání dalšího úžasného artefaktu, a sice kapelního stolu s lavicí, který pro nás, ale hlavně pro Peťu, vyrobili okolní umělci. A přátelé, je to síla. My samozřejmě nabídneme fotky, ale tohle se musí vidět. Jedním slovem - nádhera. Peťa byl u vytržení, radost měl jako malé dítě a vůbec se mu od stolu nechtělo. Pro ilustraci - odložil jsem si kávu nedopatřením na obrázek sokola a byl jsem rád, že jsem vyvázl jen s důrazným napomenutím. Ale to již přijížděli hosté zblízka i zdaleka. Dorazili všichni pozvaní, jen se někde trochu zapomněl jeden z kmotrů, kapelník Hubertusu Ondra s Milanem, coby zvukmistrem a s cédéčky, takže jsme zas začínali později, ale začali jsme. I v pěti jsme si vystřihli pár kousků a pak už se křtilo. Protože všichni fanoušci by se nám coby kmotři nevešli, zvolili jsme nakonec tři sudičky, aby náš kotouček vypravili na cestu do světa. Již zmíněný Ondra, pak Graham Gibson z Háje ve Slezsku, jak jinak, než ve skotském kroji, a kamarád José, výborný houslista a odborník na folklór, který příznivě hledí na naše snahy, zejména ty keltskomoravské. Po projevech, křtu a přípitku s auditoriem jsme se pak všichni opřeli do nástrojů a vzali to od Bacha po Vlacha. Kdo tam nebyl(a mohl být), může litovat, užili jsme si to, včetně zdravic našim nepřítomným.

Sobota ve znamení našeho vystoupení v Café Evžen Opavě, prestižním to muzikantském místu, již v plném obsazení. Sešli jsme se u Alenky v Kylešovicích, Janča dovezla od prasátka mastného a pak vyrazili v koloně na místo. Dorazili jsme pět minut před obsluhou a chvilku nevěděli, jestli nestrávíme čas do vystoupení na mraze, ale vše se povedlo. Poprvé v životě jsme hráli vlastně ve výkladní skříni, takže exhibionistické sklony většiny hudebníků mohly se naplno projeviti. Sestavili jsme aparát, ochutnali Stellu Artois (co je špatného na Holbě nebo Litovli?) a sledovali, jak se prostor plní. Bylo vyprodáno, což u Evžena není na premiérovou kapelu až tak zvykem. A do nich. Leč, člověk míní... Náš aparát (respektive ta část, kterou jsme přivezli) si nemohl poradit s poměrně specickým půdorysem lokálu a ze zvuku se stávala koule. Možná je to z fyzikálního hlediska blbost, ale je to tak. Proto jsme všechno vypnuli, já si nechal jeden mikrofon na krofání, nahrnuli se na kraj jeviště a jeli per huba. A taky to šlo. Lidé nám vyšli vstříc, moc nehlučeli a kdo chtěl opravdu pozorně poslouchat, chodil dopředu. O přestávkách se pak rozběhl čilý obchod s našimi cédéčky, což bylo velmi potěšující, protože drtivá většina lidí nás viděla naživo poprvé. No, končili jsme do potlesku a proti svému přesvědčení dvakrát přidávali. To je myslím úspěch, ne:-)?

Co říci na závěr, hm. No, náročný víkend, ale stálo to za to. Ukazuje se, že naše album je docela životaschopné (tímto apeluji na Vás,kdo ho ještě nemáte), že křest proběhl důstojně a omluvená i neomluvená absence se na výsledku neprojevila. A my pokračujem dál, v soboru v Karlově na Edisonu a pomalu se nám blíží termín vánočního hraní 18.12. v Dlouhé Loučce. Jste zvědaví na keltgrassové koledy? Tož donděte.

Na úplný závěr ještě jedna zpravodajská informace. Hraní v Café Evžen bylo posledním pro kytaristu Honzu Kudlu, se kterým kapela ukončila spolupráci. Na další cestě mu přejeme mnoho zdaru.Na jeho místo nastoupí Mike Probyn, náš "Krokodýl Dundee". A to už je opravdu fšechno.

Mějte se adventně a nezblázněte se z toho.

Váš Ticháček